Konečně se mi krapátku ohřívají kostě. Dokonce i u nás v Ruprechticích nastala vedra, od trávníku se práší a někdy klesnu tak hluboko, že zalézám na dlažbu haly a tam se chladím. Většinou ale lehávám buď na pelínku před obývákem a mám před sebou celou zahradu pod dohledem, a nebo v obýváku za křesly, a to pak mám před očima jen a jen krásný vzpomínky.
Trochu se mi to léto komplikuje, měla jsem v plánu pošpásovat si trochu s Rickem, vždyť už nějakých 6 let mne okukuje, mnohdy i očmuchává. A teď byla báječná příležitost, neb babička hlídačka spolu s ostatními sokoly odlétla do Prahy a já měla Ricka sama pro sebe. No, jenže jaksi, jak jen to říct, ono mu je úpně jedno, že má před sebou krásnou, svěží, ztepilou, perspektivní, chitrou a techtlemechtlí chtivou pugu, on prostě sotva leze. A já tu pláču nad vejdělkem, že já husa hloupá si na něj nemyslela dřív, mohli jsme být dál. No, bavorské dóže, zdá se, nepoviju.
V tom pařasu se mi vlastně ani moc nelíbí, že chodíme často na Pilzberg hledat houby. Mnohdy se teda prodíráme takovým terénemm, že podezírám páníka z hledání kviklanů, ale on se tváří, že nic nehledá, že už dohledal. Možná nějakou tu houbu ještě, ale jinak je zcela pasivní, řekla bych. Trochu pookřál v neděli, když jsme hledali Hrázného, sama jsem na něj byla zvědavá, protože ta přehrada, kde má sloužit, je už sto let protržená a on tam furt je! Tomu říkám věrná služba a ne ta moderní fluktuace. No, pak se to provalilo, on je kamenej, to by se mu blbě fluktuovalo. Inu z nouze cnost.
Jinak tu není nic nového, po mém skromném soudu jsem stále nejkrásnější fenka v Ruprechticích, i když si sousedi přivlekli takovou opelíchanou mladičkou ričbečku a ona se na mne cení a řve ale já se nedám a oplácím jí stejným. Blbý je, že jak páník natírá ty ploty, tak mám trochu šmoužky, jak se nekontroluju při dohadech ričbečích. Ale ono to odroste, počítám. Hlavně, aby si tu čubku zase někam odtáhli.
Psáno 7.7.2012

Na nic nemám čas. Jak tak pomalu dohárávám, Rick mi dělá stále větší a větší starosti. Už zase neběhá, nehopsá, nemá dobrý rozmar. Ba dokonce si mne přestává všímat! Asi mu něco je, počítám, jen nevím, co by to tak asi mohlo být.
Týden jsem začla výletem do hor - hledali jsme kuličku na Tišině, slunko nám pálilo do hlav a já teda za chvíli viděla kuličky všude. Páník se tvářil, že bez kuličky neodejde, ale pak už prostě prohlásil jakýsi šutr kuličkou a bylo. Soudím, že v pravý čas, už mi fakt vyprahlo a široko daleko skoro žádná voda. Když jsme konečně k vodě dorazili, tu slast panička ještě navýšila vydáním tatranky, no prostě báječný. Tak báječný, že jsme tam zapomněli vodítko skoro nový. Páník kolenovrt pak s náma nemluvil.
Přijel k nám na návštěvu Kvilík, dělá pokroky. Dělá mi "malá" a už to skoro nebolí. A taky mi tahá "otásek" ale jen maličko, nechávám ho. A šťouchá mne do boltců a může se potrhat, že já se neudržím a cukám ušmama. Ale díky němu se může blbnout na zahradě s míčema (děda se tak rozparádil, že jsem se skoro vylekala, že to mistrovství fotbalistický přetáhli k nám na dvorek) a nikdo si mnoho nevšímá, že občas někde trochu maličko hrábnu do trávníku a tak něco. No a taky se trhaj maliny a ty já můžu. Můžou na něm prostě oči nechat a furt jen Kvilík sem, Kvilík tam. Trochu mne to mrzí, tak se dycky tisknu k páníkovi a on mi špitá do ucha a drbe mne a tak mu umeju tváře. A hned je mi lepší.
Psáno 15.7.2012

Celý týden je ve znamení marného houbohledu. Když už se zřejmě páník smířil s tím, že, ty jeho nesmyslný kviklany hledat nebudeme, teda panička a já, on ať si je klíďo hledá, tak zas šílí po houbách. Místo aby chodil do práce jak se sluší a patří (a hodné psíky nechal řádně celé dopoledne chrupkat a odpoledne spinkat a v podvečer podřimovat a noci tvrdě spát) tak zcela bezohledně využívá každé chvilky, aby men tahal pod Pilzberg na houby. No a s jakým výsledkem? Prostě nahouby. Navíc často byla už dost tma a i to jeho focení bylo k ničemu; i když se honosí vysokým ISO - nevím, co to znamená - tak dělá fotky za tmy pěkně ohavný, teda. Ani já to nevylepším. A to jsem se fakt snažila, nakonec, když jsme venku, není to tak špatný, vlastně to mám ráda. Já jen, že mi vadí, že tady nikdo nebere vlastně ohled na mne a rovnou předpokládají, že mi dělají dobře. Mnohem víc by se mi líbilo, kdyby se mne napřed třeba zeptali. No vlastně ono teda, upřímně, oni zneužívají mé slabé povahy. Stačí, když zarachtaj vodítkem a obojkem a já už běžím, i když, pravda, jsem hlušší amusej rachtat trochu víc jak dřív. Ale furt se tomu neumím ubránit a udržet trochu dekorum a neběžet na první zarachtání. Takže dobrá, beru zpět - vždycky jim výpravu schvaluju. A vlastně i za těma houbama. Jen kdybychom chodili trochu za světla, aby ty fotky za něco stály...
V neděli jsme byli s Kvilíkem na Martinské stěně, kousek nad Kateřinkama. S Kvilíkem jsou báječný výpravy, to je ještě pomalejší, než když se houbaří. Mám spoustu času pro svá čmuchání, čenichání a občas nějaké to jemné pronásledování veverek. Báječná cesta, zkrátka.
No, a celotýdenní brouzdání lesem dneska konečně doneslo ovoce, teda houby. Není to kam dávat, potvora. Ale zase lidi jsou díky tomu hodní, posedávají u kompjůtrů a já se mohu regreovat. To nám ten víkend pěkně začíná :-)
Psáno 21.7.2012

Mám za sebou další týden, kdy jsem se musela starat o své "upracované" lidi, kteří místo aby mne opečovávali, pobíhají po své práci a na mne úplně kašlou. Ondá kupříkladu páník zatáhl jakéhosi sympaťáka do sklepa a kutili tam cosi u kotle a mě nikdo nic neřek! Já si toho chlapíka všimla až když si myl nějaké kusy našeho kotle u mé venkovní napáječky, celou dobu jsem pokojně dřímala před obývákem na pelínku a ve sklepě zatím vzrůšo! Ale stejnak mi neunik a trochu jsem mu označkovala montérky, aby věděl, že tu byl :-)
Na houby se chodí zásadně za tmy, nevím, co to ty lidi bere. Fotit se nedá (taková škoda, moc mi to slůší) a ani ten sběr podle mne není, co by být měl. I když je z druhé strany pravda, že už moc nevím, jak všechny ty papíry pokryté různě rozsušenými plodnicemi ohlídat. A lidi se tváří spokojeně, jakože mají dost. Asi jo, když něco dali i dědovi (to nebyl dobrej nápad, já jsem raději, když babička vaří maso než houby, teda), to oni by jinak nedali, kdyby neměli dost.
Dneska dokonce jsme vzali na Pilzberk tetu h'Olinku a strýček objevil hřiba s větší hlavou než má sám! To bylo radosti. Naštěstí jeli na dovolenou a museli to tu všechno nechat a panička si teda zase uřízla prst, aby ta sušina obsahovala aspoň trochu masa.
Je děsný vedro a tudíž vlastně furt musím odpočívat. Já totiž vlastně nemám horko ráda, když o tom tak dumám, funím, bubliny se mi dělaj u tlamky a nevím, kam bych zalezla k ochlazení. No přece si nelehnu na dlažbu :-O.
Psáno 28.7.2012