Červenec se nám od počátku podivně vyvedl. Prostě nic není, jak by mělo být. Normálně bývám středem pozornosti já, což je pochopitelné. Teď, z ne úplně jasných příčin, se pozornost přesunula na naši mladou paničku, kterou jsem ještě ani nestihla pořádně vychovat. A toho jejího kamaráda, co s ním chodím kouřit ven, jakbysmet. Najednou si usmysleli, že když přijdou načančaný, čistě oblíknutý (no, to choděj zpravidla), že se snad zastaví svět nebo co. A co je nejdivnější, že mí lidi si to asi myslej taky. Lednička k prasknutí narvaná, lidí plnej barák. Někteří pláčou, no to já bych nejraději taky, ale jen si tak v klidu kníkám, protože je mi líto mých štěňátek, která nemohu najít. Naštěstí mi nechávají otevříno do ložnice a tak se chodím zahrabávat tam. Povedla se mi bezva věc - rozsekla jsem si ocásek v rámci uvítacích obřadů. Tetka má zmalovaný kvádro, a nejen ona. Navíc i nábytek máme trochu jak po masakru motorovou pilou. A to slavnostní den ještě ani pořádně nezačal. Mlaďaska tu pobíhá trochu nervózně a nechá si říkat snoubenka, za chvíli jí budou říkat ještě nějak divněji, ale to mi nejde přes pysk. Venku leje, ona vyráží k holiči (nechápu, tváří se napjatě). Vrací se s jinou hlavou, s podstatně větší nervozitou a s kusama nějaký květiny, kterou je třeba obalit mašlí, neb tam, kde to dělat měli, to neudělali. Tož jim všem (už je nás tu požehnaně) pomáhám dělat tyhle jemný práce, ocásek už mám zalapenej a tedy neznačkuju příliš. Občas si vzpomenu, že vlastně hledám štěňátka a popláču si, jinak dobrý. Zbláznil se mi páník; spolu s dalšími dvěma natahuje v tom slejváku na auta bílý špagátky, vztekají se všichni včetně aut. Nechápu, co s tím budou dělat, ty auta jsou o poznání šerednější. Objevuje se tu dav dalších lidí, tady už štěňátka nenajdu, možná mi je ušlapaj. Všichni koukají na naši mladou, která si nasadila úplně divný šaty, chodit v tom nemůže, drží se prkeně a tváří se, že nebrečí. Nevím, co jim tady všem je líto, když se tak pěkně sešli, ne? Teď jen najít štěňátka.

Zavřeli mne do páníkovo pracovny. Nechápu, co z toho mají, že mne separují, když, chudák já, mám o všechny takovou starost. A navíc tak moc potřebuju utěšit, že nemůžu najít štěňátka. Ale oni taky asi potřebujou utěšit, aspoň se tak všichni tváři, nebo většina z nich.

Konečně klid. Odjeli těmi "vyzdobenými" auty někam pryč a já mám prostor najít svá štěňátka. Ale chce se mi strašně spát, asi to na chvíli odložím. Jsem udřená, ulítaná, ustaraná, a navíc ti nevděčníci nechali ledničku zavřenou ...

Vrátili se pozdě v noci, ani jsem je moc nevítala. Ale kamarádím s nima dál, jsou vlastně fajn, i když mne nevzali sebou na radnici. Podle všeho jsem zas tak o moc nepřišla, navíc mi i dort přinesli, fotky ukázali, a prý přijde i nevěsta se mnou pohovořit, tak co bych se urážela. Teď jen najít ta štěňátka.

Psáno 6.7.2008

Další týden už zdaleka neměl ten správný náboj, minulé vzrůšo se již neopakovalo. No, taky jsme si museli trochu odpočinout, takže jsem trochu víc spala, celá zulámaná z toho všeho. A navíc ta štěňátka, to hledání mne zmohlo. Ale protože se ty bestie ne a ne objevit, s koncem týdne jsem to vzdala. Já už je snad ani nechci.

Měla jsem tu taky na starosti 2 lidský štěňata. A možná i proto jsem ztratila zjem o ty svý, protože tolik ďáblíků v jednom baráku, to už by asi nebylo řešitelný ...

K dovršení všeho se panička rozhodla ze mne vyplavit hormóny a musela jsem zase začít chodit. A ne jen tak ledajace, musela jsem na cestu po stopách nějaký Světlý. Možná je to ta s křížkem u potoka, no nevím,jestli mne to mělo oslovit a způsobit nějakou kulturní změnu, ale nepovedlo se. Vzali jsme na cestu ještě paniččino neteř s neteřákem,to aby i oni vyplavovali hormóny (nevím,jestli taky někde mají štěňátka), a prošli jsme podstatný kus celé té stezky. V některých místech jsme byli evidentně prvochodci, počítám,že turistický značky dělali z vrtulníků,tak vysoká tam byla tráva a polomy přes cestu. O to líp se mi všichni ti mí lidi lovili. Jen jednu chybu ta cesta měla. Nádherná, kouřící hromada hnoje a já do toho nesměla. To teda nebylo spravedlivý, určitě je to příjemnější než nějaká blbá chemie, kterou mi nakydali na záda proti klíšťatům a blechám.

Psáno 13.7.08

Tak už to mám oficiálně potvrzený - štěníci nebudou a nebudou. Do poslední chvilky jsem si uchovávala nějakou naději, ale už je to jasný - panička mi vrátila hračky. A to je signál, že je po naději. Samozřejmě jsem se s nima přivítala jakoby byly moje vlastní, občas nějaká ta vycpávka vylítala, rovněž pelíšky jsem trochu přestěhovala, abych si zopakovala, jak to je nebýt připoutána k mladejm, ale trošíčku líto mi to bylo, teda.

Mám teď v podstatě volno, panička taky, takže spolu teď hodně chodíme a mluvíme. Musím jí trochu pomáhat doma s úklidem a tak, ale v podstatě se flákáme. Taky k ní chodíme do práce, protože když má dovolenou, tak se tam těší. Ovšem děsně mokneme, protože v Liberci furt jen prší, zvláště když panička vytáhne paty. No, snad za zaznamenání stojí jen moje setkání s lajkou na cvičáku; on je totiž děsně vychovaný (jeho parťák Dino ale opravdu je) neb je podřízen psímu specialistovi co vede psí školu, ale upřímně řečeno, moc se nepoved. No, možná to bude tím východním původem ...

Kupříkladu teď o víkendu jsem měla slíbený výlet, že půjdeme na houby (páník i já je rádi sbíráme, panička je jí). No, a jak to dopadlo? Jednak jsme šli k paniččině kolegyni, jednak jsme děsně zmokli. Našli jsme 3, slovy tři, houby, ale byly tak malé, že jsme je nechali žít. Teda krom jedné růžovky, tu se páník tak dlouho chystal vyfotit, až jsem ji rozšlápla a měl po starostech. Ta paniččina kolegyně je dost dobrá, má totiž ráda psy a dogy zvláště, tudíž o mne bylo postaráno. Ale má pravý nevycpaný kočičky, a to je trochu potíž. Hrát si to nechce (prskaj!) a furt to někam utíká. Ještě že doma to nemáme, nám nakonec stačí ty uřvaní ptáci. Takže z výletu byla návštěva a ješte k tomu s kočkama. Vlastně zklamání. Ale co taky u lidí, kteří přitahují déšť, čekat, žejo. Ušli jsme sotva pár kiláčků, houby žádný a suším se ještě teď. Ale vlastně to bylo dobrý.

Psáno 19.7.08