Konečně dorazilo jaro, teda asi. Na zahradě nám rozkvetla magnolie (páník je z ní utrženej, nevím přesně, co na ní vidí) a pučí tulipáni a taky jabloně a vůbec všechno.
Já se pomálu smiřuju s tím, že štěníci zase nikde. Sice mám ještě ňadra jak bych šla z modelingu, ale už jsou dost k ničemu. Chození mne furt baví, ale stejně furt mi nejde. Nevím, co se mi to děje. Občas už nevylezu ani ty tři schody do baráku (do patra do mého nejmilejšího pelíšku jsem vylezla naposledy o Vánocích) a musej mi pomoct. Ale jak jsme venku, hned jsem ve svém živlu a panička ječí, že mám přestat, že zas nebudu chodit (žádný zas, furt nechodím) a že mne neposlouchá zadek (no, to je pravda, ale určitě nejsem jediná, komu se to děje).
V neděli mne vytáhli na krátkou lesní okolo Branžeže, to je v Českým rájovi taková písečná oblast, kde se moc dobře tlapká, protože ne po tvrdým. Ale houby ještě nerostou a nějak jsem neměla moc náladu na čmuchání.
Ve středu byl svátek a tedy jsme byli zase venku - pod Troskama jsme se motali kolem Vidláku. Trosek díky mě a páníkovi bylo celkem 3. Ale dost jsme si to užili, to už mne i čmuchání bavilo. Jen zima byla a slunka minimum.
Dneska bych se klidně rozkecávala, ale nemůžu, hlídám. Oba ti ďáblíci tu od včerejška lapaj čistej severskej vzduch (chudáčci pražský, kyslík postrádající) a já s tím mám děsný práce.
Psáno 4.5.2013

Moc jsem se z toho jara neporadovala.
V neděli jsme s prťavci byli ještě na Martinské stěně, to ještě bylo fajn. Ve středu jsem měla jet slavit troje narozky (miluju oslavy, vždycky je plno talířů k vyčištění a strejda Pavel velmi milosrdně griluje), ale místo toho, abych si přivezla z oslav drobnou virózu a eventuálně velké přepracování (tedy neschopnost chodit alespoň rovně), nikam jsem nejela. Nějak se mi začala cukat levá přední, až se mi rozcukal celej pes nakonec. A já nemohla na nohy. A to trvalo kus úterka. Takže panička zakázala (samozřejmě po telefonické poradě s těmi ohavnými veterináři) jakýkoli pohyb včetně výletu. A mám zaracha. Dokonce mi postavila ohrádku před podestou, kde já tak ráda polehávám a kontroluju okolí.
No, postavila ohrádku. Pravda, zatloukla kolíky, přihřebila několik planěk, usedla a řekla, že je to dobré. Zaštěkal César, tak jsem mu šla pomoct a plaňky šly stranou :-)
Takže ve středu slavil s Vilíkem jen páník, aspoň, že přivezl výslušku od strejdy Pavla. Vztekal se, že jejich réva má mnohem větší pupeny než naše, ale jinak asi oslava proběhla řádně, i když beze mne.
Panička si se mnou vzala na konec týdne dovolenou, aby mne ani nenapadlo se hýbat. Tož jsem si poležela, ale už mne to nebavilo. Dneska páník po ránu navlékl civil a nebyla jsem k udržení, tak mne aspoň vzali na Jezdce, sice pár kroků, ale taky dobrejch, když už musím teda mít ten klídovej režim. Je ovšem pravda, že oněch druhých 500m zpátky k yardovi se mi šlo tak nějak blbě.
Psáno 11.5.2013

Konečně parádní vycházka - byli jsme na Viničné, protože o ránu, tak vlastně sami a bylo tam móc hezky. Šlapalo se mi skoro samo, jen když jsem chtěla trochu do lesíka a do strání, tak mi nějak furt ty zadní nepomáhaj. A už vůbec mi nepomáhá věčný pokřik od paničky, co jakože smím a co ne. Jako bych už nebyla dost dospělá, aby mi furt něco někdo nakazoval.
Jinak jsme neděli proflákali na zahradě, už se tam zas výborně polehává a kouká, jak páník dělá zemědělce.
V pondělí bylo ještě moc krásně a zaběhli jsme ke kapličce, abych se ještě trochu proběhla. Ale to už mi to moc nešlo, tak nějak men ty packy někdy poslouchaj a někdy ne. Ale to mi nebrání se radovat z krásného dne, no spíš podvečera. A u kapličky je fakt parádně.
Do konce týdne už pak mám zaracha, dokonce se mi přestolo dařit i na kachličkách, zase dělám rozštěpy. No kdo by je ale nedělal, když babička přinese odkrojky z kuřátka (to musel bejt krocan, podle toho, co přinesla, a nebo jim nicnezbylo) a já jinak než poskokem projevit radost pořádně neumím.
Přivezli sem Kvilíka, asi aby se pocvičil v pobytu na trávníku a tak. Na to, že jsem vlastně celý dny zavřená, je to dost náročný. Musím kontrolovat dědu, aby Kvilíkovi nedal něco, co úůvodně bylo určený pro mne. Musím dohlížet na všechny, aby se jim při sportování a takových věcech nic nestalo. Musímkontrolovat porce potravin, aby mi lidi netloustli, to se raději obětuju já. No a kdo by z toho nebyl grogy? Ulítaná jak pes, navíc zkažená noc - panička byla u Kvilíka a já se strachy třásla celou dobu sama! Ještě že jeli někam na výlet a já tu měla celý den sice všechno na starosti, ale protože jsem mazačka, tak to zas tak moc nehrotím, intenzivně přemýšlím a pelíšku, očiuši otevřený. No, trochu mne překvapili, když jsem neslyšela zavírat garáž, ale oni si moc nevšimli, tak dobrý.
Psáno 18.5.2013

Teda musím říct, že starání se o Kvilíka navíc k těm dvěma, co je mám na krku furt, je dost náročná záležitost. V neděli jsme vyrazili že prej na motorku. Vysvětlovala jsem tomu trumpetovi, že motorka je od slova motor a ten to jeho odrážedlo nemá, ale prostě se šlo na motorku. Pak mi došlo, že vlastně on je ten motor, ale už jsem to s ním nechtěla řešit. Měla jsem radost, že jsem se po dlouhatánském čase proběhla nad lesním koupalištěm; tam mne panička odmítá vodit od té doby, co jsem se tam potkala s dobrmanem, kterej byl o infarktu. A jeho panička ječela na mne, na mou paničku, na mého páníka, na celej svět, že toho jejího psíka dorazíme. Taková blbost, to by s ním nemohla přece vůbec nikam ven. A navíc si myslím, že když už teda ten konec má přijít, tak pěkně venku, nejlépe při hře s kamarády, ať už psími nebo lidskými. Bejt zavřená v boudě, život jako takovej to neprodlouží, i když možná dosáhnu v kalendáři na vyšší datum.
Přiznám se, že když Kvilíka v neděli odvezli do té jeho nevoňavé Prahy, ulehla jsem spokojeně a dala se do tak intenzivního přemýšlení, že ani návrat mých lidí a yardy mne ze zadumání neprobral. Celkově to teď mám tak, že hodně přemýšlím, až já to dám na papír, to budou všichni čubrnět. Ale na to konto se panička obává, že jsem totálně chabrus na záda, nohy, ocásek, hlavu... a dostala jsem další tabletu. Takže je fakt, že měsíc mne bude všechno míň bolet, teda mělo by. I když když koukám ráno na páníka, vstává úplně stejně jako já, jen nevyžaduje vlhčit tlapky. Ale možná by mu to pomohlo.
V týdnu jsem vlastně skoro furt byla doma, jen vycházky k sídlišti a kostelu mi to trochu zpestřovaly, i když, pravda, až od úterka zhruba mne to zajímalo (fakt ty děti daj psovi zabrat).
Vrcholem radosti byl páteční výlet na Jizerku. Za upolíny a narcisy. A taky se trochu proběhnout. Moc mi toho teda nedovolili, bylo tu hafo lidí, kteří asi všichni věděli, že zrovínka teď kvetou tydle kytky. A motali se mi v cestě. Panička mne furt vázala, odvazovala, vázala. Až se tak mocně odvázala, že když jsem přebrodila Jizerku (řeku) a na břeh vylézt nemohla, vrhla se do vln a pomohla. Konečně si umyla tlapky, řekla bych. Ale ona se mi pomstila, zatáhla mne dneska do sprchy a bylo šampónový čóro. Nic nepomáhá, že páník mi říká hedvábná fenečko, jsem zalezlá a s nikým nemluvím. Nakonec, stejnak měli jen salát, tak proč vylejzat.
Psáno 25.5.2013