Furt jsem dumala, co vede paničku k dovolené. Páník má rozum a zdržuje se tzv. v práci, ale já nemám možnost někam prchnout, snad jen do útulku, a tam pořádné psisko ani moc nechtějí a navíc mají malé granule. Tož jsem tu teda s paničkou a dovolujeme si. Teda já jsem to asi přehnala a začli se mi víceméně líbit kluci, ted ještě ne moc, ale už trochu. No, a to se zase nelíbí paničce. Dokonce ani trochu. Takže venku úpal, úžeh, vedřinec a já smím tupě zírat, jak kolem plotu mi přecházejí příležitosti. No, občas si i štěknu, no, ale víc mi nedovolej, chudáčkovi roztouženýmu.

Mám nateklý prst. Moc si neuvědomuju, kde mne to potkalo, asi jsem si na něco šlápla. No, a to je hned další důvod, proč má panička dovolenou - sleduje mne. S krejčovským metrem v ruce ba šuplerou v oku mi neustále přeměřuje otok. Trochu ji dráždím a nechávám tu napuchlinu víc vidět, to aby o mne jevila větší zájem, ale raději bych zájem kupř. sousedského jezevčíčka odnaproti ba i ten Rick by mohl zapomenout na svůj věk a trochu se mi věnovat.Takto tedy holt mám péči paničky, ale klíďo bych se jí vzdala a splaskla svůj prst.

Jo, taky jsem dostala bodanec očkovací, to prý na poslední chvíli, neb háravky očkovány být nesmějí. No, taky mohli zapomenout, řekla bych.

Zkusili jsme houby, no, zbytečně. Našli jsme jen krásného žlučáka hřiba. Páník sice navrhoval paničce, aby si ho nakrájela do nějaké své oblíbené stravy, vypadalo to, že má nějaký plán. Ale neprošlo to, hřib zůstal na místě. Tak jsm si ho aspoň vyfotili, nic jiného stejně nebylo k nalezení. Ale zase jsem si báječně poběhlala v lese, tam ještě šlo dobře dýchat a pod tlapkama bylo měkko. A navíc jsem brodila potok a to velmi příjemně ovlivnilo můj nateklý prst.

Taky jsme se stavili u buřtové babičky, tam vám mají vína! Počítámm, že letos bude nedostatek sudů, protože nové liberecké vinice podstatně zacvičí s trhem. Taky přikládám jednu fotku, to aby se začali třást konkurenti.

Psáno 2.8.09

Míra lidského nepochopení je prostě obrovská. Nevím, jak si to vysvětlit. Chovám se velmi dobře, myslím. Ukazuju světu opravdu jen a jen vlídnou tvář. Nejen světu, i Rickovi. Hledím na něj přes okno, přes dveře. Ocásek skromně stáčím do strany, Rick pláče. Je to slyšet i přes ta dvojitá okna. Stejně tak pláčí rytíři - jezevčíci, co potkáváme cestou na cvičák. Panička jejich pláč neslyší, asi. Jinak by mne netáhla jak pytel brambor na vodítku někam, kde žádný princ nepláče, kde vlastně nikdo není. Já se snažím protestovat, naznačuji, že bych se i družila, no prostě abych neměla pověst náfuky a netýkavky. A teď by se to i hodilo, soudím, že jsem pro nápadníky zajímavá nejen intelektuálně; to samozřejmě nijak nevypichuju, nejsem přízemní, přece. Ale zase kout se má železo dokud je žhavé a mám takový pocit, že za pár týdnů o mne ztratí zájem, i když můj rozhled, vzdělání, intelekt a velmi vysoká schopnost empatie budou stejné. Divnej svět.

Na kratší výlety jsme vždycky chodili nad Lesní koupaliště. Já sice to koupaliště nepamatuju, ale jeho zříceniny znám poměrně dobře a vím, kde tam všude rostou houby. Ondy jsme měli takový nepříjemný zážitek a myslím, že díky němu už tam nechodíme. Provedla jsem totiž takovou hloupost - neposlechla jsem volání paničky a běžela se podívat na nakrátko vedeného dobrmana s páníkem, kterej mu byl podobnej. Dobrman se evidentně bál, nevím čeho, jasně jsem naznačovala, že jsem mírumilovná holka, ale paničku jsem prostě neslyšela. O to víc jsem slyšela toho pana dobrmana, používal slova, která nezná ani můj páník a to je co říct, teda. Pak se přiřítila ještě jeho panička či co, a ta vůbec měla slovník, ten už jsem neznala ani já. Krom slovníku měla ještě dva pejsky, ovšem v tom rozrušení jsem nepostřehla, co to vlastně bylo. Šla jsem se schovat k paničce, ovšem ta se na mne velmi silně zlobila. Ti lidé křičeli na mne, na paničku, na páníka, ten, zdálo se, si z nich nic nedělal, což vyvolávalo další a další výkřiky. No nakonec se ukázalo, že onen dobrman je po infarktu a oni se o něj bojí. Tak, a já teď nevím, zda měl infarkt z toho jejich řevu, nebo z prostředí, v kterém s nimi žil, nebo co se vlastně stalo. Vždyť za Lesákem se chodí na volno vždycky, každý tam tak chodí, i lidi. Určitě jsem udělala chybu, že jsem se nevrátila na zavolání k paničce, ale nikoho jsem se ani nedotkla a od začátku jasně ukazovala, že žádnou srandu nezkazím. Tak proč tak zle křičeli? Od té doby mám s lesákem utrum. Na houby chodíme jinam.

Rostou, mám to ověřený, dneska ráno jsme jich spousty nalovili. Jen na houbách mne panička pouští, ale ona ví, že v tom lese není ani krtek. Žádnej princ. Nikdo. No, aspoň jsem se proběhla. A oni našli houby.

Psáno 8.8.09

Nějak mám pocit, že se hodiny točí moc rychle. Od minula se vlastně nic nestalo! Snad jen, že o mne přestali mít sousedský psi zájem. A tak děda vzal Ricka a babičku a odjeli, teď už to není žádná sranda, koukat, jak trpí, když netrpí. No, a já si konečně udělala na všechny ty nevděčníky jasný názor. Je evidentní, že jim jde jen o jedno, a můj trénovaný intelekt, romantická duše ba ani sličná tvář to není.

Výhodou je, že když s námi šel páník na cvičák, nechala se panička uhovořit a pustila mne ze šňůry. No to je vám paráda, tahle svoboda! Hned jsem se zakousla do vodítka a nechtěla pustit ... Přece jen, jistota vodítka je tak příjemná, na druhým konci naprosto spolehlivá panička která všechno vyřeší ... ale zase ta možnost běhat až vítr sviští v ohrnutých uších, pokecat s jinými rasami, počuchat, no nevím, co je lepší. Asi svoboda. Sorry, zakecala jsem se. Tak zkrátka jsem po několika týdnech zase prokřižovala kus cvičáku a bylo to fajn, i ve studánce jsem byla! No, a samozřejmě, po zdravém pohybu ještě zdravější odpočinek. Jen nevím, proč panička hartusí, že si špatně uklízím.

Od paniččiny neteře jsem dostala nové mončičáky. Nevím, jak to chápat, zda jako dárek nebo jako trest pro ni, jednalo se totiž o výsledek úklidu, který měla nařízen od tety plukovnice. No, její slzy jsem neviděla, tak snad dobrý. Ale panička s tím foťákem teda trochu prudila, no, tak jsem jí to ukázala.

Psáno 16.8.09

Další týden proběhnul ve věčném páníkovo brblání, že nestíhá tu golf, tu natírat plot, tu něco jiného, ale ani jednou nelitoval, že mne nestihne pořádně pohladit (i když, pravda, to on zpravidla stíhá). Vrcholem bylo koupání, tedy činnost, kterou ze srdce nesnáším, ale mí lidi pravidelně po mém hárání soudí, že po ničem jiném neprahnu, vpraví mne do vany a sprchují, šampónují, sprchují. Pak to stejně musím předělat, ale oni se tváří, jakože to neodflákli.
Všechno jaksi konvergovalo k výročnímu a výtýdennímu (to asi není správný slovo) dni - v sobotu jsme měli vyjet na klubovou výstavu dog a panička se na to děsně těšila. Já teda taky trochu, ale moc jsem to nedávala znát, to aby se pak mí lidi netvářili, že to dělají kvůli mě. Jedině páník si udržoval odstup, že prý nemá rád akce, kde se mačká moc lidí (nevím, ale když hrávala jejich kapela, tak naopak se těšil, že hodně lidí přijde, asi to nemá moc rozmyšlený) a vymyslel si, že si projde výstavu a zmizí někam pinkat ten svůj golf. My s paničkou jsme neprotestovaly, kdo má koukat na ten jeho otrávenej tvář, žeju.
Takže v sobotu bezmála za tmy jsme vyrazili, daleko daleko až nedaleko Zvole do Šiklova mlýna. Areál nebudu komentovat, třeba byl zrovna blbej den, ale je fakt, že to kvantum dogařů a psíků bylo třeba někam uplacírovat a tady bylo místa dost.
Fotky možná něco málo napoví. Všude psů jak nastláno, ale jako vždy na takovéhle akci - klid a mír. Jsme všichni jedné krve, oni i já, a protože výstavní stres našich lidí dost zatěžuje ovzduší, my dogy si zle neděláme, tady rozhodně ne. No, my si ho neděláme nikdy, myslím, jsme totiž dost mírumilovný a pohodutvořící psiska, vždyť je to nakonec na fotkách vidět.
Sotva páník vypadl i s těmi svými tyčkami, tak jsme s paničkou zapadly do putyky, protože byla obědová pauza. No, a pak začlo lejt, teda jak tady na naší krásný Moravě umí lejt, to v Sudetech asi ani neznají. A hnedle se vylidnilo. Jestliže na počátku v areálu bylo qantum nějakých zábavymilovných občanů, kteří rozhodně nechtěli ani vystavovat ani obdivovat dogy, tak po deštíku tady už nikdo jinej nezbyl. Až nyní jsem ocenila prozíravost mých lidí, že se nevystavujeme (zpočátku mi to bylo dost líto, protože jsem stejnak nejpěknější, což fotky jasně ukazují), neb promáchaná jsem byla asi víc jak panička a vůbec už hned jsem chtěla nastoupit do yardy a jet domůůůůůůůůůů, do teplýčka, na kanapýčko, pryč z bláta fujmokra.
Objevil se i neznámý spojenec. Krom deště, který přihnal páníka zpět do areálu, neznámý dobrodinec šlohnul paničce mobil, a tak už se taky nechtěla najednou zdržovat. To byla shoda, panečku. Doma je doma, kdo to neví, je matlák :-)

Psáno 23.8.09

Týden utekl jak voda, panička jej vyplnila proklínáním kyslíkového neposkytovatele telefonního signálu, neb ještě když píšu tyto řádky, není vkomponována do zástupu mobilních telefonistů. A je z toho hrubá. To já v klidu odpočívala po náročném víkendu a čekala, s čím zase na mne přijdou, i když na mne si nepřijdou.

Dá se říct, že to byl týden prázdninový. Panička měla dofču, páník pěnu u úst, jak nestíhal chodit na ten svůj prapodivnej golf a vlastně doma ani nebyl (tak to si klidně mohl jít pinkat ty své míčky). A já se vyvalovala na sluníčku, kterého bylo požehnaně, koukala, jak ti mí lidi sečou trávník, natírají plot a vůbec si užívají volna a čekala, kdy konečně přijde něco rozumného, něco, co má smysl.

Přišlo to dnes, hned po ránu. To se pozná, jak se začnou oba motat kolem bot, bund a balej moje kšandy a svodítko, je jasno, že něco vypukne. Vyrazili jsme do Jizerek, jen se nedalo poznat, zda jedeme na houby nebo proč vlastně. Ale přiznám, mně je to vlastně jedno, já si to užiju, oni ať si dělají co chtějí. Přestože dnes byl první studený den, na výpravu do hor byl akorátní. A byli jsme tam skoro sami, pár cyklistů (teda, já nevím, ale nějak si myslím, že jsou nebezpeční) a hodně kytek (páník se mohl se svými makry přetrhnout), pár hub (v podstatě jen panička je viděla, páník je pak i fotil, ale to proto, aby mu nebylo líto, že je nenašel) a hlavně to pravé černé jizerskohorské bahýnko, to já potřebuju na tlapátka. Pravda, mí lidi si to nemyslí a páník hrozil, že půjdu domů pěšky, ale já se nedala a vlítla do yardy jako první. Ono totiž se přihodilo, že mí lidi, ač ošlehaní jizerskými větry, mající zdejší cesty v malíku, krapet zabloudili. No, tvářili se statečně, ale já je prokoukla a přiznám se, že ve mě bylo maličké srdíčko. Mám doma nový pytlík granulí a bídně zhynu na neznačené cestě nad josefodolskou přehradou ... jak děsivá představa! Zvládli jsme to, přiznám, že jsem je intenzivně podporovala, neběhala před nimi naopak se jich držela jak klíště, protože cokdyž, žeju. Sice nikde perníková chaloupka v dohledu, ale znám ten příběh velmi dobře, takže jsem si raději dávala pozor. Ale už jsme doma, mám právo odpočívat a kochat se fotkami. To je panečku veget!

Psáno 29.8.09