Už by přece mělo nastat houbové období, ne? Ať chodíme jak chodíme, pořádných hubek nenacházíme, snad až teď se na cvičáku objevily babky. Teda ty houby, jinak tam choděj furt nějaký a tu jsou nervózní (pani, uvažte si toho hafana) ondy zas přátelský (to je hezkej konik, viďte pani?). Upřímně řečeno, nejlepčí je naše babička, protože se jí vždycky v kuchyni narodí nějaká mňamka pro vyhládlou pugu.

Užívala jsem si teplého léta, vlastně jsem nedělala vůbec nic. Takže ani moc není, co zaznamenat. Dozrávají mi jablíčka, ještě štěstí, že mí lidi měli rozum a zajistili správnou velikost jak stromů, tak plodů. Takže postupně sklízím, což se sice nesešlo moc s páníkovým pochopením, ale holt musel ustoupit, není venku furt, žejo. Navíc se zlobí, když si jablíčko zahrabávám, ale to mi nejde do hlavy, to přece snad každej si dělá na zimu zásoby, ne? I když bude totálně globálně oteplená zima, furt to bude zima, ne? A tedy může nebýt přísun potravy tak, jak je teď v létě. Kupříkladu babička může vyrazit na zimní pobyt na Mallorku a mám utrum, ještě ráda budu vyhrabávat jablíčka. Taky se nám urodili ořeši lískové. Ovšem ty já moc nesklízím, to nechávám černým veverkám s bílou podprsenkou (tak se to myslím jmenuje, moc rychle to běhá a skáče a je to chlupatý a vzteklý a já se tvářím, že to nevidím). Páník prý má ořechy rád, ale myslím, že je už nestihne. Ani jablka, ani ořechy. Nakonec, lidi nejsou bíložravý, žeju. Oni jsou víc červenožraví (no, ondá páník přinesl chlazený kuře a pak byl teda spíš modrožravý) a tak se nemusí o těch pár jablek škrtit, ne? Co my psi, chudáci, my jsme typický jabkožravci (protože hrušky se nám letos neurodily, stejně tak jako blůmy a švestky), řekla bych. No, granulky jsou možná taky jabkový, ne? I když přísně vzato, masíčko já taky moc můžu, ale potvora neroste nám na stromech.

Psáno 7.9.08

Tak bohužel, podzim je dozajista tu. Své tvrzení opírám o tři nepopiratelné skutečnosti, které s podzimem souvisí jako granule s miskou. Především se na cvičáku objevila mlha. Umožnila paničce dělat umělecké fotky ale mě zabránila v dostatečném lítání; musím se o ni starat, ne? Druhým argumentem ve prospěch mé teze je, že sousedi uklidili bazén. Měli ho od jara venku, každý den z něj různými bidly a udělátky sklízeli nálety. Možná, že každý týden se v něm někdo ošpráchnul. Možná ne tak často, léto bylo ukrutně studený, řekla bych. Bez bazénu mají zahradu podstatně hezčí, ale asi zase nemají co dělat, když ty nálety nemají kam nalétávat. Jo to já panečku mám v obou našich leknínových bazéncích stálý příděl limonády , nic se nevypouští, nic se neuklízí, jen se lemtá. Dělím se tu o pití s ptákama, oni asi dělají ten sběr náletu, já to teda flákám a že by mí lidi něco uklízeli ... No comment :-). Posledním argumentem je, že rostou. Chodíme na ně do lesa a zatímco já mohu aspoň trochu skotačit mezi kmeny, mí lidi se plně zaměstnávají sběrem plodnic. To vám je klid! Bohužel, mají malé nádoby a tak to sbírání nikdy dlouho netrvá.

Vzali mne na výlet. Byla ještě skoro hluboká tma, když jsme vyrazili, asi tak 7. Páník spal za volantem celou cestu, kvílela jsem jaksi preventivně. (To já teď mám takový zvyk, když někam jedu, kvílím. Sama nevím, zda děsem či radostí. Cesta zpět je již tichá.) Vnořili jsme se do spícího pralesa Jizerských hor, ani houbaři ještě nevyběhli. No, kdo by taky do toho mrazu lezl, že, všude šedivo, křupalo to pod tlapkama. Nevím, co si od toho slibovali, každopádně v Jizerkách už asi těm skautským výletům odzvonilo, neb cyklisté jsou též voliči a je jich víc a tedy asfalt kam oko dohlédne, aby si mohli užívat. Pro nás opěšalé tedy tvrdé pod nohy a trvalé riziko srážky se závodníkem. Navíc mí lidi zapomněli postroj (proto mám taky ty fotky tak náramný, kšandy mi nehyzdí profil), takže jsem trochu víc poskakovala kolem nich. A panička šílela, co všechno se stane. Když kolem nás přelítli lovci v neosvětleném teréňáku, už to otáčela, že jdeme domů. Zachránil to páník slovy, že nám stejně došel benzín (naštěstí paničce nedošlo, že to by byl problém fatální) a tedy musíme jít dál. Fakt je ten, že když se odmyslí ten asfalt, jsou Jizerky pěkný hory, trochu placatý, ale vysoká tráva, vysokej mech, celkem chutný potoky a rašelina a hlavně - ticho. Krom těch lovců a nějakých dvou kolistů jsme nepotkali živáčka. Ani ftáci neřvali jak u nás ve městě, prostě klid a ticho. Kdybychom tak nemrzli, mohli jsme si to i užít, takto jsme po dobytí Protržené přehrady (no co na tom je národní kulturní památkou, to mi hlava nebere, ale je to tak) celkem ukázněně a bez odmlouvání vyrazili hledat yardu, který topí.

Nejlíp je stejně na pelíšku, ale s kostí.

Psáno 14.9.08

Tento týden zas za mnoho nestál. Jednak bylo dost šeredně, pokud zrovna nepršelo, tak skoro mrzlo. Už mi nenechávají otevřený dveře, že by prý páníkovi zmrzly kytky (jakoby se fikus nemohl přizpůsobit, už tu nějaký ten čas bydlí, tak by měl vědět, že holt míváme i zimu), tudíž musím občas pobývat před zavřenými dveřmi a mrznout, chudák já. Pak ovšem záleží na tom, kdo je vevnitř. Když páník, tak se mohu uštěkat, ukníkat, on je zapracovaný a neslyší. Jo, to panička vybíhá i když jen hulákám na kolemjdoucí a domů se mi nechce; ona má asi ucho vystrčený ven furt. Každopádně končí to krásný období s otevřeným obývákem, kdy jsem mohla volit svobodně mezi vnitřními a vnějšími pelíšky, prohánět se mezi azalkami či jablůňkami a pak si očistit zabahněná tlapátka na koberci

Houby nerostou, rostou jen mloci. Ty ale nesbíráme, ovšem mí lidi z nich mají skoro stejnou radost jako z hub; tomu nerozumím. Nechápu, proč ty flekatý potvory tak obdivují a básní cosi o životním prostředí. Podle mne je dobré životní prostředí tehdy a jen tehdy, když je v misce hovězí, na každém pelíšku jedno uzené ucho a posypáno piškotů. Takže je pořád co dohánět mloci nemloci. Navíc vím, že pan Povondra pak může s mloky nadělat pěknou paseku.

Nejlepčí zážitek ale byl v sobotu. Totiž my máme v půlce září dostatek slavebních důvodů, aby se sešla rodina. No, když se sejde, nebývá to bez jídla - dortíků babiččiných, pečeného masíčka, knedlíčků, no prostě mám šanci se trochu spravit. Ale tentokrát to bylo vylepšenýá o to, že se konečně sešla rodinná kapela a pocvičili. Pravda, po roce jim to moc nešlo, musela jsem je trochu utěšovat a povzbuzovat, ale byla to radost sledovat ty umělce při práci. Mnoho fotek nemohu přinést, jejich vrozená skromnost brání zveřejnění a pro jistotu je to bez zvuku, to taky raději nepouštět ... Ale podle slov kapelníka to vypadá, že pojedeme někam na soustředění a pak se mají masy fanoušků nač těšit, řekla bych. Nakonec, co v zimě jinýho dělat než cvičit muziku. To jde dělat v teple, já u toho můžu ležet, mírně podřimovat a nebo naopak tančit. Rozhodně je to lepší než mrznout přede dveřmi, než si někdo všimne, jak trpím.

Psáno 21.9.2008

Ano, může za to páník. Hraje si golfové turnaje a fláká zápis mých myšlenek (velikejch), vzpomínek (hlubokejch), a vůbec všechno. Pak se to honí na poslední chvíli ... A to jsme měli slavit Václava, vlajky vyvěsit a tak všechno. Nic není hotovo, jen páník sotva leze. Jo, a je hladovej.

S tou hladovostí asi začnu. Mám totiž trauma. No představte si - na zahradě máme ježky. Teda, takhle to vypadá jednoduše, napřed jsem totiž zaznamenala 2 takové malé kuličky, kterak bez pomoci vnější síly šupajdí přes můj rajón. Samozřejmě jsem se na ně šla juknout, ovšem ty kuličky se ještě víz zkuličkovaly a navíc jim narostlypichláky. No a k dovršení všeho ty mrňavý zmetky panička hájila vlstním tělem, to mne zmátlo. Tak, mávla bych nad tím tlapkou, ale ty bestie dostaly vařené kuřecí krčky. Ony, ne já, jak se ještě v období nákupu jistě mínilo. Dobrá, pro jednou jsem to zvládla, ustála. Ale druhý den, opvažte, jim byla koupena kočičí konzerva. No to už jsem teda opravdu myslela, že je vrchol! Nic nepomohlo, že mi odkápli trochu na granulky. Šla jsem po těch bestiích, nekompromisně, sotva mne vypustili z baráku, rozmetala jsem to jejich krmítko (jim se panička matlá se stavbou, kryté krmítko proti kočkám a kdesi cosi, já mám prasklou mísu po tetě Aronce), až páník hulákal, že zase dělám výkopy. Ale myslím, že to každej pochopí. No, myslela jsem, že bude už klid, jasně jsem projevila vůli. Babička těm potvorám koupila masový salám - mix kuřecího a hovězího masa. Mě to nikdy, zdůrazňuji NIKDY, nekoupili. A navíc jim to vařej (mě samozřejmě skoro nic nikdy neuvařili) a voní to po celým baráku ... Mám trauma.

Protože páník se tváří jako sportovec (a samozřejmě mistr světa, když zapomeneme na těch 80 před ním, tak byl první!) a nemá na nás čas, vyrazily jsme s paničkou samy na výlet do Lužic. Počasí nám vyšlo, byla jsem trošíčku bujnější (ale spíš si myslím, že panička záměrně přehání při líčení cesty, nikdo jinej tam nebyl a tak si to může dovolit) a bylo to děsně dobrodružný. Především proto, že jsme trochu zabloudily a pak proto, že jem chtěla ulovit takovou tkaničku. A ona to zmije, prý zdraví škodlivá. Nechytla jsem ji, stejně. Ale v Mařenicích najdete krom zmijí i krásný baroko, vřele doporučuju. Tenhle kus přírody je dost netknutej, neb nedaleko je hranice k bratrským Němcům. teda páník říká, že tyhle byli bratrský a proto bylo třeba ty hranice hlídat, tomu já ovšem naprosto vůbec nerozumím.

Tak zase vařej maso pro ježky. Stávkuju, končím. Tady se nedá pro samý hlad žít, jdu na internet hledat útulek.

Psáno 28.9.08