Každoročně zahajujeme říjen oslavou Eviččiných narozenin. Oslava je maloučko nestandardní, krom dárků, dortů, spousty jídla jsou draci. To je úplně bezvadná zábava, kdy se moji lidé honí po polích a na šňůrkách za sebou vláčí kusy papíru či igelitu zpevněné klacíky, tomu říkají draci. A předhánějí se, komu zůstane ten jeho drak déle ve vzduchu. A že to není žádná psina, dostat tu věc do vzduchu a udržet ji tam, to ví snad každý, kdo to zkusil. Pole nad Otročínem jsou prolita potem mých lidí, kdyby se psi potili, tak i potem psím. Ono to totiž znamená poměrně hodně běhat, zvláště když nefouká vítr. A že letos nefoukal je fakt. Aspoň že svítilo sluníčko, takže jsme příliš nemrzli.

Měla jsem tu letos několik kamarádků, krom Ricka, který nemůže chybět na žádné rodinné oslavě, tu byl i Pajda, takový jezevčí mladík, co se mi dost dvořil, a pak ještě návštěvník od sousedů, toho jsem musela vyvést ze zahrady, přece jen, byla by tam už mačkačka.

Doma v Liberci máme sklizeno, kytky natahány zpět do boudy (přes léto jsou vždycky venku, aby je páník nemusel zalévat) a čekáme na sníh. No, teda nikdo se na něj asi netěší, ale přijde, už je cítit ve vzduchu. ještě štěstí, že letos Katka Neumannová nic neorganizuje, snad nebude kalamita. Ještě zamést dvorek, napastovat yardu, vycpat škvíry mechem a jsme připraveni. Ale kdyby to nepřišlo, nikdo se tu neurazí.

Psáno 3.10.09

Myslím, že doba nazrává, stejně jako se mi nalévají cecíky. Štěňátek bude asi hojnost, můžete začít upisovat pořadníky. Panička naivně myslí, že když jsem něměla žádnýho kamaráda, že jako nic, ale já vím svý. Už jdou a bude jich mnógo. Zatím hledám nejvhodnější místo, asi to bude pod lískou před domem, tam díky přístavbě neprší, takže když to prohrabávám, sympaticky to práší. Už jsem na kořenech té lísky, je krásně kroucená, prý že čínská, nevím. Tajtrdlíkům tam bude určitě báječně. Páník je naštěstí furt někde a něco někomu radí, takže snad si neporadí s připravovaným pelíškem. Mám sice několik záložních lokací, ale tam je teď moc mokro. A studí to tam!

Je zajímavé, že když se ozve mistička (nebo kupříkladu když maso pleskne o prkýnko), zapomínám na rodinu a běžím. Jediné fyziologické vysvětlení je, že budou, a bude jich moc. Jen zlolajní jazykové mohou vypustit z úst hrubou nepravdu, jakože jsem rozežraná. Nejsem! Jsem zodpovědná matka čekatelka, která, na rozdíl od některých evropských institucí má plán "B". Když nebudou, já budu mít na zimu velmi slušný tukový polštář. A že zima přijde, je jasný. Všude kolem je to vidět, ale zatím není sníh cítit. Páník se nedal zviklat poplašnými zprávami a ještě zimní kola nenasadil Yardovi, takže si myslím, že stihnu štěňata ještě zasucha. Nemám úplně jasnou představu, jak to udělat v případě, že nasněží. O ty mrňata mi nejde, ale mě bude zima! Stačí, když musím do deště, a to teď je vlastně furt. I když, jak vidno na fotkách, když zrovna neleje, máme na cvičáku spousty barev.

Psáno 11.10.09

A je to tady - přišla galamita. Ale než se k ní dostanu, ztratím několik vět.

Především - ještě se nenarodila. Myslím moje štěňátka. Už mám vyhrabáno několik velmi dobrých pelíšků, obávám se, že u všech mi budou nějak regulovat nájemný, ale to se nedá nic dělat. Ztratila jsem zájem o granulky, i když nad piškoty se ještě furt nedokážu povznést. No, ani nad ty granulky, ale přece jen, nespěchám. Co kdyby se náhle narodila štěňátka a já byla zrovna v nejlepším, žeju, tak jsme prostě opatrná. No, jak se to vezme. Když jsem si dělala jeden z posledních pelíšků, shodou okolností na stejným místě, kde zpravidla lehává páník, tak mi to trošíčku nevyšlo a roztrhlo se jim prostěradlo. A taky se jim trochu zabahnil polštář, to zase paničce (teda nevím, jak tohle dokázala :-)). Zvláštní je, že já mám pocit, jakoby se už někde narodila, jenže je nemůžu najít. A nemůžu si ani za nic vzpomenout, že bych jako u toho porodu byla. Cecíky mám krásně vytvarované, jen ty potvory mrňavý ne a ne najít! Jejda, jaká já bysem byla máma, teda. Nenechala bych je v igelitce, i když, nevím, kde jsou, možná v igelitce. Chudák já!

Od začátku týdne mne panička zodpovědně vyvádí ven, má takovou pověru, že jako své mateřství rozchodím. Je to sice blbost, ale píše se to v knihách, asi. A díky tomu mohu i fotograficky doložit turbulentní lokální oteplování nebo jak se to jmenuje. Jestliže v pondělí jsme prolézaly olistěný cvičák, ve čtvrtek tu leželo nějakých 30 cm sněhu, těžkého mokrého a pod ním se lámaly stromy jak párátka. Dost děsivý pohled, navíc moje stromy zahradní taky dost vytrpěly, kupříkladu borovice upustila velikánskou větev, líska je rozvalená a zulámaná, arónie přišla o dvě největší větve. A to ještě sníh neslezl, počítání ztrát jistě neskončilo. Ale na cvičáku, tam je to fakt hrozný, tolik poničených stromů jsem fakt neviděla.

Díky té sněhové nadílce házíme zase sníh. A taky můžu chodit se svými lidmi na Valy, což je taková ulička kde bydlí César. Má mne, myslím, rád, možná, že až najdu štěňátka, ukáže se, že tatík je César (já fakt nevím, to je hanba, co?) a tím pádem jsme v Liberci založili nový rod - salašnická dóžata. To bude, panečku, další cenová bublina, krize nekrize, počítám, že půjdou na dračku hned jak je odstavím. No, a nebo taky ne, když je nenajdu. Mimochodem, panička odnášela plnou přepravku jakýchsi chlupáčů do sklepa. Asi se na ni osopím a nebo se pokusím do sklepa nějak proniknout, jenže tam se musí po schodech a to já asi nevím, teda. Zas tak mi k srdci nepřirostly. Jo, a taky se mi ztratily moje hračky. Prostě galamita.

Psáno 17.10.09

Sníh dlouho nevydržel, ale mí kamarádi stromy se budou léčit ještě dlouho, někteří možná už nevypučí. Většinou lidé místo aby léčili řežou; nejsem zahradník, ale je mi to stejně líto. I když pohled na mé lidi, jak fačují polámaný šácholan a ulepují se nějakým medovitým mazem, místo aby zalepili rány šácholanu, je spíš k smíchu. Snad i šácholan se chechtal, i když ho to muselo děsně bolet.

Štěňata nikde :-( Nevím, co s tím, mám nádherně nalité mléčné žlázy, jsem připravena pózovat Blesku. Ale raději bych štěňátka. Hledám je všude, pláču, nejím. Tím ovšem znervózňuji své lidi a trošíčku na to i hřeším, protože jen v tomto období mi zalévají granulky olejem či vývarem, dávají syrové kuřecí krčky přímo do tlamky a tak. Ale radost z toho moc nemám, raději bych štěňátka klidně i bez stravy. No, řekněme půlden by se to dalo vydržet. Upřímně řečeno, mám pocit, že žádný štěňata nejsou, že se mi něco zdálo. Jen nevím, co s tím mlíkem, teda. Jestli mi panička rychle nevydá moje chlupaté hračky, budu opravdu ale opravdu moc nešťastná!

Opět jsme byli na výletě. Tentokrát úplně jinde, žádný Jizerky či Lužky. Jeli jsme na hrad. Hrad Ralsko. Páník zaačkával slzu, že kolem toho hradu bloumal mnohokrát za svého mlada, ale prý tam byla jakási armáda a hrad byl nedobytný. Upřímně řečeno, cestou jsem na to několikrát vzpomněla a zalitovala, že vojska již jsou pryč, nebylo by pak možné tak děsně dřít do kopce, ale páník mne za takové projevy velmi zle peskoval. Ovšem to nic nemění na skutečnosti, že kopec je to šílený (možná panička nenašla lepší cestu, možná je to jen její úchylka hledat jen kolmice k vrstevnicím a ty pak nazývat cestou) a jeho zdolání vyžaduje takříkajíc celou fenu a ne matku čekatelku. myslím, že to přišlo cestou, to poznání, že asi žádná štěňata nebudou, asi jsem měla dost času a prostoru si to rozmyslet. Mezi vzrostlými buky (týjo, tak vysoký stromy jsem snad ještě neviděla) se válela mlha, to z cesty dělalo takový mordorský výlet. A nebo aspoň fangornský, řekla bych. Přiznám, že místo pobíhání po hradbách (stejně byla mlha jak mlíko) jsem se těšila domů, že mi pustí třeba právě ten film o Frodovi a já budu na svém asi nejoblíbenějším (no, možná je 2.-3. nejoblíbenější) pelíšku domýšlet, jak to je s těmi štěňaty. A nebo s tím Mordorem. A nebo s těmi vojáky, co tu vyrývali do skal a strmů svou azbuku. No, a nebo bych mohla trošíčku chrupkat, to by taky bylo dobrý. A místo toho tady musím turistikovat, nechat se obdivovat od obrovského množství lidí (no, to mi zas až tak nevadí) a vlhnout mlhou. Chudák já, chce se mi zvolat, fakt chudák. Dyk oni mi vzali na cestu jen jednu čekuládu!

Psáno 24.10.09