Je s podivem, jak rychle léto odkráčelo. Ještě páník nemá natřený celý plot a už to skoro nemá cenu dodělávat, podle všecho za chvíli nachumelí. Samozřejmě jen se trochu udělá výletově, mí lidi buďto sedí doma, nebo jsou někde fuč, nevím, co je horší. Já bych v tomhle studeným vlhku klidně mohla chodit po venku, neměla bych takové dechové problémy, ale uznávám, že lepší by bylo, kdyby nebylo tak vlhko. Teda jak kokám paničce přes rameno na radar tak to vypadá, že vlhko je jen v Liberci, ale i to je možné, neb Liberec je odjaktěživa nočníkem Evropy. Jenže kvůli tomu páník nemůže moc fotit, protože je málo světla (no nevím, já to vidím tak, že kolem sebe šířím samé světlo, ale on je asi málo vnímavej) a tak nechce ani moc chodit ven a je to začarovanej kruh.
Na cvičáku se mnou chtěli zkoušet něco, co je ale hluboko pod úroveň moravské pugy - vyžadovali ode mne, abych donesla zahozený vodítko, že prej APORT! No já teda nevím, ale ti lidé mi asi ztrácí zdravý rozum, řekla bych. Samozřejmě, že jsem na to vodítko vůbec nereagovala, když se válelo na zemi, ale, kdych se pro něj pěkně panička vrátila a chopila se ho, tak to jo, to jsem po něm šla, jako nakonec vždycky.
A taky jsme byli na houbách, tedy v lese. Páník vždycky musí mít nějaký cíl, jinak bychom ho ven vůbec nedostaly. Sice si bere foťák, ale když se jde na houby, je ještě spokojenější. Teda ne, že by něco našel či nacházel, ale prostě prý nemá pocit ztracenýho času. Nechápu. Radši. Ono to vypadá, jakoby čas, který stráví se mnou, byl ztracený. No, nedomýšlet. Hrůza. Deziluze. Už aby byla štěňátka.
V tom lese mi přišlo na mysl, že lidi fakt jsou zvláštní. Chodíme už delší dobu na jedno takové malé asi pětihektarové místečko. Nevím, co se jim tam líbí, ale prostě mne tam vyvezou, vypustí a koukají po houbách, zatímco já mohu lítat po lese. Skoro volně. Ten les je občas děsně zaneřáděnej, však i proto ho páník rád fotíval, neb to bylo strašidelný (on to ale moc neumí, takže to nebylo poznat). V tom lese se povaluje spousty padlých stromků a jejich větví. Tak nějak já si představuju biomasu. Ale úplně jinak si to asi představují lidé. Sotva jsem vlezli do lesa, už slyšíme motoristickou pilu (stejnak si myslím, že to není dobrej vynález), u ní chlapíka, co kácí ÚPLNĚ ŽIVÝ STROMY. Pravda, v hustníku. Pravda, byly tenký. Měl tam na cestě vozík, asi si je nakrájí na polínka a ať má čím topit maminka, že. Ale proč nevybírá ten nepořádek a krájí čerstvé? Stejnak si myslím, že vždycky, když lidé chtějí udělat nějakou obzvlášť velikou škodu, vymyslí pro to napřed vědecké jméno, například biomasa.
Hub jsme moc nenašly, možná, že v lese na biomasu už ani neporostou. A nebo taky, možná, už je fakt zima.
Psáno 06.09.09

Když jsem minule hartusila na to, že páník si na mne neudělá ani chvilku času, natož aby fotečku vyrobil, tak jsem nevěděla, že se to může zhoršit. Jasně, vymlouvá se na práci a kdesicosi, ale prostě tento týden jsou fotky z paniččiny ruky. Nesmíme doma říkat, že jsou nejmíň tak dobrý jako ty páníkovo, on pak vrčí.
Celý týden bylo pěkně, teplíčko a prostě vycházkově, proto jsme byli furt doma, jen občas s paničkou jsme vyrazily na cvičák, žádný houby, žádnej výlet. Ale mohla jsem se pěkně slůnit před boudou, a to zas já ráda. Nikdo neotravoval s domácími pracemi, i když jsem paničce pomohla s úklidem (hlavně švestky a jablíčka jsme sklidily a ani neuklízely, nemělo to cenu, někdo to sežral), spíš jsem odpočívala. No, teda, abych pravdu řekla, už si pomalu vyhlížím místečko na slehnutí. Zatím cvičím s novými plyšáky, koutkem oka sleduju, jestli si mí lidi všímají, protože bych potřebovala ten pelíšek utajit. No, snad se mi to podaří, když vlastně furt nejsou doma, nemají na nic čas, tak snad mi štěňátka nešlohnou. I když, jak o tom tak dumám, za sušené banánové lupínky bych je možná mohla vyměnit. Ale ještě je čas, zahrabu se zatím a podumám o tom. Jsem taková zádumčivá, teď, možná je i dobře, že mi dávají pokoj.

Psáno 13.9.09

Tak ze slehnutí zatím nic není. No, ne, že by se mi plyšáci nelíbili, ne, že by se mi občas nechtělo aspoň maloučko pohrabat se v hlíně, ale zatím to nemá tu správnou naléhavost, to nepřekonatelné puzení, které jediné je schopno překonat hněv páníka nad další jámou v jeho potem zbroceném trávníku, nereagovat, když panička rachotí piškoty či sušeným banánem, ignorovat příchod buřtové babičky.

Skoro celý týden tu vlastně byla zima, nechtělo se mi polehávat venku, navíc bylo nějak vlhko či co. Ovšem když jsme vyrazili na houby do našeho nového lesa (tam, co jsou jen dřevorubci a ne jiní venčiči, nervózní ze subtilní moravské pugy), jevilo se tam totální sucho a proto prý nerostou. I když, jak nakonec je i zdokumentováno, něco přece jen roste, je to krásně barevný a jako houba to i vypadá, jen vybíravá panička to nesbírá. Páník navrhoval, že by z toho šlo uvařit báječný fialový houbový guláš pro babičku, ale z mě neznámých příčin to panička zamítla.

Na cvičáku nám vypustili rybník, tam, co jsem vždycky lovila kachny (nebo ony mne), tam je teď taková divně olověná voda a v podstatě všude stačím. Když to piju a brodím se, panička frfňá že budu šmucig. Ani mi to moc nechutná, ale co dělat na takové procházce, že.

Zapomněla jsem tu napsat, že z neoficiálních kanálů vím, že už jsem úplná sirota, můj taťka odešel někdy letos na jaře či počátkem léta. Ale byl to veliký borec a mám na světě spoustu sourozenců, byť polovičních. No a tak si myslím, že by bylo spravedlivé, kdybych konečně měla ta štěňátka, že. Jenže to bych nesměla být furt tak pod dohledem, chudák já.

Psáno 19.9.2009

Týden, který nyní pomalu končí, byl teda tak nabit událostmi, že určitě na něco důležitýho zapomenu. V celku nemá cenu komentovat jako události to, co se dělo v parlamentu apod., už proto, že rychlost otáčení názorů některých politiků podstatně překračuje mou při honění vlastního ocásku. A to je co říct.

Panička měla dofču. Značí to, že se vstává ještě dřív jak obvykle. Rovněž to značí, že se nemohu dovařit na některém z pelíšků, neb panička mne nenechá; jakobych já mohla za to, že ona je nespavá. Zpravidla se uklízí nebo činí jiná hrubě nepříjemná práce, to já těžko snáším a opouštím dobrovolně boudu a kontroluju rostliny na zahradě. Tentokrát bylo všechno jinak. Panička mne vzala na výlet do hor s jejími kamarádkami a mým novým kamarádem Pedrem, což je buldoček francouzský. A musím hned dodat, že je to francouz každým coulem; ne, že bychom my moravské pugy byly nějak zvlášť chladné, ale tak velký nával harassmentu, to jsem sotva ustávala. Jinak vycházka po Jizerkách vůbec nebyla šeredná, naopak. I počasí nám moc pěkně vyšlo. Procházeli jsme okolo Pytláckých kamenů, trochu prošlapali Jizerku. Teda tam vám je kyklistů a automobilistů, to jedna doga neví, zda se nějak nepřesunul václavák!

Paničce se natolik na horách zalíbilo, že jsme dnes museli znovu. Ovšem cesta byla poněkud jiná - sice jsme opět startovali z parkoviště na Jizerce, ale bylo naším cílem vidět Velkou jizerskou louku aspoň z dálky (ona je totiž v Polsku). Páník sebou opět táhnul ten svůj foťák prý aby byly umělecké fotky (no, nevím, spíš mu to moc nejde, řekla bych). Ale našli jsme pár hub a udělalli si hezky, protože nebe bylo modrý, vzduch čistý jiskrný a pod tlapkama měkko. Na parkovišti jsme byli první (jak pravím, panička nespí, nikdy), před námi na stezkách dle stop jen jeleni. Prostě paráda. jen mi furt vrtá hlavou, proč u každé chalupy stojí tolik aut. To mi přijde jako trochu neekologické a nesportovní. Ale co naplat, pokrok nezastavíš, musím se s tím smířit. Stejně jako se štrůdly rychle jedoucích kyklistů. Ti by čubrněli, kdybych se jen tak trochu zamotala ...

Psáno 26.9.09