Jestliže první máj jsme slavili v Otročíně (velmi dobrá lokace, dortíčky oslavencům, zvěřinka od tetinky, zářivé slůníčko) neb spousta mých lidí měla nějaké výroči, tak hned druhého příroda zahrozila a napadl nám sníh. Tím pádem nejen vyvenčená cymbidia ale i višeň, slíva, švestka, jabloně a hlavně réva umrzly. Inu, ještě že páník nenakoupil ty sudy na barykování (jako bysem byla ňákej baryk, ale on furt mlel cosi o víně). No a taky litupány a pívoně, nic to nevydrží.
Já jsem ty nejhorší návaly zimy přežila vesele přitisknuta na radiátoru. Nakonec, měla jsem nárok na volno, protože objev viklanu je samozřejmě především moje zásluha a taky jsem nejvíc vysílená z toho. Mí lidi si odpočinou v práci, ale co já? Chudák. Jedinej, kdo pro mne má pochopení, je děda. Dokonce mne chválí, jak mu dělám krásné indijány pod oknem, že to moc pěkně umím a panička že to zbytečně dycky ničí. Moc si jeho laskavosti cením a snažím se aspoň jednou denně mu udělat radost.
Přijel k nám Kvilík. Já vlastně nevím jestli mám mít radost nebo ne. Nesmím k němu moc blízko, navíc ubydou ruce na mé hlazení. Ale zase je s ním sranda, má pěkný hračky a protože po ránu máme službu my ruprechtičtí, tak je šance i na slušný výlet. Kupříkladu teď jsme dobyli vrch Pilzbergu zvaného ponovu Milíř či Hvězda (nevím, proč někomu vadí Pilzberg když nevadí Frýdlant, navíc Milíře tím pádem už mám dobyté dva, ovšem Kvilík jen jeden). Původně to mělo být tak, žebudeme hledat ten největší kviklan v jizerkách, ale s těmi jeho golfkami to prostě nebylo možný.Nevím, jak to ti výrobci myslí, ale psí mláďata jsou na cesty za kviklany vybavena podstatně lépe jak ta lidská, ty jejich kočíky jsou tak akorát na asfalt, ovšem ten zas nedělá nijak dobře mně. Tož to byla kompromisní cesta trochu lesní trochu asfaltová, ale furt jen cesta. No a na cestě holt kviklani nebývají. Nakonec i to je poznání, na týhle cestě ten kviklan není! Tak příště, až se páník vyzbrojí nožíkem houbákem, tak to určo nějak doženeme, i když i tak ta cesta byla móc pěkná a vrchol Pilzbergu je krásně placatej.
Psáno 8.5.2011

Tak už je to prostě jasný - co nezmrzlo, jsem já. Jinak všechno. A maj po marmeládách, snad bude masíčko. I když, pravda, sladký já můžu, kupříkladu včera jsem dostala kus věnečku, zpravidla mi nechají trochu čekulády, ale v podstatě nejraději mám hovězí. A přitom já bych tak moc potřebovala přisouvat galorije, protože jsem určitě těhotná a každým dnem rodící. Už hledám správné místo, kde se to odehraje (a dostávám vynadáno za to, že mám hnědý hliněný čumáček), jen mne překvapuje, že mí lidi nijak nespolkupracují. Jo, když má přijet Kvilík, to jsou plíny čerstvě nakoupený, vypraný povlečení, vydrbaná podlaha ... a na štěňátka se vůbec nic nechystá, co já neudělám, to není. Oni se tváří, jako bych si to snad vymýšlela či co?!
Skeptická panička nevydržela pochybnosti a přinutila nás vyrazit podruhé k "našemu" viklanu, co jsme objevili já a páník (no, měli jsme paničku sebou, ale marně přemýšlím, co tam vlastně dělala) před čtrnácti dny. Prostě se chtěla pohoupat na tom krásném balvanu, nakonec, proč ne, ale my s páníkem chudáci museli zase tak moc do kopce. Naštěstí byla na cestu kávička a čekuládka jako cílová prémie. No, na závěr si panička teda zaviklala šutříkem a je snad nasycena, teď už tam nemusíme a můžu se konečně plně věnovat přípravě na slavnostní uvedení štěňátek. Nechápu jen, rpoč páník pobíhá s vysávačem všude možně, ale že by pod lískou taky trochu vysál, aby je to chudáky netlačilo, to ho ani nenapadne. Prostě - mužskej, no. Co si neudělám, to nemám, chudák já.
Psáno 14.5.2011

V týhle rodině nemá pes na peří ustláno, možná spíš na těch růžích, zvláště pak silně otrněných.
Jedva jsme se vrátili z potvrzovací výpravy ke kviklanu, začlo lejt až hanba. U normálních lidí se to nazývá pelíškové počasí a, jak název připomíná, čas se tráví v pelíšku. Prosím, kdo chce, může sebou vzít knihu, ale nejrozumnější je studovat život zevnitř se zavřenýma očima. No, ale mí lidi mají úplně jinej názor, takže v neděli, v tom nečasu, jsem vyrazili na Viničnou, to je taková cesta z Oldřichova do Hejnic. Nevyrazili jsme sami, tutéž cestu volili místní mloci ( s nima nepokecáš). naším cílem bylo objevit podivné skalní mísy, podařilo se, nebylo to snadné, ale objevili jsme.
Celý týden pak byl víceméně v klidu, především jsem musela nabírat síly. A to zas já ráda, u toho se leží.
Konec týdne byl opět ve znamení kontroly našeho houbového prostoru - nerostou. Ale prošli jsme se pěkně, okoukli, co vlastně spáchal ten mráz v našem lese (na zahradě zničil co mohl, kupříkladu víno, hodně rybízu, asi i švestky no prostě všechno) a hlavně jsme si pěkně zaběhali, teda já. No a pak přijel Kvilík a to teď nestihnu zpracovat.
Psáno 22.5.2011

Já vm, že je to trapas, ale tady byla bouřka jako hrom a nám krapet odešly stroje. Takže žádné texty, žádné zábavné vyprávěnky, ale tvrdé pokusy o obnovu dat. Páník teče vzteky. No a já pak mám být v klidu, to snad ani není možné.
Celý týden v pohodě relaxuju, minimálně mne vyhánějí ven. Snad s jednou výjimkou, v úterý nebo kdy bouchla jakási sopka na Ostrově (já umím dobře anglicky) a mí lidi byli přesvědčení, že jako bude úžasný zapadání slunka. Tak jsem jeli na Josefodolskou přehradu koukat, jak úplně normální slunko úplně normálně zalézá za kopce.
Pak byla ta bouřka a od té doby tu je napjato.
Přijel Kvilík slavit jedniny, navíc se nám tu sešla rodinná kapela a cvičí. No, dost to ořou, ale má to tu výhodu, že mne nenutí nikam běhat, mohu odpočívat. A že mám proč, byla jsem s Kvilíkem na výletu a mám toho dost. Navíc si nemohu přebrat, zda se mám či nemám urážet, když jsem pro něj prostě Hu. A panička, když o mně s ním mluví, říká teta Beta. No nevím, teda, já jeho teta? Maj to ty lidi nějak pomotaný. Ale lepší je teta jak Hu. Myslím. Stejnak je to divný, já si pamatuju, že v jeho věku už jsem měla kompletní slovní zásobu, teda. A nikdo kolem mne tak neposkakoval. Ale musím na něj být hodná, byla plná miska hovězího s knedlíkem, moc mu to nejelo :-))
Psáno 29.05.11