Celý týden ukrutně šeredně - déšť, lezavo. Přestože jsem si myslela na nějakého toho parťáka, vlastně se mi do toho sajrajtu ani nechtělo. A tak jsem tak polehávala, snila si o tom, že na pelínku nejsem sama, až jsem zjistila, že vskutku! byla tam hovězí kost. No to je rozkoš, panečku.
Protože jsem hárací a páník nějak nešťastný, tak jezdíme do hor, kde se smím vyběhávat podle libosti. A páník se tváří, že hledá houby. No, musím přiznat, že toho nacházejí poměrně hodně, ale protože dnes jsme poprvé narazili na václavky, je asi s houbami konec. Trochu jsem se vylekala, že jako výlety končí, ale snad to dobře dopadlo, budeme prý po jizerkách hledat kviklany nebo co. Ne, že bych věděla, co to je, ale budeme to hledat a možná to bude něco taky houbovatýho. Nakonec, hledají mí lidi, já je doprovázím, aby se jim nic nestalo, že. A počítám, že se podstatně rozšíří album o Jizerkách.
Podzim není hrozný jen tím, že je zima a mokro, ale i tím, co se tu děje na zahradě. Jakoby nestačilo, že přeryli celej dvorek (už je yardaparking hotov), oni tu ještě oholili švecku, blůmičku, udělali dálnici pod borovicemi, aby se prý babičce a dědovi líp chodilo (no to jsem zvědavá, jak jim v zimně budou dělat stezníky, teda), sešrotovali moje větávky, co jsme tu měla na ohryz, spálili všechny schovky, co tu udělali z maliní a rybízovch větví. Fakt teda, zahrada je vlastně úplně zničená, bůhví jak dlouho to bude zase zarůstat. A kam já budu hodit na větávky?

Psáno 3.10.2010

Podzim jak když vyšije, listí se barví a ani s kostí se mi už nechce moc vylehávat v maliní, jak je chladno odspodu. Cesty na houby zatím držíme, ale úlovky jsou mírně řečeno ubohé. Rovněž slunko na focení vykouklo až ve čtvrtek, ale já neměla úplně svůj den a páník se pak vztekal, že nepostojím, že mu kazím film a tak.
Celkově můžu říct, že mám asi průšvih a bůhví, co se mnou bude. V rámci zahradnických operací totiž páník sebevědomě vlezl do chaloupky, co máme v kooutě zahrady, kde přechováváme sekačku, drtičku, strunovku, jehly na opékání, kroket, bedminton, jejda, tam je věcích. No, a on si šel rpo strunovku. Jaké bylo zděšení, když našel jen náhradní strunu! No a to hned bylo křiku "hlavně že máme ty psy!" a podobně. Taky si myslím, že se Rick mohl trochu pochlapit a hlídat, má to přece jen blíž jak já. Když uvážím, že v noci jsem pod peřinou ve 2.podlaží, tak to opravdu je na tom Rick podstatně líp. Ale páník se tvářil, že jako půjdu bydlet do chaloupky k sekačkám já, no, tak jsem hodná, zalezlá, ať si mne nikdo nevšímá a nevidí mne a snad ho to přejde. Ale stejně je to divný, tady se přece nikdá nekradlo ...
Byl to v týdnu Kvilík, v té jejich slavné Praze jim nešel plyn, proud, voda, vzduch, no prostě museli se přesunout do civilizace. Tak jsem ho párkrát oblízla, aby si trochu zvykal a zlepšoval si imunitu. Včera přijel zas, prý tu bude bivakovat a odsud vyrážet na návštěvy příbuzných. No, to je fajn, jsouvětší porce, panička napeče a tak :-)
Zítra jdeme hledat dvojkviklan, vůbec nevím, co mne čeká, tak raději píšu teď. Kdybych se odmlčela, tak jsem tu věc holt asi teda nenašla :-(

Psáno 9.10.10

Prakticky celý týden bylo parádno, teda po ránu křupal trávník pod tlapkama (taky to páník nemusel tak vysekávat) a od úterka nás tu trápila po ránu inverze, ale odpoledne bylo krásně. Mám pár fotek od paničky ze cvičáku, protože páník stáfkoval (nevím, co to znamená, ale prý to dělal) a tak nebyl lesík nýbrž jen cvičák. No taky jsem musela trochu sbírat síly, ten nedělní kviklan mi dal zabrat. Byli jsme totiž u Poledních kamenů na prvním kviklanu, mráz až praštělo ale nebíčko modrý. Lidi i zvířata vesele chrupkalli a my dělali průzkum. Samozřejmě jsme ho našli, jak jinak. Ale to jsem nevěděla, že v sobotu ještě za tmy (!!!) pojedeme na další, tentokrát až na Jizerku. Tam já to mám ráda. V Safírovém potoku můžu brodit mezi pstruhy a když tam jste za tmy, no skoro teda, tak smím i navolno; zcela výjimečně nemusím poslouchat taková to zvolání "Beto pomalu honem ke mně!", tak si to mohu užívat. Ale protože se chystám, že budu mít mláďátka, tak jsem na sebe přece jen opatrná, když se nezapomenu, teda. No, dnes jsem se moc nezapomněla, chodím přece jen jako dáma nastávající matka. Teda lidi se mi pochechtávají, že jako těžko teda budu matka, když jsem s nikým nechodila, ale co já vím, raději se šetřím. Co když, žeju. Nakonec stejnak tu mám na starosti Kvilíka, celý víkend kolem něj musím poskakovat, protože kdo jinej by se o něj staral, že. Na lidi není spoleh, to je známá věc. A taky kvůli štěňátkům mám trochu větší chuť k jídlu a to je teda těžkej boj o každou granulku, každou kostičku, každej kousek uzenýho či jinýho masíčka, sýreček mi nechtěj dávat, no chudák já. Ještě že tu je babička a vyřvu si vždycky aspoň jeden obloženej chlebík k obídku, když už mí lidi nejsou uznalý. Mám těžkej život, ale já to vydržím, protože vím, kam se obrátit.

Psáno 16.10.2010

A je hotovo - dneska jsem nejen viděla, ale i ochutnala první letošní sníh. Nebylo to při zrovna veselé příležitosti, ale to je jiná věc. Je to opravdu velmi smutné, že jsem se narodila do míst, kde je sníh i jinde než v mrazničce. Děsně to studí na tlapátka.
Tak snad abych to vybalila rovnou - jsme neúspěšní. Úplně neúspěšní, aby bylo jasno. Katastrofálně neúspěšní. V podstatě se mi to jeví jako důvod zrušení projektu (no, možná že by se do jara nic nestalo, teda). Nenašli jsme viklan! Panička se vyzbrojila mapou, dokonce dvěma. Sotva jsme se sešli v yardovi, vysvětlovala několikrát, kudy a kam půjdeme, co uvidíme vlevo, co v pravo (mě se to plete normálně, po této masáži jsem už nevěděla ani čísem). Yarda zvládnul svou úlohu na výbornou a dopravil nás do Horního Maxova, přímo pod Bukovou. Podle teoretické přípravy stačilo jen poskotačit na dobře značené cestě, juknout mírně vpravo (nebo vlevo?) a je to. No, tak to se trochu zkomplikovalo. Objevili jsme sice jakási skaliska, ale i když jsem se fakt snažila, nešlo to bez výbavy zlézt. No, teda panička to párkrát zkusila, ale když si servala obě dlaně, usoudila, že tudy asi ke kviklanu ne (páník byl v pohodě, dobrovolně se nabídnul, že bude hlídat bagáž = foťák). Páník navrhoval přesun na cestu, napřed byl zpražen pro naprosté nesportovní srabství, pak ještě navíc za to, že našel a zahlásil překrásně zmrzlého hřiba. Že prý když rozmrzne bude z něj ... no prostě to slovo a nic nepomohlo, když se páník bránil tím, že když si to panička udělá na smaženici, bude z toho totéž. Ale díky jeho tlaku jsme přece jen došli k cestě, ušli ještě tak půlkilák a teprve dorazili na vrchol Bukové, tedy ten, co měl být tam, co byly ty skály. No, a na vrcholu je celkem pěkná jeskyňka, tam bych v létě možná mohla i bydlet. jeskyňka se jmenuje po čertech nějak, ale vůbec mi nezahladila tu ztrátu, že nejsem tak dobrá jako livinkstoun s holubem. Prostě mi unikl kviklan a já nebudu spát. počítám, že za týden už tam budou závěje a už to nepůjde, takže prohra bude dlouhodobá. Ach jo, mám já to starostě :-(

Psáno 23.10.2010

Tak jsme oslavili ten svátek. Teda mně to dost překvapilo, že nějakej vůbec je. Ale mohlo mi to dojít. Sice se vstávalo jako do práce (možná maličko dřív), ale hned jak jsem viděla, jak se páník šlechtí jak na motýly, bylo jasno, už jsem skákala kolem něj a jak si bral foťák, tak už jsem musela i trochu zpívat, jaké to bylo napětí, kamže to pojedeme. Foťák a pevné botky jasně svědčily o tom, že to bude prostě VÝLET. Navíc jsem si všimla, že se vaří kávička do termosky a balí čekuláda. No to bylo velmi povzbudivé, takových svátků do roka by mohlo být i víc!
Ovšem pak to přišlo. Vystoupili jsme na Smědavě, mráz až praštělo, však taky první fotky byly dost ledové. A páník taky hned zahlásil, že mu dochází baterka u foťáku...No to snad ani není pravda - já překonávám mráz tlapkový abych jako měla dobré snímky a on vleče ten ruksak úplně zbytečně! K čemu ho teda máme sebou, snad jen aby porce čekulády byly menší?
Naštěstí do celkem dobře dopadlo a cesta se vydařila, i když jediný "viklan" co jsme našli se prostě vůbec neviklal. Ale zase jsme viděli kopce, které nejsou až tak úplně na každé značce, cestu jsme si občas museli trochu dělat sami. A potkali jsme jelena! No, a na závěr na silnici teda i cyklisty, no. Ale jinak byla cesta moc pěkná, slušně jsem si poběhala a pokoukala.
Svátek byl ve čtvrtek, a tak jsme v sobotu zkusili ještě jendou objevit viklan na Bukové hoře. No, ale protože jsme sebou vzali dědu, tak jsem jen došli k Čertově komoře a šli zase zpět, ono to pro dědu holt není moc terén. Nakonec ani pro páníka, zase by se klepal pod skalami a my s paničkou abychom to všechno odřely samy. A tak nám prostě tenhleten kviklan vzdoruje, ovšem musím prozradit, že páník se při cestě zpět tvářil svěřepě a myslím, že to má kviklan spočítaný. Možná začne páník i horolezčit :-o

Psáno 30.10.10