Tak především to počasí, to je teda fakt na levačku. když teď píšu, tak mi mrznou tlapky, protože venku je 10! Tomu jako říkají léto křížené s globálním oteplováním? Možná je globálně teplo, ale tady v Ruprechticích je morna. Vůbec mi není divný, že nerostou prakticky žádný houbiska, mí lidi úplně zbytečně pročesávají lesy nejen na Pilzberku ale i okolo bývalého lesního koupaliště (tam jsem chodila zamlada, ale pak se na mne osopila nějaká hysterka a od té doby panička nedovolila tuto trasu projít, až teď), nikde nis, jen občas nějaký podpapírák.
Dalším problémem je, že mám trochu pocit upozaděnosti. Už minulý týden, když jsme s Nemelem trénovali v Otročíně, to bylo trochu divný, ale budiž, chápu, že panička se tím pádem musela o Kvilíka postarat. Samozřejmě jsem je vytáhla aspoň na kratičký výlet ku Keltům do Stradonic, beze mne by tam prostě shnili s tou svou muszikou. Ovšem že se panička Kvilíkovi natolik zalíbí, že mi ji prakticky přebere bezmála nafurt, to se mi ani trochu nelíbí. Vždycky jsem byla trochu odstrčenej chudáček, ale teď se to podstatně zhoršilo (a to jsem si skromně myslela, že hůř už být nemůže, protožekupřikladu ve spánku mne nehladila nikdy!), vždyť dokonce babička přinesla buchty Kvilíkovi a ne mě! Pojďme mne litovat!
Psáno 2.7.2011

Podivné léto pokračuje. Podivné je nyní již nejen počasím, ale i režimem. Nemohu totiž spát. Mám tu furt nějaký lidi. Především páník se zřejmě rozhodl přejít do důchodu a tak místo v obleku se mi tu prohání v trenýrkách a tváří se, že cosi kutí na baráčku. No a já samozřejmě musím hlídat, aby nespad ze štaflí a když už spadne, tak abych mu odborně zatlápla víčka. Panička totiž většinu týdne strávila v zaměstnání, kde se změnila ve stěhováka. No a mezi tím byly svátky, upalování zvěrozvěstů nebo jak se to jmenuje.
Díky tomu, že jsou lidi doma, chodíme na houby, a to tak, že zbytečně. jediné zajímavé je setkávání s jinými psy, kteří též jsou zbytečně na houbách, ale oni to též - stejně jak já - nijak zle neprožívají. Jo, lidi, to je horší káva, ty se vztekaj.
V rámci svátečních oslav jsme dobyli poslední tisicovku v Jizerkách, tu ze všech nejtisícovatější - Smrk. Dost fuška, řekla bych, schody do nebe. Ale zvládla jsem to, ani jsem zadníma moc neškrtala o místní, pro bruslaře a kyklisty připravenej asfalt (proč nejsou lesní cesty aspoň některý udělaný pro psy?).
Psáno 09.07.2011

Místo na pořádný horský výlet jsme zase jeli do Otročína, ovšem s drobnou výhodou, mohla jsem se starat o Kvilíka. Mí lidi tam totiž trénovali na příští týden, kdy bájná kapela Nemelem bude rušit klid v obci no a samozřejmě, kdo odkašlal všechny ty těžký chvilky starosti o to mládě? No samozřejmě já.
Tady v Liberci je asi fakt léto, občas dokonce spojené i s teplem. Houbám asi chybí vlhko nebo cokoli jiného, ale nepřehánějí to.Páník tvrdí, že kozáci naštvaně odešli už před 20 lety, ale já furt mám pocit, že vloni byli ještě nějací skryti v borůvčí Pilzberku. Je pravda, že celý týden, pokud se teda neválím s kostí na zahrádce, případně nesekýruju páníka, aby zedničil či natíral lépe, chodíme po Pilzberku a hledáme plodnice. No, já teda hledám svý lidi, oni se mi rozbíhají, lezou po kamenech a buďto mačkají spouště foťáků (uráží mne, když nejsem zaměřena já), nebo ochutnávají jedovate lesní plody a plivou žlučáky kolem sebe. Nechápu, přitom lítání po lesní trávě, brodění potoků, hryzání větví, lemtání z černých kaluží, to je panečku zážitek, ne ty jejich přízemničiny.
Kvilík mi dělá radost, neb mi půjčuje svou deku (ona teda původně byla moje, ale panička teď rozhodla, že to jako bude jinak), sedí pěkně rovně a opírá se o mne, až se mu záda potí :-) Jen divně spí, teda, to já bych takhle nemohla i kdyby mi tu gumovou podivnost do tlamky dávali. No, jeho věc, každopádně jsem se o něj dobře postarala až ho budit museli, chudáka.
Psáno 17.7.2011

Týden jak aprílový. Sice jsme dvakrát vyrazili na houby, ale pokaždé prakticky zbytečně. Ne, že by nerostly vůbec, možná i rostou, ale dobře se schovávají. Krom několika růžovek a překrásnýho žlučáka jsme nenašli vlastně nic. A to tam lezem za každýho počasí, dokonce i kdy by normálního psa nevyhnal, natožpak moravskou pugu ... Ale já mám tak tvrdý lidi, že vůbec neberou ohled na můj vlhký kožíšek, zmáchané tlapky a prokřehlá ouška. Ovšem jen se smočím do své oblíbené bažinky, kde vodička se do krčku jen táhne a bílé tlapky zčernají, to hned ječí a vyhrožují, že poběžím za yardou, chudák já.
Krom hub a děsných lijavců se nestalo nic vhodného k zaznamenání, snad jen oslava u tetky v Otročíně, kde jsme slavnostně - byť maličko předčasně - zapíjeli dědovo 80. No, lidi zapíjeli, já měla spousty masíčka :-) Samozřejmě jsem musela hlídat mladýho, to už je takovej úděl zodpovědné feny. Mydlí do mne tou svou bezdrápkovou packou a cosi vykřikuje, ale zatím je dost neškodnej. Jen když mu teď dali chodítko, tak s ním občas drandí dost nevybíravě, ovšem já jsem pozorná a vždycky cuknu. Hůř je na tom tetin barák, ten necukne. No, ale aspoň se mladej naučí řídit, to je taky důležitý. Bouli o barák mu nerozežene výmluva na osobu blízkou, že.
Psáno 24.7.2011

Asi nejsem sama, kdo prohlásí tento způsob léta za zcela nešťastný ba bezmála tragický. Pokud zrovna neleje, tak prší. Když na chvilku vysvitne, tak zrovna mí lidi jsou v zaměstnání a tedy já na to slunko čumím z baráku, místo abych s kostičkou mohla na trávníku chytat bronz nebo co to mám za kov pod kučerami. Jen dojdou, už je zima, tma, mokro a mě je dáno vytvářet si proleženiny na některém s pelíšků. Navíc mám trochu problém sama se sebou, neb i když už asi nejsem matka od plyšáků, občas mne nějaký ten polštářek rozněžní až k pláči a to pak se neudržím a pláču a pláču a panička ječí a já zase pláču, že je na mne taková.
A do toho vstupuje páníkův problém, když chce přejmenovat Pilzberg zpátky na Milíř (nerostou a to ho silně irituje) a nemá jak, protože prostě ten kopec se jmenuje Milíř, navíc vůbec není jasné, jak by se to mělo technicky udělat. Zajímavé je, že asi nikdo neví, že Pilzberk je Milíř, protože na milíř se přece nechodí s košíkem a kudlou, ovšem sem chodí spousty lidí právě takto vybaveno. Možná teda proto nerostou, ale to nechci páníkovi říkat, aby náhodou se nevstávalo do tmy s tím, že budeme na čele fronty houbařů ... Hloupé je, že z pohledu focení je skoro jedno, zda jsme v lese ve dne nebo v noci, ona je totiž furt tma, jakoby Sauron zkoušel zase nějakou svou fintu...
Psáno 30.7.2011