Považuji za podstatné prohlásit hned na počátku - rostou. Teď je dokonce vidím i já někdy dřív jak mí lidi a stihnu jim je pošlapat, čímž podstatně vylepšuju atmosféru na vycházce. Přinejmenším jsou pozornější, řekla bych.
Týden začal v neděli hledáním ruských křížů. Už jsem si myslela, že když jsou tak neúspěšný s kviklanama, tak dají pokoj, ale ne. Hledáme teď propadnutý kozáky z napolijónskejch válek. Propadnutý do rašeliny. No, bez výsledku, našli jsme sice pár pěknej míst a hub, ale ty kříže jak jen můžou, vzdorujou (jsou-li). A to už panička klesla tak hluboko, že si i vyhledala kdesi jakési souřadnice a podle nich jsme to hledali. Nenašli. Jediné, co teď víme, že před časem nepřekonatelný veletok je tenoulinká Jizera, když teda je pěkně sucho a slůnno. Moc pěknej potok, a celkem chutná.
Tentokrát byl týden přerušen i výletem do Otročína, že prý jako je svátek. Ale nepouštěli jsme draky, tudíž vlastně ani žádná pořádní sranda nebyla, Snad jen jak jsem cvičila s paničkou, to je i trochu nafocený, ale nic moc, abych pravdu řekla. Mám pocit, že co páník studuje ty knižky o focení, tak ho zlobí foťák. Teď zas otravuje, že musím furt běhat, že musím být v pohybu. No, ukázka je tu otištěna, jak mu to pěkně fotí :-)
Do lesa jsme vytáhli i dědu, aby jako s námi hledal. Sice trochu odmlouval, že má raději masíčko než houby (jak dobře mu rozumím), ale šel. A bylo to pěkný. Tak milý teplíčko letos snad nebylo, jak máme teď, a moc pěkný slůníčko v lese. A proto asi i ty houbiska. Nejvíc jsme našli při cestě na Javorový vrch, kopec kousíček od Pilzbergu, jen menší. Dokoce jsem stála na vrcholovém patníku, taková já jsem šikovná. No, a nakonec jsme ty plodnice neměli kam dávat, ještě štěstí, že jsem jich dost zadupala do země :-)
Psáno 1.10.2011

Tak se nám to indijánský léto poněkud pokazilo, dneska chumelilo, ale to krapet předbíhám ...
Týden začal nedělí, kdy jsme šli ukázat jedněm pražákům, že pohled z pytláckých kamenů je lepší jak z černýho mostu. No, snad se nám to i povidlo, i když páník si furt stěžoval na špinavý čočky.
V týdnu jsem pečovala o domek i pozemek, občas mi mí lidi trochu píchli (kupříkladu kladení hnojiva ke všem těm keříkům a stromkům není moje hobby, já jen dělám jamky, aby se jim tam ty granule dobře vešly), lovila jsem poslední zbytky sluníčka, přikládala si ho zleva i zprava na pelínku před obývákem. No a samozřejmě jak jen to šlo, houbařili jsme. Teda já kontroluju les, ve velkých kruzích kolem lidí se prodírám vším tím sajrajtem (i když občas máme i hezký kousky lesa, většinou ale neproniknutelné zbytky po prořezávání), rozdírám si hrudník skoky přes nezetlelé souše a tak. Inu, dáma v letech, řekla bych. Vlastně tím dělám paničce radost, neb prostě už zase skáču, jen to občas trochu duní, no, uznávám, že nejsem právě éterická. Největší radost dělám ale svým lidem, když si honím ocásek, to prý je znak dobré páteře (no, páník říká, že možná dobrý páteře ale jinak vymaštěný hlavy, jenže já nevím, co to znamená), tak jsem to dneska v rámci úklidu provedla v mém kutlůšku u tv a trochu to tam při té příležitosti přerovnala, hned se jim líp uklízelo, panečku.
Dneska na houbách prvně sněžilo, no teda padaly spíš kusy ledu ale kroupy to nebyly. Tak jsme šli zase domů, stejnak byly 2 patlíky nasbíraný ...
Jo, a pokud by náhodou někdo tvrdil, že jsem páníkovi zaflusala objektivy, tak ať se přizná, že musel čistit čip a ten je vevnitř. To nebyly moje flusy, ale jeho bordel, náhodou!
Psáno 8.10.11

Původně bylo slibováno (nejen Míkovou, ale i paničkou) indiánský léto. To znamená, pokud vím, aspoň u nás na Moravě, že je teplo pod tlapkama, sluníčko v kožichu, spousty hub v lesích a v noci teplé peřinkové přikrytí. No, tak jsme teda vyrazili na objevitelskou výpravu - kolem josefodolské přehrady, kde jsme kdysi fotili západ slunce sopečně ovlivněný (no, já nevím, já tu sopku teda neviděla), prý vede cesta. A že ji tedy objevíme. Snímky hovoří za vše, řekla bych. Ještě jsem nedošla na konec hráze a už by se mi kožíšek dal ždímat. A to ani nemluvím o páníkovi, jak brblal, protože mu namokly čočky (i to je vidět na fotkách). Mlha byla občas proniknuta pouze odpadky, které tu všude zanechali čačtí kolističtí závodníci. Nechápu, proč musejí mít tuby s jonty igelitový, když je kolem sebe pak zahazujou a slušný psíci je pak touží očuchávat a paničky řičí. Dohromady pěkně neekologickej mix, kterej určitě plaší zvěř nejen v říji, takže pak jeleně nekladou správně vejce nebo jak to je. Každopádně ten cyklistický bordel tu byl veliký (i když i mezi tubami jsme objevili párek kozáků a nebyl tu od války).
Přes týden se mi lidi snažili předvádět upracovanou dvojku co nic nestíhá, za tmy vychází a za tmy vchází. Ovšem na mne si nepřišli a tak jsme přece jen trošku prošli Pilzberg, co kdyby rostly (jsem jim říkala). No, nejen že rostly, ale i já jsem si moc pěkně poběhala v mém oblíbeném terénu. Bohužel se páníkovi jaksepatří nedařilo to zaznamenat. Vymlouval se na tmu, ale spíš si myslím, že psy v pohybu prostě neumí. I když já jsem, řekla bych, sošná i v pohybu, tak on nestíhá.
Pravděpodobně ale ten týden fakt měli nějaký napínavý, protože, světe zbořse, v pátek v podvečer jsme jeli na výlet! To se léta nestalo, a i když byl krátkej, ještě teď to rozdýchávám. Byli jsme na Černé studnici a hlavně Čertovských kamenech hned vedle. To jsme si, panečku, s paničkou nohy polámaly!
Týden jsme pak završili výletem objevitelským, kdy jsme cestou do Jizerek na Číhadla dokonce objevili nad Josefodolem pravý nefalšovaný keltský dolmen! Je s podivem, že ještě není chráněnej, dokonce kolem něj nejsou ani pets lahve (nechápu, proč jsou to lahve pro domácí mazlíky), jak si ho ještě nikdo nevšiml. Dumáme teď, zda to hlásit na úřadech nebo dále tajit. Ale protože budou vywebený fotky, počítám, že už příští týden tam bude plno ... Jo, a kdybyste někdo hlledal na Čihadlech novou vyhlídku, tak prostě není. I když je všude možně avízovaná. O to lépe se mi ale v té bažině brodilo :-)
Psáno 15.10.2011

Souboj s podzimem zatím prohráváme, řekla bych. Začlo to těma houbama, který prostě nejsou. Co jsme našli v neděli, bylo zmrzlý a panička se s tím odmítala párat, že prý z toho vznikne po rozmrznutí něco hodně ošklivého.
Pak přišla zima ošklivka s mokrem, tím přestaly vycházky k Pilzbergu a i mí lidi se tváří jako pracující a furt nejsou doma. Hlídám co to dá, někdy si pro samé hlídání ani nevšimnu, že už došli domů! Jednou jsem je vytáhla na cvičák aspoň, původně, že jako půjdeme jen kolem hřbitova, ale trochu se to vymklo, ukázala jsem jim, jak tu kluci vybudovali báječný skoky na kola (to bude zlomenin, panečku) i jsme si prošli rokle kolem nových krmelců a tak. Páník opět soptil na světlo, no já nevím, co by nechtěl.
Vrcholem týdne ale byl dnešek. Tvrdohlavec páník si vzal do hlavy, že ty ruský kříže prostě najde a najde a basta Což o to, mě to je fuk, hlavně když se dá navolno pěkně po lesíkách pobíhat, ale panička se pokaždé kaboní, zalehne do map a knih a hledá tu nejneznámější trasu. No, a tentokrát navíc měli jakousi představu o tom, že ranní slunko je nejlepší ... tak mne pěkně vytrestali, protože už v 8 ráno jsme vystupovali z yardy kdesi pod Paličníkem, všude tma, zvěř ještě dopásala snídani a my už vyrazili do kopců! Musím uznat, že cesta to byla moc krásná a dobrodrůžná, ovšem měla několik drobných stínů. Především jsem opět nenašli ruské kříže, i když jsme našli spousty jiných křížků. No, a já si asi špatně šlápla nebo co, takže už když jsem v Hejnicích před kostelem v yardovi čekala než se pokochají, nemohla jsem si pořádně sednout. Výstup se mi také nedařil a zkrátka od návratu domů jen tak polehávám (no, ne že by mi nechutnalo, ale když teda nejsem u misky, tak polehávám) a opět mi nejdou schody. Čímžto pádem jsem paničce připravila báječné odpoledne, neb mne neustále sleduje. Ale já myslím, že bude líp, holt nejsem žádná mladice, šak mi je už nějakých pětapůl.
Psáno 22.10.2011

Říjnové finále se vydařilo, řekla bych. Především se mi povedlo na celý týden plně zaujmout paničku, v podstatě snad ani v práci o ničem jiném nemluvila, na nic jiného nemyslela, než na mne. Jak já chudák do schodů nemůžu a tak. A dumala - je to pravá noha? Nebo že by levá? A teď která vlastně, přední či zadní? A já na to jen tak občas mňouknu, smutně juknu na schody a jsem zdrchaná. Na to konto je víc jogurtu s tím sajrajtem na klouby, v hrncích i talířích více zbývá a, samozřejmě, u televize mi rozložili velký pelíšek. Propíchnul to páník, který nečekaně přišel z práce (asi si tu něco zapomněl nebo tak něco) a načapal mne nahoře ve Vilíkově pokoji. No, a bylo to. Zahanbeně jsem slezla dolů a co čert nechtěl, rozdrbnula jsem si drápek na zadní pravé a fakt se mi blbě chodí. To mám za tu simulaci, říká páník kruťas.
Protože jsem byla celý týden velmi vážně nemocna a navíc se zdálo, že páník nestíhá (co asi?), tak se moc nechodilo. Ovšem jednu krátkou pod Pilzbergem jsme zvládli, dokonce páník našel podhřiba, který prošel přejímkou! Ale už byla tma a vlastně já nemohla pořádně chodit ... Ani ten svátek jsem vlastně nemohla řádně oslavit, sotva na nohách stojíce.
Na návštěvu přijela teta Holinka, to je příslib pořádného výletu. Mí lidi se jí předvádějí, že jako oni teda do kopců šlapou jak omegy a ona jim to polyká. No, ale vybrali pro tentokrát velmi vypečený výlet do Oldřichova, do skalního města, kde je žulová gorila (pamatuju z minula). Cesta krátká a krásná, protože barevná. A navíc - po takové cestě se prostě musí odpočívat! A to já teď teda dělám, chro.
Psáno 29.10.2011