Že se někam pojede bylo jasný. Že do tepla, dalo se tušit jednak vzhledem k tomu, co balili, jednak, že sebou brali Kvilíka. Tudíž jsem se mohla dost těšit, protože teplo je sice dost hnusný, ale pořád lepší jak zima. Že to bude tak velký teplo s tolika souvislostmi, to asi nikoho moc nenapadlo.
Jeli jsme celou noc. Protože Kvilík si psal svůj vlastní deník, nebudu se tady nijak rozhovořovat o podrobnostech cest, budu se soustředit čistě na sebe. Prostě po celonoční jízdě v yardovi jsem se těšila, že budu mít k dispozici dostatečně rozlehlý pelínek, kde si natáhnu nohy, ale ouha - šlo se tam do schodů. Do mnoha schodů. A to já, jakkoli jsem se opravdu snažila a měla pro to dobrý důvod, prostě nedokážu překousnout. Vypadalo to, že budu bydlet pod schody jako nějaký ořech. No, ne že bych to nezvládla, ale přišlo by mi to trochu nedůstojný, teda. Zvlášť pro paničku, protože jsem zvyklá, že mi celou noc upravuje deku, aby mě měsíčěk nepíchal do očí. Naštěstí paní domu a slečna domu vycítily trapnost situace a vyklidily mi domeček, kde jsem se aktorát natáhla a doširoka rozplácla a relaxovala a relaxovala...
Druhou nepříjemností, bohuželneřešitelnou, byl místní chorvatský terén. Kde nebyla asfaltka, tam bezmála neprostupné křoví na zemi plné ostrých kamenů. A do toho ta mořská voda, která tak báječně zastavuje jakékoli hojení rozedřených tlapek. A takjsme většinu dovolené prožila ve svém budoáru, tak jsem tomu říkala. Kvilík mi nosil tabletky v sýru a granulky, panička se mnou ráno a večer obešla kus pobřeží no a párkát jsme taky vyrazili na průzkum, ale vždy velmi krátce a opatrně - já jsem se ani moc do chůze nehrnula, abych pravdu řekla. Takže nakonec to dopadlo, jak nejlíp mohlo. Bylo teplo, ale já byla ve stínu. Mílidi furt někde lítali, ale já exploatovala měkký pelínek a občas se šla projít na pláž.Nakonec jedinou mouchou na jinak skvělé dovolené byli komáři, ale dalo se to přežít. konečně jsem se vyspala, protože holt o Kvilíka se museli starat ti, kteří mohli do schodů :-)
Psáno 7.9.2013

Celý týden se rekreuju z té rekreace. Je zajímavý, že mi přestalo dělat problém hupsnout na pelíšek v obýváku (od jara jsme na něm nedřímala), rovněž naprosto samozřejmě chodím za páníkem do trucovny (teda teď mu to tam smrdí biolitem, neb se mu tam uhnízdily vosy a choděj mu tam chcípat) po všech těch třech nebezpečnejch schodech; nebyla jsem tu už od Vánoc. Ale hlavně odpočívám, přece jen to byl náročnej týden a navíc ve velikým teple a já teplo nerada. A to moře, no to je teda taky divný, pít se to dá, ale pak pálí jazyk a tak divně to chutná a pak je z toho trochu špatně, nemám na to ještě úplně ustálenej názor. Každopádně si myslím, že to stálo za to, taková dovolená. Kupříkladu Kvilík díky tomu už umí vařit, obědvat sám bez bryndáku (pak se teda musí převlíct, no), sprchovat si hlavu a kakat v přírodě (to já umím už dávno, náhodou).
Mí lidi mi vyšli v relaxu maximálně vstříc, vlastně ani nevím, jestli byli někdy v týdnu doma. Jo, vlastně byli, jednou jsme šli na houby, už se stmívalo, ale stejnak jsme nalovili. Moc se mi to líbilo, průzkumničila jsem jako zamlada!
Dneska jsme tu měli velikánskou slávu, sešlo se tu zase nějakých 15 bytostí a vzájemně si k lecčemus gratulovaly. Kupříkladu Kvilík gratuloval úplně každýmu, některým i dvakrát. A já měla spoustu talířů a kastrůlků k výblizu, to já moc ráda. A kastrůlek od stroganova, to já můžu. Ještě teď mám oranžovou tlamu :-)
Psáno 14.09.2013

Chtěla jsem začít tím, že takhle dobře už se mi dlouho nechodilo - k páníkovi do pracovny mezi vosy úplně klidně, vítačka lidí až na posledním schodě a někdy i venku (ne jako v posledních měsících jen letmé tlučení ocáskem do pelíšku, ale ne a ne se zvednout), že evidentně ten mořskej vzduch (a nebo to týdenní válení se v budníčku a všude kolem tepličko) dělá divy, ale dneska se mi nějak nechodí. Nevím, co to je, jsem asi přetažená z toho týdne, byli jsme nejmíň dvakrát na houbách a já, protože jsem neměla žádný zábrany, toho dost naběhala, ba, jak pravila znalec panička, jsem několikrát i nacválala (teda co já všecko neumím!) a tak mne to asi zmohlo. Nebo že by ten sobotní úklid, já tak nesnáším hluk toho luxu! A navíc mám furt hlad. Musím se vykrmit, čekám štěníky, počítám, že za chvíli páník vystrčí na interfernet nabídkovej list, abych se s tím potomstvem tady nemusela dlouho crcat. Koukám na naši mladou a ta taky hned jak to šlo Kvilíka pohodila mně, abych se starala, ona občas jen tak přikojila nebo tak něco, už si ani nevzpomínám, vlastně se starám já furt. Stejně to bude s mými štěňaty, myslím. Jen furt ne a ne si vzpomenout, kdo je otec, to teda bude na matrice dozího klubu revoluce, když si nevzpomenu. Jak budou kreslit ten dodokmen? No, ani si nejsem úplně jistá, kolik a kdy přesně budou, vlastně mám takovej divnej pocit, že takhle už jsem čekala několikrát a nic. Ale co, hlavně se pořádně napucnu, nadělám pár doupátek a ono to nějak dopadne.
Psáno 21.9.2013

Furt mám děsnej hlad. Furt. Těch pár granulek, co dostávám, rozhodně nemůže vyživit mé utrápené tělo, zvlášť když v něm chystám štěníky. Mí lidi nemají pro přírodu vůbec ale vůbec pochopení, vychechtávají se mým starostem, odmítají přídavky, vysloveně škrtí. Asi uteču z domova.
Zima dorazila k nám na sever, no spíš mokro a taky trochu zima. Nemám ráda mokrý kožíšek a navíc mi nutí na procházky kabát. A já nemám ráda kabít. Takže jsem nejraději doma, občas babička něco upeče a tajně mi to donese, stejnětak děda občas nechá na talířku a vydá (aby panička neviděla, ta vyhlásila září měsícem štíhlé linie, takže mne raději nechá uhynout hlady i se štěníky). Občas páník přilétne domů, naháže nás do yardy a vyveze na houby, které ale potmě neumíme hledat. Což o to, mě je to fuk, ale oni se tváří, jakože bez hub nejde přežít zimu. Že já nedožiju příštího týdne, jak trpím hlady, to jim je samozřejmě fuk.
Snad jen v neděli jsem se trochu poměla - vyjeli jsme na mou milovanou Šámalku a dali jsme okruh přes Velbloudy... Móc báječný.
Přijely děti - Kvilík je úplně lítací a Fáňa vysloveně motorová myš, já nevím, jak mám stíhat obě hlídat. A navíc jsem tak vysílená. Už abych tu měla ty mé malé pomocníky, musím pelíšky rachle připravit, teda já mám tolik práce!
Psáno 28.9.2013