Tak už i kalendářem je potvrzené jaro. A že se vyvedlo, což? Z pod tlapek se práší, inu, Liberec býval před globálním oteplováním nočníkem Evropy, teď je vše jinak. Na zahradě nám odkvítá druhá várka - krom ovocnanů (už aby se sklízelo) jsou to především tulipány. Zahajují azalky a rododendrony, ale ty máme jen bílé, čili nuda. Jo azalky, to je jiná - žluté už pomalu končí, ale začnou všechny ostatní barvy, takové ty oranžové, do červena a tak. Rovněž jeřáb navoněnec končí s květem a bude se zas čekat na oranžové jeřabiny. V rododendronu nám hnízdí kosice. Vím o ní, ale tvářím se jakoby nic. Tady v té pokrytecké domácnosti si totiž nemůžete ani trochu povolit a chovat se přirozeně. Rick si ulovil jedno malé kose a nejen že s ním den nemluvili (když pominu ten vyčítavý vodopád vět) ale doteď na to vzpomínají a tváří se, jakoby to bylo něco špatně. Přitom já mám ptáčátka taky ráda. A nakonec, copak to je - kuře? Oni se tím mohou cpát?
Rovněž rybízy a angrešty jsou báječně rozkvetlé, pokud nám nezmrznou (povídal děda) tak bude co zobat, když se nikdo nebude koukat.

Zahájili jsme práce na zahradě. Přeházeli jsme kompost a vyrobenou zeminu jsme rozvozili po zahradě. Báječně se mi to přehrabuje, ovšem páník má poněkud jiný a přímo klidně řeknu, že dost blbý názor. Prý když se na to sype trávní zrní, má se to nechat být. No to je nesmysl, je v tom tolik žížal, různých brouků a ponrav a tak báječně to voní a maže se do srsti!

Byli jsme na výletě. Místo průvodu. Já bych teda raději průvod a páník taky, oba pro totéž. Milujeme opékané buřty v oleji (naftě, spíš asi). Oba víme, že je to jedovatý, ale móóóóc dobrý! No, místo toho jsme museli na dietní výlet. Nechápu, proč panička při pohledu na nás vybrala zrovna Trosky, ale prostě to tak bylo. Což kdyby tam nebylo tolik hysterických cyklistů a kočárkářů, nebyl by to výlet až tak hrozný, ale s tímhle okoleným národem je to fakt těžký. Stoupnu si na cestě kolmo k ose a oni ječí, přitom jak mám jako teda dávat pozor na obě strany, aha? A do toho panička taky zrovna nemlčí, že jako zlobím. No já snad? Já nabrala nepřiměřenou rychlost? Já mám protektorovaný packy a rvu cesty a trávníky? Chudák já.

K dovršení prvomájového utrpení (nevím, co tam tahaj tu lásku, teda) mne potkalo neštěstí. Strčili mne do vany a šampónovali, sprchovali a poté režnými hadry vysoušeli. Pravda, jsem teď heboučká a lesklá, ale vůbec, opravdu vůbec se mi to nelíbilo. Považuju to za násilí, dokonce hrubé. A myslím, že mi to snižuje životní komfort. Tak jsem to chtěla tím kompostem trochu spravit, ale když oni mají ty hrábě ... Fakt to jaro nezačíná úplně dobře, teda.

Psáno 2.5.2009

Jsem unavena, referát o tomto týdnu bude nutno přeskočit. Byli jsme totiž v Otročíně slavit narozky páníka a já z toho ještě teď kloním hlavičku. Nespala jsem skoro vůbec, protože napřed hlučeli všichni ti lidé a páníkova nová kytára, pak jsem nemohla zalézt pod žádnou duchýnku, neb měli spacáky. Prostě nešlo spát, tak když jsem nemohla já, nespali ani mí lidi. Jestli páník minulý týden pod Troskami chodil, dnes by je mohl směle nahradit. Ale jinak se snad oslava podařila, navíc jsme založili v Otročíně vinohrad (vinné klacíky narašené révy jsme poctivě zasázeli bez evropských dotací jen s vlastním entuziazmem), jen doufám, že vinobraní bude už trochu usedlejší ...

Z domácích zajímavostí zmiňuji výskyt zajíce polního u nás v zahradě. Nepustili mne na něj, ale já bych ho asi nechala žít, myslím. Jo, Rick, to je jiná, ten by mu asi nabančil.

Krom azalek a arónie a jeřábu nám rozkvetla i cesmína! Nevypadá to zle, ale je děsně pichlavá i když kvete, tak se k ní raději moc nepřibližuji. Zajíc, bestie, ale pod ní klidně vegetí.

Psáno 9.5.09

Divnej týden. Zima. Žádný pořádný sluníčko, které by se mi zapichovalo do nedolínané srsti a zhezčovalo pobyt na vnějším pelíšku. Potřebovala jsem načerpat nenergii po minulém náročném víkendu a moc se to nedařilo. Domácí pelíšky jsou sice dobrý, ale venku na sluníčku to mám nejraději, to se nacápnu na terásku a jen přijímám paprsky. Občas jdu po zahrádce přepočítat stromy a kytky (musela jsem páníkovi nahlásit veliké množství mšic na růžích a rybízech), trošíčku poplašit ptactvo a hned zase uléhám. Ale to musí prostě svítit, a ne že má foukat studený vítr a všude zima. To prostě není relax ani sbírání energie, to je vlastně naopak jen její další výdej. A do toho panička s těmi jejími nápady o vybírání klíšťat, kartáčování, stálému mytí tlapek, no a taky uklízení.

V takové situaci by se nikdo na zvířetnický výlet netěšil. Věděla jsem, že pojedu a že mi hrozí další corsingová ostuda, a jak říkám, žádné ladění formy v této situaci nebylo myslitelné. Navíc se zdálo, že panička ani moc nešílí nervozitou, tož jsem soudila, že prolobovala nová pravidla, kupříkladu že v corsingu nevítězí nejrychlejší, ale nejkrásněji stojící pes s nejupřenějším pohledem na ten třapec. A tedy pohár je náš, to je samo sebou. Vstávali jsme děsně brzy, neb cesta před námi dlouhá. Mračna nízko ložená bránila yardovi v cestě, ale to je japonský samuraj a tudíž mračna neměla šanci. Celou cestu jsem jej povzbuzovala, což páník těžce nesl. Je pravda, že mé zpívání mu nedělá dobře a navíc mám trochu problém s drobným výtokem slin a on se vzteká, že musí yardovi pěnovat sedadla, když já takto povzbuzuji. Ale nedala jsem se, tak moc jsem se na sraz těšila, byť trochu s obavou, jak dopadnu. Když jsem pak viděla prasátko, které se na večer chystalo (nechápu, proč to zbytečně odkládali, mohli jsme prasátko směle pořádat bez tepelné úpravy), věděla jsem, že jsem na správném místě ve správný čas. Nervózní panička mi navlíkla kšandy, jakobych na někoho z mých cca 50 kolegů a soupeřů nějak zle útočila. Samozřejmě, že jsou to protivníci, ale protože já prostě vím, že jsem nejlepší, tak nemám zapotřebí se o tom s někým dohadovat. Jaké bylo mé překvapení, když se posléze ukázalo, že mne nepřihlásili! Já byla jen pasivním divákem! No to se mne dotklo úplně do hloubky té nejhlubší. Já, pravá moravská puga s jasnými předpoklady býti nejen corsingovou hvězdou, jsem byla vyšachována, vystrčena, znemožněna, a to vše před padesátkou soupeřů! Určo se mi smáli pod fousy. Nezachránilo to ani prasečí ucho, co jsem zvečera dostala (bylo dobrý, teda), jsem stále nešťastná a spím, nekomunikuji. Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží.

Psáno 17.5.09

Normální bytostě po těžký námaze relaxujou. To značí, že jim jejich lidi například pustěj telku, přestelou kanapátko před přístrojem a jsou do práce, klidně i na dýl. Bohužel, tady není normální nic. Každý den procházka! A kdyby nějaká formální, kupříkladu ke hřbitovu a zpátky, ne. Panička mne honí jak kdybych měla být v olympijským výběru. Pravda, když už jsme venku, zapomenu se a krapet řádím, zvlášť je-li s kým (v nejhorším s paničkou, ale ona nic nevydrží; ondá jsem ji chytla za achilovku a i když jsem mlátila chvostíkem jakože sranda, tak ona to tak nechápala, teda), ale kousíček odpočinečku kdyby tak byl, to by se mi líbilo. Určitě dohrávají nějakou ligu nebo tak něco, u čeho by se dalo slastně rozjímat a držet jim drápy. Babička chodívala na růžovku (nevím, oč jde, ale hodinu mne hladila a u toho stroj jemně hovořil), ale patrně dědovi přestali dávat něco napínavého a babička má růžovku doma. A já ostrouhávám. Panička na nic teď nehledí, furt jen do pc a nehladí. U páníka už jsem si zvykla, skoro. Občas mu trochu drcnu do ruky jako aby věděl, že mne má, on v ní ale zpravidla něco drží, třeba čaj nebo tak něco, a je až nechutně nerudnej, teda.

Máme pod bramakem sýkorky. Mrňavý. Vždycky jen přilítnou, zalezou pod tašku a hned jsou zase venku. Panička tvrdí, že tam mají hnízdo, ale to je blbost, hnízdo já znám. Normální hnízdo vykopávám pod lískou, zpravidla, a nebo, takovou trapnou napodobeninu, vyrobil kosák v rododendronu a já se tam směla chodit koukat. Panička tvrdí, že i ti hloupí ježci dělají hnízda, ale to se mi nechce věřit. Ondá jsem s jedním hrála fotbal, ovšem sudí panička mne odpískala po dvou třech kopech. Zahnala mne do boudy a než jsem stihla proběhnout (ona zpravidla zapomíná, že mám v boudě nejmíň 2 vchody) obývákem, byl ježek pryč. Od té doby se neukázal.

A tak až v neděli v pozdním odpoledni mám chvilku volno a mohu se natáhnout - panička šla do ZOO a tam psi nesmí (sláva!!). Jakoby nestačilo, že jsme ji s páníkem doprovodili až k bráně a pak už jsem ani nemohla dojít domů, jak těžce jsem se unavila. Chudák já, těžce pracující, utahaná, sedřená.

Psáno 24.5.09

A máme tu zase zimu, dokonce hlásili, že na horách bude chumelit. Doufám, že nebudu muset doprovázet své lidi při zkoumání tohoto podivného jevu (i když Palacký, jak tak nahlížím přes den do knih, taky popisuje červnový sníh), neb miluju teplo domova. Kupříkladu dnes je i v krbíku zapáleno a moc sympaticky mi to hřeje zádíčka, aniž by gazprom vydělával.

Ovšem celý týden tak pěkný nebyl. Vlastně začal dost děsně. Páník že musí za prací kamsi za Ústí nad Labem a panička vymyslela vlastní hlavou, že jako pojedeme s ním a půjdeme se projít na Milešovku. Nestihla jsem zkouknout v mapě vrstevnice a tak jsem jela poměrně natěšená. Pravda, venku bylo kolem 31 celzijů a v yardovi bylo příslušně víc, ale říkala jsem si procházka, to bude dobrý. No ale mohla já vědět, že se budu saunovat na stráni prakticky rovnoběžné se zemskou osou? Nic nepomohly smutné oči, teskný kvil. Páník skutečně odjel kamsi a nás nechal opuštěné a vyprahlé na úpatí té děsné hory. Navíc žádný ale vůbec žádný potok to nemá, stínu taky minimálně, a nahoře, místo hospůdky s čerstvě naraženým mokem podávaným v orosené misce, jen antény jakéhosi systému. A představte si, ty antény kničí! Jo, a přetékající popelnice, ale přetékaly nepoužitelně, poctivě jsem to všechno zkontrolovala a nic k jídlu či pití tam neměli. Poslední kapku všemu dala klíšťata, která se na nás vrhla v organizovaných četách, zcela pokryla naše nebohá těla a bylo jim naprosto fuk, že jsem chemicky ošetřena. Teda fuk jim to bylo jen při zákusu, pak odpadly, mrchy, ale stejně.

A vlastně od té doby prší, občas i kroupy padají a úrodu mi otloukají, to pak nemusím páníka vyhánět k postřikům, okopávkám, prosřezu výchovnému i jinému. Takhle se prostě to zemědělství nedá dělat! A tak chodíme na cvičák jako zamlada a musím říct, že když není ten vedřinec, tak se mi i dobře hopsá. Proto jsem pro dnešek připravila několik sad čistě běhavých fotek, když nepočítám ty milešové.

Psáno 30.5.09