Týden doma uletěl děsně rychle, protože vlastně pořád jen uklízíme. Prostě samé domácí práce. Já teda je nemám tolik doma, já musím hledat pelíšek pro štěníky, momentálně nejvíce upravuji prostor pod čínskou lískou. je to kousíček od hlavního venkovního pelíšku, hlína tam parádně práší, protože tam moc neprší, jen když se vracím s hnedým nosem a packami upracovanými, nesetkávám se s pochopením. o taky čeka t od lidí. Páník si myslí, že když jednou vyluxuje koberec, že se na něj nesmí šlápnout, či co. Maloučko se k němu přivinu a hned je oheň na střeše, netýkavka jeden. Co mi je po tom, že má bílou košili, že. Vůbec nechápe, jakoou já mám starost nejen o něj, ale o mladý, to tihle kluci nechápou.
Všechno nám tu kvete, asi jak jsme tu týden nepřekáželi, tak se stromy i kytky rozhodly to oslavit a teď nevědí, jak ty květy rychle uklidit a tak se tváří, jakoby nic. Netvrdím, že to není pěkný, ale že bych z toho byla tak naměkko jako některý mí lidi, to ne, teda.
Mám novou bezva fintu. Nechci chodit na cvičák (po těch letech už to znám jak svý drápy) a tak paničku otravuju tím, že když teda jinak nedá, tak ji následuju - co noha tlapku mine, hlava svěšená a kousek za paničkou se nesoucí, vodítko prověšené. No to je velká psina, ona na to neumí nijak reagovat, je nervózní, neustále mne otlapkává a vyzvídá, co mi jako je a otáčíme hnedle k domovu. Páník je jinej borec - prostě mne naložil do yardy a hned byl výlet :-)
Psáno 9.5.2010
Zima a mokro jak ve Skotsku, hrůza. A to mám na starosti výstavbu skrýší pro štěňátka. Mám s tím krapet problém, protože pochopení od mých lidí je minimální, pokud nějaké vůbec. Je pravda, že když obnažuju kořeny u lísky, tak i ona nějak jako úpí, no. Ale co s tím, když štěňátka budou potřebovat bezpečí a protože jich určitě budoe spousty, tak musím vystavět dostatečně veliké pelíšky. Ještě že krom lísky máme kupříkladu borovici, ta skýtá podstatně větší rpostor pro pelíšek. Problémem je, že já krom předních tlapek používám nosík k přesouvání zeminy a jakmile se moje černá nosní houba změní v hnědou, vyráží panička s kýblem a hadrem a musím se mýt. Přitom já nedělám nic jinéhho, než že se starám o bezpečí svých štěňátek a vlastně teda zaskakuju za svý lidi, protože jinak oni by se museli postarat. A jsem za to trestána mytím, mnohdy křikem a vyhrožováním, chudák já.
Tentokrát žádný výlet, nic. Pod průhlednou záminkou rodinného posezení s grilováním (no, lilo jak z konve, ale masíčko stejnak bylo povedené) sedíme doma a nehneme se. A jak se tak koukám na své lidi, jak do nich padají babiččiny houstičky, nehnou se taky a dlouho.
Psáno 16.5.2010
Tento týden byl jaksepatří akční, a to nejen vodou na Moravě. Ne, nechci to vulgarozovat, mí lidi si prý povodeň a její následky užili dost a vypadá to, že to je dost hrozné.
To já měla na mysli něco jiného. Naprosto nezvykle v pondělí byl výlet na Malevil, páník si tam blbnul se svými míčky a my s paničkou objevovaly Zámecký vrch, bořily se v bahně, které po sobě zanechal ekologicky šetrný způsob těžby dříví a já teda měla po bradavky. No, ony jsou ale teď dost dole, to je fakt. Asi i proto byl ten výlet, panička si možná myslela, že pohybem se cosi děje s hormonální hladinou. No, mýlka, no.
Stavím pelíšky výlet nevýlet. Pláču nahlas, kdykoli si vzpomenu, že někde mám mrňouse; no, ale kde? Jsou, mám pocit, trochu cítit z okénka ovocného sklípku, kde mí lidi ukrývají své mlsy, ale nemám to jak verifikovat. Rovněž komora za koupelnou vykazovala pachové stopy, ale našla jsem tam jen toho hrocha, co vlastně ani není moc můj. A tak jsem aspoň obsadila hlavní pelíšek, co si o něm mí lidi mysleli původně, že je jako jejich. Zase mýlka :-) Opouštím ho jen v naléhavých případech a přiznejme si, není to jídlo, nějak mi nechutná, dokud teda nevyndají kuřátko grilované nebo tak něco, pak už mám problém volby, co je důležitější. No, jak tak koukám občas páníkovy přes rameno na net, problém volby mají teď asi i lidi, ale to prý je jiná věc.
S koncem týdne přišel zase výlet, a to tentokrát doopravdickej, i když ne moc dlouhej. Byli jsme na Bukovci, neb panička vyhrožovala, že pokvetou upolíny na Jizerce. Nechápu, proč ji to tak bere, když je má na zahradě, ale nic jsem nenamítala, protože výlet je prostě dobrej nápad. Tentokrát jsme vylezli přímo až na vrchol Bukovce, no, musela jsem se pro ně několikrát vracet, už jim to neleze jak lezlávalo. Ale dokázali jsme to! Odměnou paničce budiž rozkvetlá upolínová louka; páník se ale vztekal, že to prostě neumí vyfotit. Tak se realizoval aspoň focením rozkvetlého jedovníku a jiných kytek, mne trochu zanedbával. No, a považte, večer byl i hovínek. Pravda, trochu nám i pršelo, ale mí lidi nejsou z cukru a tak se peklo kuřátko naložené a mocmoc dobré. Deštík mi nezabránil si u krbíku vyhrábnout jen takový záložní pelíšek, ale přiznám to, noc jsem trávila v hlavním. Přece jen, pod duchýnkou je to nejlepší ...
Psáno 23.5.2010
Nerada to říkám, ale nestíhám. Prostě se mi po proflákaném týdnu nějak nahrnuly povinnostě a to ještě hřmí nad barákem a riziko, že zase odpochodují nejdůležitější počítačové dílce do věčných lovišť je veliké, tak veliké, že až páník znervózněl (no, on by si možná s gustem pořídil nové, ale asi by mu to nedovolily okolnosti, když teď má bejt rozpočtově zodpovědnej).
Jak jsem již pravila, týden vlastně nepřinesl nic, snad jen jak houstlo to volební napětí, tak se nikomu nechtělo nic dělat. A protože já furt váhám, zda mám nateklé bradavky kvůli štěňatům a nebo jen tak z pelzíru, tak se mi nechce opouštět dům na nějaké hloupé vycházky, zvlášť když jsou jen na cvičák. To raději tvořím hnízda, pelíšky a zákopy, pravda, nemám pochopení svých lidí, teda.
Jediné, co se přihodilo podivného, byl víkend. Poprvé v životě (a že je panečku pěkně dlouhej), jsem spala sama. Teda páníka nepočítám, ten prostě jen zabírá zvbytečně místo v mém pelíšku, ale když kupříkladu v noci vstanu a hledám nějakou hračku nebo postávám přede dveřmi a váhám, zda jít ven či nikoli, tak páník je tuhej. Jo panička, to je jiná káva, ta vždycky vyskočí, hračku podá, popřípadě najde, ven jde se mnou abych netrpěla samotou, přikreje mne abych neškytala ... Páníka prostě nepočítám. A já jsem plné dvě noci (ó jaká hrůza) spala sama! Děsnej zážitek. Naštěstí už je vše při starém, panička se vrátila! No, museli jsme si pro ni, nezbednici, dojet, byla na srazu Zvířetníků (vůbec nechápu, jak to, že jsem tam nebyla hlavně já, ale já jsem furt takovej chudák odstrkovanej) a nechala se přesvědčit, že všude dobře, doma nejlíp. Ach jak já se těším do pelíšku!
Psáno 31.5.2010
