Cesty do lesa zdají se být poněkud neefektivní. Já nesmím běhat (mám klidovej režim, pravila panička), takže jen udělám trošíčku svižnější krůček, už mne chce poutat k vodidlu. No, a co si budeme povídat, i páníkovo nadšení pro les ochladlo s tím, jak zmizely poslední houby. No, možná teda úplně nezmizely, ale když se dostaneme do lesa za tmy, tak se nejenže nedá fotit, ale ani hledat.Teda hledat se samozřejmě dá, ale nalézt je prakticky nemožné.
Vynahradili jsme si to v sobotu - konečně jsme splnili paničce dětský sen a vyrazili na Velkou Jizerku. Tedy do Polska, já i ona samozřejmě s pasem (trochu mne pan doktor pomlouval, že já jako pas nemám, ale není to pravda, jsem jen trochu mohutněji tvarovaná), protože šengen je jen pro některé a psi to nejsou. Osobně to považuju za hloupost, kdybychom se nepatlali se svými lidmi, překonáme ty slavný hranice natotata a nevím, ja by nás chtěli ouředníčci kontrolovat. Ale jednou jsme se rozhodli být s lidmi, tak holt to musíme vytrpět i s jejich úředními nesmysly. A to páník tvrdil, že se sem za jeho mládí (no, upřímně, to on nemůže prostě pamatovat) vůbec nesmělo, pas nepas. No tomu vůbec nerozumím, když Poláci jsou úplně stejný slovani jako my, moravský pugy, ne?
Z cesty vypíchnu jen některé postřehy, už proto, že dnes ještě dospávám a přemýšlím, zda přece jen ten klidový režim není příjemnější ...
O podivnostech pohybu na hranici jsem se letmo zmínila, vůbec by mne nenapadlo, že o chování v Polsku bude víc cedulí, než bylo o chování Budgundsku (teda tam jsme asi žádnou ceduli ani neviděli). Stejné je to snad jen v tom, že i eventuální burgundské cedule by byly francouzsky jako tyto byly polsky. Je s podivem, že na české straně byly česko-polsky, o tom, jak se nic nesmí trhat a tak, v polsku jim asi je fuk, že nepolák holt občas něco urve, pokud to správně chápu. Ale každopádně to tam mají rozmyšlený a taky to napsali a cedule rozeseli. Škoda, že jsem jim nerozumněla.
Cyklisti - to je prokletí. Jakmile se objevili, už mne panička připínala a nebo alespoň hulákala "Beto stůj!" nebo něco podobnýho. No a já se teda poctivě zastavila, otočila naštorc cesty abych měla přehled a už to bylo. Buď panička zvýšila už beztak silný hlas, a nebo cyklisti naznačovali strach (nechápu, jak se někdo, kdo se nebojí techniky, se může bát psa, tedy živého tvora plného lásky ke všemu žíjícímu a k lidem zvláště, samozřejmě pokud mají třeba řízeček nebo tak něco) a brzdili ty své potvory, slalomovali a tak. I když nejhorší asi byli ti, co jeli jak o závod a nebrali zřetel na nic. Přišlo mi, jakoby to nějak uhli z tůrdefrác, protože oblečený byli úplně stejně, řítili se taky tak, jen holt neměli vyhrazenou trasu. Ale oni na to asi ještě nepřišli. Možná, že až prozřou, budou zrovna brodit Moravu a zjistí, že to na trase neměli míta konečně jim dojde, co pášou. Každoádně musím konstatovat, že za deště je na horách líp, páčtože tam prostě nikdo není, ani hajnej.
Psáno 4.9.2011

Týden lízání ran, tak by se to dalo nazvat. Dodržuji paničkou předepsaný klidový režim a nechodím na víc jak jednu delší procházku denně ( ;-)). Navíc páník 2 dny chyběl a tedy nebyl ani yarda a tedy vlastně ani možnost pořádně pochodit. Ale i tak jsme stihli 3x pod Pilzbergem konstatovat naprostý nedostatek plodnic, zvláště pak mladých (nevím, jestli je to úplně korektní takhle se honit za mládými, ale houbaři to tak maj) a z těchto průzkumů jsou zároveň všechny fotky. A to se dnes páník zřetelně a jasně několikrát vyjádřil, že už mne fotit nikdy nebude, protože jsem se naučila dokonale synchronizovat se závěrkou toho jeho kanonu a otočím se vždycky úplně přesně, když to cvakne. Ale myslím, že on to dlouho nevydrží.
Jo, a jedna veliká změna - včera jsem úplně sama a dobrovolně vylezla po schodech nahoru a stulila se u páníka v pelínku, ani reklamy přerušující Harryho Pottera mne nevyrušily a po měsíci jsem se konečně pořádně vychrupkala, ba prý jsem i běhala a štěkala ze spaní, taková to byla lahoda. Z uvedeného lze soudít, že už jsem vyléčená, jen nikdo neví, z čeho vlastně.
Jinak se tu nic neděje, co s Kvilíkem vedeme řeči jen skajpový, tak ani není s čím si hrát. Možná i proto jsem taková trochu lehací a odpočívací. No, možná taky proto, že mám na krku už šestý září a to je teda pěkně těžký. Ovšem nezabránilo mi to ve výkopových pracích před chaloukou, až na tohle páník přijde ... No, aspoň bude vědět, že nemá opouštět dům, žeju.
Psáno 10.09.2011

Asi už jsem svým lidem okoukaná, či co. To s emi snad ještě nikdy nestalo, abych byla tolik sama doma, jako v posledních dnech. Je pravda, že když hlídám babičku, vydělávám na tom, oni jí po každé vařbě něco zbude, něco, co já moc ráda. Opravdu moc dobře vaří.
Týden jsme započli výpravou na Paličník, to je takový skalisko v Jizerkách, ani houby tam nerostou. Samozřejmě jsme tam byli úplně první, hlídač na smědavském parkovišti se ještě neprobral ze spaní a my už tlapkali do kopců. Páník si pobrukoval, jak má pěkné světlo na focení Krkonoš, panička se oháněla stativem, aby jako ty fotky byly úplně epesný, až jim došly baterky! Paáník se mírně zakabonil a pak vzpomněl, že vlastně v ruksáčku vleče i maličkatej paniččin kompakt, tak dobrý, bude umění. Ovšem baterka došla i tady. Poslední fotky jsou provedeny jeho mobilem ... Poučení pro mne - musím jim kontrolovat i baterky, chudák já, jakoby nestačilo vodítko, obojek, piškoty, čekuládka, řízečky, prostě ty důležitý cetovní věci, ještě mám myslet na ty jejich dreky, chudák já.
Z Paličníku jsme prozkoumali cestu přes Pytláckou skáku, naprosto neznačená, ale koly těžební techniky dobře prošlápnutá. Původní záměr najít Ruské kříže, se opět nenaplnil, tentokrát pro zbloudění kdesi v síti mysliveckých nábližek (no a taky paniččině obavě, že do setmění to nestihnem).
Mnoho hub jsme v týdnu nenašli, patrně už to letos zabalily a neporostou. Sice poctivě vymetáme pilzbergská místečka, ale kdenictunic, zpravidla jen 5-10 malých plodnic, aby páník neměl pocit, že jsme se v lese flákali. Kdybychom je nenašli, useli bychom si je snad vymyslet, aby byl klid.
Myslím, že jsem ještě nijak nerozebírala, jak správná doga aportuje. Teda já myslím, že je to tak správně. Se zájmem občas na cvičáku koukám, jak psí kolezi pádí za mrštěným klacíkem, uchopí, přinesou a opět pádí ... Tak to já to mám jinak. Uchopím vodítko, které mám panička kolem krku. Když už nemůže dýchat, mrští z poslední síly klacík. Já vybíhám, běžím, někdy najdu, jindy chytku první klacek, který se mi připlete. Ten rozdrtím v zubech na prach; je-li čerstvý, pak jej držím na kečup. Poté se obrátím a běžím zpět, chytnu vodítko a škrtím ... A tak se to opakuje, dokud mne to baví, paničku to baví vždy, soudím; přinejmenším to škrcení jí je určitě příjemný.
Nesmím zapomenout na vínobrání, tedy postupné uškubávání slaďoučkých hroznů, které rostou na révě pro Liberec poněkud neobvyklé. Ale letos se fakt povedlo, nejmíň 5 hroznů! A fčely na to lítaj, i ptáci, ale já to ubráním.

Psáno 18.9.2011

Trošku v posledních dnech šli do sebe, začali si mne všímat, jsou se mnou doma o moc víc jak minulý týden. Upřímně řečeno, nevím, jestli je to pro mne lepší, protože jsem z toho mnohem víc utahaná. Žádný spaní, furt jen hlídat, houby sbírat, poklízet plyšáky a přenášet je z místa na místo, občas se schovat v postýlce ale pak hned mne vyženou tu na granulky, tu na výlet, prostě jsem děsně utahaná furt. A tak si říkám, že když byli fuč, tak zas ten odpočinek byl taky příjemnej; nevím, co chci, asi.
V posledních dnech jsem se pustila i do prognózování - aspoň páník soudí, že bude krutá zima, protože jsem poněkud při chuti - kolem misky oblizuju drobky, jejich talíře ani kastrůlky nenechám na pokoji, dokud je nevyblejskám, občas mrkvičkou či hrozínkem nebo melounkem proložím, furt bych jedla. Tak to prej bude děsná zima. No, nevím, zima je i v baráku, když mne nepřikrejou, teda, už teď, ty sliby o babím létě mám vidět (možná je to proto, že nejsem bába,asi). Tak se raděj pořádně napucnu a uvidíme, kdyby náhodou zima nebyla, tak neva, já budu prostě trochu víc v kondici.
Čeká mne výprava do hor, protože to má být někam do bažin, tak raději píšu deník už teď, bůhví, jestli se vrátím, chudák já. Rychle zdřímnu, ať mám síly.
Psáno 23.9.2011