Nemám moc času na psaní, protože se furt něco děje. Tentokrát bohužel kolem nás teklo hodně vody. Sice my v Ruprechticích jsme nad vodou, ale spousty lidí a hlavně psů na Liberecku je na tom podstatně hůř. Snad se ale vše v dobré obrátí, každopádně když píšu tato písmenka, tady v Liberci už svítí slunko.

Před týdnem mí lidi nevydrželi a rozhodli se dobít Krabici (Krabice?). Podařilo se, viz fota. Ne, že by to stálo za to, i tady se ukázalo, že cesta je lepší než cíl. Zaujalo nás, že cesta, kterou dělali asi pravěcí obři, není vůbec využita co tudistická trasa ba ani v mapě není. Škoda, je moc pěkná a myslím, že jsme ji nešli naposled. Teď ještě odhalit nějakou lepší návratku než tu přes poničený les, co jsme šli minule. No, a pak už můžeme objevovat další kusy Jizerek :-)

Samozřejmě jsme byli na houbách, v týdnu i dnes. V týdnu zbytečně, dokonce ani páník foťák nevytáhnul, tak ošklivě bylo a tak moc nic nerostlo. V sootu, jak již zmíněno, příval vody podstatně změnil mnoha lidem život, ale taky podpořil houborůst. A tak se můžeme dnes pochlubit - krom toho, že jsem se krapet vylítala, našli jsme hromadu hub, a to už pak panička i zakazovala sběr, neb to nebylo kam dát. Páník si pro jistotu vypích oko, aby se na tu hubní záplavu nemusel dívat. Tak to vypadalo.

Psáno 8.8.2010

Jsem nějak bez invence. Týden uplynul jak voda, pro mnohé naštěstí - kdyby ta voda stála, byl by to větší průšvih, aspoň tady u nás na severu. Mám pocit, že se vlastně celý týden nic nedělo, ale asi se pletu.

Každopádně se tu stavoval Vilík, pár cenzuře uniklých snímků jasně ukazuje jeho vývoj a hlavně - má rád pejsky. Evidentně. Ale nesmí se to říkat. Taky trochu pásl hříbata, ale o tom na jiných stránkách.

Byli jsme na houbách. Celkem zbytečně, ale já tam moc ráda chodím. Nevadí, že nic nenajdeme, stejně to nejím. Ale prostě běhání v lese mám moc ráda, i když teď, jak tam šmajdá tolik houbařů, mi panička nenechá dostatečný prostor pro běh. Furt mne okřikuje a volá, přitom já myslím, že kdybych dostatek houbařů vyplašila, byl by i náš úlovek lepší... Kupříkladu dnes jsme tam šlapali skoro úplně zbytečně, přitom pestřec, ten hřibotlačník, byl vidět na každém kroku. Ale hřiby nic moc, teda. Pár růžovek a tím to haslo, prakticky.

Vykvetlo další cymbidium, myslím, že poslední. Páník se nad ním rozplývá, nevím, já bych z těch kytek zas tak netekla, teda. Furt se o to musí někdo starat, ne jako o nás, chudáky psíky, kterým jen párkrát denně dají pár hrstí granulek, trochu nás vyvenčí, krapet podrbou, něco málo vyčešou, povlečou pelíšky, povozí v autě, a jinak vlastně jsme chudáci sami sobě na pospas. A to teď, jak jsou ty buřky, to je vůbec hrůza. Ne, že bych se bála, to já teda nikdy. Ale nemůžu u toho spát, musím přebíhat z místa na místo, z pelíšku na pelíšek, nejlépe odkud nejsou ty protivný blesky vidět ... No nejsem já na tom podstatně hůř jak nějaká kytka, co jí ani hromy nevadí, páčtože je úplně hluchá?

psáno 15.8.10

Podivný týden. Ono to asi souvisí i s počasím, bylo děsně šeredně. Lilo, zima bylo. To nám naštěstí nebránilo chodit "na houby". No, samozřejmě že jsme toho mnoho nenašli, ale to hledání, to je fakt parádní. Teda dokud panička neztratí nervy a neúkoluje mne, kde jako mám stát, kde sedět, kde běhat a tak. Pravda, protože nejsem úplně subtilní, tak některé mé skůčky vyvolávají lokální laviny a panička šílí, cože si to udělám s pateří, hnátkami a cojávímčím. Ale většinou je to dobrý a nechá mne hledat. Už vím, že ty houby, co mají odspodu chladič, se nesbírají. Ale, přiznejme si, mě to je vlastně jedno, já nesbírám žádné. Jen když zcela mimořádně páník zavolá, že jako má nějaký nález, jdu a rozšlápnu mu to. Stejnak houby pozná, ještě bychom se otrávili.

Na začátku týdne jsem tu měla velikou starost - hlídala jsem Vilíka. Fotky snad budou v jeho albu, já se s ním fotit nesmím :-(
Taky se ukázalo, že když kousnu páníkka do ruky, tak kviknu a uskočím. Z toho usoudili, že mám něco se zubama (mám, nějak se mi zanítily dásně, asiže Vilíkův táta kouří a z toho to mám) a napadlo je, lidičky moje chytrý, že mi koupí hovězí kostě na zubočistku. A to byl fakt dobrý nápad, moc mi to svědčí (no, dásně nic moc, ale ty kostě jsou fakt výborný),

V sobotu 21.8. jsme jeli na výstavku dog. Klubovou. Doufala jsem, že se tam potkám s bráchou, ale on už prý není vystavovací. Já se teda, přiznám to, vystavovala jako malá a moc mi to nešlo. A pak panička rozhodla, že mám křivé nohy a utla mou nadějnou modelingovou dráhu, závistivka. Přikládám něco snímků, které dokládají, že bych určo tu výstavu vyhrála, kdyby mne tam pustili do kruhu, já bych jim to tam vymetla, panečku. I když, patrně po dohodě s paničkou, někteří lidé, co se tvářili jako kamarádi, říkali, že prý jsem tlustá ! Já, křehulka jemněstavěná. Prý mám důlek nad ocáskem, tam, co jsem kdysi měla své slavně kudrny dokládající, že jsem moravská puga. A to jako že z toho se dá usoudit, že jsem tlustá!? No já když to slyšela, já snad ani nic neslyšela. Já nemohla věřit svým uším už proto, že vím, co bude následovat. Určo řeknou babičce, že jako sendvič ranní ani večerní ne. A že vylizování omáček s přikrojem knedlíků je k obědu taky zapovězen. A asi mi i sníží příděl granulí. Já vím co udělám. Uteču. Tady já nebudu, vždyť bezmála chrastím kostmama. Chudák já.

Psáno 21.8.10

Fakt náročný týden, teda. Ani nevím zda vše stihnu řádně vypsat a popsat, případně sdělit. No ale jak já jsem z toho všeho unavená, teda ...

Vlastně už v neděli, sotva jsem dopsala v sobotu deník, mne vyhnali na vlastivědný výlet. Že jako vznikla jakási naučná stezka v Oldřichově v Hájích a že ji ausgerechnet hned teď musíme vidět. No, já bych si nedělní ráno představovala jinak - rozkošné pomalé probouzení, udržování teplíčka pod duchýnkou, přemýšlení o nějaké velmi vážné věci, kupříkladu zda lépe snídat vajíčka smažená či do skla. Ale ne, tady prostě kultura víkendu jde stranou a leze se po kopcích. Musím uznat, že ty skály jsou pěkné, cesta velmi hezky vybudovaná (občas mi krapet klouzaly hatě pod tlapkama), dokonce i houby rostly (nesmělo se sbírat, panička vydala zákaz, že jako jsme v nějaký chráněný oblasti a tak). Ovšem mapa trošíčku lhala a paniččiny výpočty o vzdálenosti, kterou máme ujít, se trochu zhruba o řád lišily od reality. Ale nám sportovcům to samozřejmě ani maličko nevadilo, zvlášť když před námi je pondělí a tedy možnost řádně si při hlídání domu odpočinout.
Že jsme v týdnu stihli zaběhnout do lesíka a okouknout místa houbami profláklá, je jasné. Ovšem horší bylo, že panička vydala zákaz sběru růžovek, povoleny byly pouze houby pevné, hřibovité. Kdyby to udělala opačně, to by panešku byl úlovek. Stovky ba tisíce masáků, tuny bychom vyvlekli, yarda by se prolomil. Takto bohužel, jen pár kousků do pytlíku. Ale poběhala jsem příjemně, já prostě ráda sbírám houby.
Vrcholem týdne byl typický páníkův výlet (no, spíš úlet). Protože děda s babičkou jsou na týden u móře (šak je to poznat, hned jsem vychrtlejší), tak jsme je vyrazili zkontrolovat. Zaházeli jsme yardu jakýmisi věcmi, které jsem dosud neviděla (spousty textilních vaků) a při pátečním odpoledni jsme vyrazili. Ještě nebyla ani tma, když jsme překonali most na ostrov USEDOM. Ale co se dělo pak, to bylo jak v holivůtským filmu. Vjeli jsme do takového spolku podivných individuí, která patrně ze sociálních důvodů obývala podivné přístřešky, ale platili za to zřejmě někomu, kdo na tom byl ještě hůř. Co mne šokolovalo, mí lidi z yardy z těch textilních vaků vyňali taky takový podivný přístřešek, do něj navkládali taková plastiková prkna či co a slavnostně to zavřeli na zip. Pak jsme jeli do Bansinu a co nevidím - v příjemné místnosti ve vile, která si obnovou jistě pomohla, bydlí Rick. A má plnou misku granulí! Taky tu byl děda a babička a tak. Ale ty granule... Na mne totiž zapomněli. Já svoje dostala až když jsme se, už značně pozdě, vátili k tomu přístřešku (jmenuje se to stan), svítili mi baterkou a mysleli si, že mám nějakou radost, že můžu z písku dlabat granule. No, pak snad ani nemám slov - mí lidi zalezli do toho stanu, já taky, a oni se jako tvářili, že na těch prkýnkách (říkali jim curry-matky) se bude spát. Vlezli si do takových divných peřin, kterýma jsem se nedokázala propracovat k přikrytí, přese mne hodili jen takovou deku (!!!) a že se jako bude spát. Hrůza. No, zapomněli mne vyvenčit, tak jsem jim to panečku dala sežrat, na tuhle noc hned tak nezapomenou. Ráno už to bylo dobrý, jednak mě už bylo volněji, jednak bylo vidět co to celou noc tak ukrutánsky hučelo (moře to bylo), poběhali jsme po plážích, kde nikde nikdo nebyl, učila jsem se nebát se vln a tak. Trochu jsme pojezdili a pochodili podle pobřeží, pak zajelil zase k dědovi a babičce a prošli s nimi Strand z Bansinu do Heringsdorfu. No, a pak jsme se sbalili a přes sérii umlajtungů jeli domů. A teď se já chudinka konečně rekreuju z toho šílenýho týdne.

Psáno 29.8.2010