Něco se děje a nebude to sranda. Tady je rozhodně výbušno a i když konečně udeřilo léto, tady to rozhodně není ospalý a relaxační.

Všechno začalo vlastně nenápadně - příjemnou návštěvou (odkaz je na oficiální fotky, ty moje by prostě neprošly cenzurou), díky které jsem nemusela s paničkou na cvičák. Byly jsme obě tak vysíleny, že se to přešlo. Ale pak začalo peklo!

Panička si totiž vzala dovolenou. Vzpomnínám, že jsme disi myslela, že to je fajn, když mají lidi dovolenou, že je mnohem větší sranda celý den. Ale to už je dávno. Teď mi mnohem víc vyhovuje, když nasypou po ránu na pelíšek piškoty a zmizí. Já pak mohu rozvážit, který ze všech pelíšků je pro daný čas a počas nejvýhodnější, případně škrábnu na babičku a tamne vypustí na venkovní pelíšky. Všude si přenáším své hračky a je klid, pohoda, mohu úsilovně přemýšlet o velikých věcech, můžu si hrát, řvát na lidi a prostě si užívat.
Teď je všechno jinak. Vypráno hafo praček, ani moje hračky neunikly vyprání. Povlečeno je tu vše, co povléknout šlo. Okna vyleštěna tak , že sluneční odraz z nich podstatně zvyšuje teplotu zemského obalu a boří ozón. V prostřední ložnici, kde mívám dva náhradní pelíšky když páník chrápe, přibyla jedna zamřížovaná postel. Asi kdybych zlobila. Je ale povlečena bíle, asi mne budou koupat. Raději se zdržuju na zahrádce, koupání nemám ráda. Nechápu ani, proč mi tu instalují klecové lůžko, přitom já moc dobře vím, že to je zakázaný.

Díky páníkovi, jenž má fotoabsťák, aspoň hupneme do lesa. Sice houby najdeme, ale já poběhám, tlapky smočím, pupík zablátím, a on mačká tu spouť a když ho pak poslouchám, tak asi i spoušť dělá. Nakonec, poznat to je na těch fotkách, prostě bída. No, ale růžovky už rostou!

Psáno 3.7.2010

Věci se vyjasnily hnedle v neděli podvečer. Žádný že se o mne v tomhle baráku bude pečovat, nic takovýho! Ty spousty příprav, glančení, mytí, praní, stírání, vaření, hrabání, sekání, stříhání, to všechno jen pro toho prcka Vilíka. Přijel s mlaďaskou na prázdniny, v tý jejich Praze je asi už k nevydržení, počítám. A nebo jim něco došlo (teda fuj, jak já jsem jedovatá). Začátky byly těžký. To mládě je děsně rozbitný a já, přiznejme si to, si ne vždy uvědomuji svou sílu, přestože ve standardu mám psán opak. A tak jsem se z počátku raději klidila, když už ho někde rozbalili, tak jsem šla vedle. Ještě štěstí, že mám dost velikou boudu. Navíc on chlapec furt nespí, on občas i dost slušně vříská. A to taky raději ležím někde jinde, copak kdybych pak za to mohla, žeju. Přiznám se, že jak šel čas, trochu jsem se otrkávala a ke konci jsem si už troufla přičuchnout, ale, nic moc. Ono je to těžký, všichni okolo něj tančili a trochu mi to občas přišlo i líto. Musím ale uznat, že mí lidi vždycky našli nějakou ruku, která mne pohladila. A navíc s tím křápem, co mu říkají kočár, jsme navštívili několikrát brzy po ránu cvičák, takže taky nějaká drobná výhra. Jo, a taky jsme byly na Malevilu ojuknout koníky, aby se Vilík nachystal, co všechno ho čeká. Jeho mamka je licencovatá jezdkyně, to se má, chlapec, ještě hodně co ohánět, myslím. Tak jsme mu to jeli ukázat a při té příležitosti taky musel shlédnout golfové hříště, páník z něj asi bude chtít mít golfového tygra, ne toho dřevěnýho, teda. Ale zatím se nezdá, že by ho to nějak chytlo, usnul.

Krom toho, že jsme tu měli celý týden hostě, jsme tu taky skoro celý týden s výjimkou úterka měli vedřinec. A to už není nic pro mne, přiznejme si to. Já jsem spíš taková neslunečná, já mám raději chládek.To, co se tu děje, mne nutí polehávat a budím se až pozdě večer, kdy je venku líp jak vevnitř. Jenže to jsou mí lidi tak akorát na šrot a hrát si nechtějí. Možná by Vilík chtěl, ale to zas oni ho nenechají. nenechavci.

Nesmím zapomenout na výlet na Černou Nisu, pár foteček se taky povidlo. Byli jsme tam, jak jinak, když všichni ještě spali, takže všude klid a mír, ale voda přece jen trochu chladná. Prý se sem budeme chodit koupat, to ale mí lidi budou muset vyrazit tak ve 4, jinak to nedofuní, obávám se. Ale uvidíme, z případných fotek se to pozná, jak to dopadlo.

Psáno 10.7.10

Nechápu, proč mne vloni tahali po Itálii, když stačilo počkat na tuhle výheň a tlapky jsem si mohla klíďo pálit tady. A nebylo třeba se tolik kiláků mačkat v yardovi. Pravda, zase bych nebydlela na hradě, ale přiznám se, že mi to snad je i jedno. Jsem totálně zničená, ufuněná, uslintaná, ach není tu není co by mne těšilo ... Jsem už úplně odpařená.
Jediný pozitivní prvek v týdnu byla rychlá návštěva mlaďasky s Vilíkem, neb si přijeli přepsat auto (lidi byli nějak překvapený, že přepis auta je podstatně složitější než přestěhování lidí. Mně to nepřijde divný, auto je přece podstatně složitější než lidi, ne?
Celý týden se zdržuju v boudičce, ale už i dlažba je horká. Když píšu tyhle řádky, hřmí a blýská se (nemám to ráda a zalézám) a je tedy jistá naděje, že se ochladí. Ale moc tomu nevěřím.
Panička měla celý týden dovolenou, tentokrát ale už fakt normální. Asi i ji zmáhalo teplo, už se nic neuklízelo, nemylo, nedrbalo, jen se funělo. Ale to nám nebránilo v občasných sportovních výkonech na cvičáku (to ovšem pouze brzy ráno či v podvečer). Ale nemá to tu správnou šťávu, to uznávám. Ono to je i o toleranci - když jsem si při návštěvě lesa udělala dobře v bahýnku (náramně chladilo), tak bylo pro ni jen štěstí, že poblíž nebyl žádný nimrod či jiný ochránce zvířat, musel by ji zatkout za slova, jimiž mne častovala. A kdyby jen slova, ale i ty hrůzné činy - vykoupali mne. To ovšem ve vaně, aby to nikdo neviděl. Pak se ale nikdo nemůže divit, že nejsem zrovna nadšená a veselá, když se tu se mnou takhle zachází. No, a možná je mi i vedro, no.

Psáno 17.7.2010

Za změnu počasí samozřejmě může páník. Vědělo se to už nějaký čas, ale že to udělá takhle tvrdě, to jsem nečekala. No, teď bude všude vykládat, že to udělal kvůli mně, protože já fakt funěla furtundfurt. Už mne ani nebavilo vylehávat venku na trávě, protože se od ní prášilo. Jak jsme v úterý byli na procházce za houbami (nic nebylo) a objevili skálu Krabičku (původní verze byla, že je to Krabice, ale podle mapy jsme prostě byli na jiném kopci, tak jsem to pojmenovala takhle), tak se ve mně něco zlomilo a už se mi nechtělo chodit a hýbat se a nic. Ono když má někdo furt tu bradu usliněnou, přestane to bavit. Ale že páník přižene bezmála holomráz, to teda taky zrovna nemusel, prostě od zdi ke zdi. A tak to je s těmi lidmi pořád, nevím, jestli jen s těmi mými nebo se všemi, až tak dozí poznání nedosahuje. Jo, a jak že to udělal? No koupil si sluneční clonu k foťáku, přece. To je jasný pokyn slunku: ZALEZ! Taky nemuselo být tak poslušný, já občas taky trošíčku některý jeho nařízení ohnu, no. Někdy to projde, ale někdy je fakt nerudnej. Asi se slunko bálo.

Jinak nic novýho. Nerostou. Byli jsme v lesíku i dneska, potoky hučej jak filharmónije, ale houby žádný. No, a taky nebyla potřeba ta sluneční clona, spíš deštníček by aparát zasloužil :-). Snad jen jedna zajímavost - vykvetl kaktus, jako již každočervencově.

Psáno 24.7.2010

Normálně by se samozřejmě tento týden něco dělo, možná by to bylo i významný, možná by mne to posunulo někam dál a výš. Ale prostě nic není normální a já nafasovala ponožku. To všechno za trest, že jsem trochu pokapala úplně všechny místnosti, pelíšky, koberce, schody, páníkovo pracovnu krví z rozříznuté tlapky. Kde se mi to rozřízlo, nevím, takovými ptákovinami se nezabývám. Ovšem panička měla na věc jiný názor a krom několika náplastí a padavých obvazů mi poskytla ponožku, té se mi velmi obtížně zbavovalo, ale zvládla jsem to po několika hodinách taky.

Ještě štěstí, že před tím jsme stihli výzkumnou výpravu ke krabičkám, vlastně Krabici. Doteď přesně nevíme, jestli už jsme byli "tam", ale každopádně to bylo převelmi dobrodružné. Šli jsme podle mapy, kterou si panička jen pamatovala a poměrně brzy začala mít výpadky :-) Když jsme se komisionelně usnesli, že jsme "tam", nastal problém cesty zpět a tehdy se mí lidi ukázali jako vrcholně odvážní. Prostě šli jsme za nosem. Krapet jsme zabloudili, ale hlavně jsem nepřišla moc na chuť podivuhodnému způsobu lesáckého hospodaření, kdy průklest je proklestěn, nakrájen na cca 2 metrové větávky a ponechán ladem, aby si lid či zvěř hnáty zpřelámalli. Mězi tím se povalovaly lapače na brouka sice ne amerického ale nejmíň tak hrozného, lapače bezzubé a odzbrojené a tedy brouku nevadící. Jen jsme dumali, kolik se tam asi tak válí peněz (no a samozřejmě nezničitelného plastu).

Závěr týdne byl slavnostní. Děda slavil prvočíselné narozeniny (další takové bude mít za 4 roky, předchozí měl před 6 lety, kolipak mu asi tak je?) a tak se tu sjeli příbuzní, zvlášť ten protivnej Vilík co ho furt obskakujou a mne si nevšímají (a tak se musím trochu víc snažit). A při té příležitosti dostala panička jakýsi podivný amerecký hřeben, jímž mne tak dlouho trýznila, až jsem ji prostě zakousla. A smyčec.

psáno 31.7.2010