Teda mne zrovna nezastihnul ten láskyplný čas úplně připravenou, ba spíš jde říct, že jsem to celý špatně načasovala. Jestliže minulý víkend děda Rick zoufale kvílel za dveřmi (a já mu vydatně sekundovala, aby mí lidi viděli, jak trpím), tak už když se stavěly první májky, zájem o mne opadl. No, teda ze strany Ricka. Mí lidi jsou na mne poměrně slušný, granulky i masíčko dostávám v běžném rozsahu a drbou mne po celém těle taky zcela běžně. Ale ta láska, ta mi teda asi chybí, no. Když sleduju všechno to uřvaný ptactvo, co nám okupuje borovice, rododendrony, azalky, jak se to k sobě má a jak u toho hlučí, jímá mne trochu stesk. Na mne zbyl jen ten Rick a i ten mnoho nevydržel, teda. Před sobotní návštěvou svatebního výboru panička omyla oslintané dveře a tím moje hárání definitivně skončilo. Ale já jim ještě ukážu. Budu tak falešně březí, jak oni ještě neviděli. Budu se mateřsky starat o každý klacík (plyšáky mi seberou, to je jasný), hlídat každé smítko. Ať si užijou, když nesmím mít pravý, žeju. A taky se pořádně na to napucnu, už teď vyžaduju zdvojené dávky, protože co když, žejo, prostě se mi naroděj a bude, musím být připravená, betálná, jak my v Sudetech říkáme. Však taky včera svatební výbor nechal trošku pečeného kuřátka i pro mne a to přitom, prosím pěkně, nemohu jít za drůžičku! No rozumíte tomu? Šatky mi nechtějí spíchnout, botky ubatit. Chudák já, fakt, tohle teda je rodina ...

Psáno 4.5.08

Jak hrozili, tak vykonali, ale nebylo to tak strašný. Už víte, že mám ve zvyku hárat v Itálii, pro ty kluky ohnivý, co v knihách i filmech jsou prostě takoví, ale v reálu darmo mluvit. A tak (sice trochu se zpožděním, no) mne tedy vyvezli opět na teplý jih. Museli to trochu zakamuflovat jako že služební cestou, a taky tetka chtěla být u toho, takže yarda už nebyl dost nóbl a muselo se jet oplíkem, ale mě tohle bylo dost fuk, hlavně že se jede.

Protentokrát to nebylo nijak daleko, zasekli jsme to v kostele u Lago Magiore. Teda v kostele jsme ještě nikdy nebydleli, tenhle už asi taky byl nějak jako odkostelněnej, ale kostelem to zůstalo a zima tam bylo až praštělo. Ale nejeli jsme tam kvůli bydlení, jeli jsme tam za zážitky a taky že jich bylo, panečku. Fotek je, že asi páník vyrobí samostatnou webzentaci, bylo totiž co fotit. Tam vám to kvete, voní, zelená se, roste. Žádnej prach, žádnej hluk (no, teda bydleli jsme kousek pod nádražím, ale dalo se to vydržet). Stresa, tak se ta vesnice jmenovala, je fakt rozkošný hnízdo. Teda ten rybník děsně cáká a studí na tlapky, pít z něj se nedá, protože se hejbe. Ale koukat na něj, tlapkat po štrandu a naparovat se před všemi důchodci západní Evropy, to je báječný. Jen ti ohniví psi zase nebyli ...

Zatímco páník s tetkou někde mejdanili, my s paničkou jsme si užívaly lázeňských zážitků, bloumaly jsme po břehu laga, očumovaly rostlinstvo vzkvetlé všemi barvami a hledaly internetovou kavárnu, aby měl páník komfort, až se vrátí. No, našli jsme, ale obsluha pak zklamala a prostě ty bajty nějak nechtěly skákat páníkovi do noutbůku, takže z toho byla jen večeře a on nabručen. Za trest jsme pak jeli přes děsný kopec (ale sníh na něm byl fakt lahodnej, někde se ty zmrzky museli naučit, že) k dalšímu rybníku, kterej se taky hejbal a tedy nebyl pitný. Trpěla jsem jak zvíře žíznivý, navíc jsem je furt musela shánět dohromady jak se mi rozprchávali v tom středověkým blázinci a fotili hned to a hned ono ... Místo pořádnýho oběda nás panička pustila jen do bufíku kde nám ani misku nedali, natož něco pořádnýho k jídlu, ale páník i tetka tiše trpěli se mnou a postili jsme se všichni. Panička neměla dost toho sadismu a ještě nás chtěla táhnout na nějaký ostrov, ale páník moudře soudil, že budeme pracovat v našem kostele a mohla jsem 3 hodinky spinkat ... :-)

Teda řeknu vám, že cestování po Německu, Švýcarsku a Rakousku je děsný, zvlášť když se šetří a nesmí se po dálnicích. A když do toho přijdou prázdniny (Němci to maj nějaký pomotaný), tak to je fakt děs. Vlastně kdybychom šli, bylo to rychlejší a hezčí. Jen do toho svatýho bernardýna by se mi asi nechtělo šlapat; aby si to náhodou nerozmysleli, tvářila jsem se, že tvrdě spím. Ale koukala jsem, kde je ten bernardýn a nikde nic, zase žádnej pes. Jen spousty stavěčů silnic.

A taky jsme se stavili ve Vadůzu (pro úspory?), ale na hrad k princovi nás nepustili, i když jsem měla omytý tlapky z místních vodotrysků a slintala jsem jen maloučko (děsný vedro tam bylo a furt do kopce). Takže jsem dopadla stejně jako strejda Xerín, který tam byl před lety a taky skončil před bránou. A prý tam ten jeřáb mají furt, už 8 let. A pak že jen tady nám ty stavby nějak nejdou ... Inu, nejsou oni lichtnštejni z Moravy?

Psáno 10.5.08

Barevné jaro na mém pozemku je nezadržitelně tady. Moc nechápu, proč se ale mí lidi tak rozplývají nad každou kytkou, když mají mne, kupříkladu ve vší skromnosti, a tudíž mají chodící kytku celoročně, že. No, ale to jsou lidi, neváží si trvalých hodnot a poskakují, když jim vykvete azalka. Ale musím přiznat, že máme parádní barvy, však taky Rick se snaží, aby půdní chemie byla správně vyvážená pod každým keřem jinak (já mu nemůžu pomoci, hrbila bych se a to já teda nikdy!).

Co je páník víc doma, tak zase cvičí na tu svoji kytáru. Vždycky, když je kávička, vytáhne ji a brnká (občas mu pomůžu, on pak řve). Sedává s tím zařízením (má i novou bedýnku, z které ta kytára hlučí) na terásce, nedaleko jednoho z mých pelíšků. Panička mu tam klade i čekuládu, tu já taky můžu, i když poslední typy studentských pečetí už nejsou co bývaly. A tak využívám toho, že je nepozorný, ovšem ten staniol vyzradí úplně všechno, šustí a lepí se :-)

Už zase se po mě chtělo, abych zachraňovala sportovní čest rodiny. Nevím, kde se v těch lidech bere to spoléhání se na obětavost psů, mohli si ten corsing a agilitu běhat sami, ne? Ale to oni ne, hlavně, že se jim prasátko vrtělo na rožni (já nesměla ani oblíznout, přitom bylo takový maličký) a v tom vedru jsme sportovního ducha zachraňovali my, chudáci psi. Ale musím z druhé strany uznat, že bez lidské hlavy bychom asi těžko zorganizovali takové psí setkání doplněné sportem (jakkoli si stále myslím, že sport je legální exhibicionismus, dělalo mi dobře se předvádět) a tedy tam ti lidé být taky museli, no. Myslím, že pobavili jsme se dobře, jen jídla pro nás mohlo být víc, lidi nakonec mohli držet třeba i půst, ne? Jo, vlastně, oč šlo? Setkání Zvířetníků, jistě bude popsáno mnohem lépe na příslušné adrese, tady jen musím sdělit, že bylo fajn. I když, takové to pokrytectví, že jako i jiní pejsci jsou hezcí a šikovní, to se mi moc nezdálo, vždyť jsem tam byla já, tak to snad stačilo, ne? Pravda, musela jsem z důvodů politické korektnosti nechat Krejga utíkat rychleji, ale zase jsem aspoň symbolicky naznačila, co si o tom střapci na drátě myslím (bojím se ho). A že tunel je jen pro malý, slalomem jsem aspoň naznačila, že vím, co je to sudý číslo, když jsem lichý vynechala ... Myslím ale, že jury to všechno správně pochopila. Ovšem pak se trapně zalekla svého odhalení pravdy a pro jistotu rozdala medajle všem, no, co si o tom myslet? Snad jen, že holt i oni by se svými pejsky chtěli vydržet aspoň do příštího setkání, jako mí lidi se mnou, no. Budu teda trochu paničku cvičit, aby mi příště tolik nepřekážela při výkonech :-)))

Psáno 18.5.08

Doplnění sil po tak náročném zážitku nebyla žádná psina. A navíc, nesmíme zapomenout, že možná budu mít rodinu, mí lidi sice říkají (trochu neuctivě) falešná březost, ale já vím svý - nikdo nic neví. A tak pro jistotu zajišťuji přísun potravy jak pro své zulámané uštvané, tak i pro potenciální těla. Musím ovšem na plná ústa sdělit, že panička pro to nemá pochopení a neustále někde konzultuje kilodžauly, na které mám nárok. Je naprosto nevhodné, abych to jakkoli komentovala, jen mi dovolte povzdechnout si, chudák já.

Děsně se mi líbí venku, když neprší. A to tady u nás v nočníku Evropy v posledních dnech moc není. To pak naznačuju zřetelně a jasně, kde je mé místo.

Když ale vyrazíme i jen na ten náš zdejší cvičák, užívám si. Za zelenými haluzemi se umím schovat, tráva i houštiny skýtají mnohá čtení, která musím řádně prostudovat. Bohužel teda taky klíšťata, ta ale studuje panička a zcela nekompromisně mi neumožňuje s nimi sdílet kožich. Nevím, jestli ten přístup není příliš sobecký, jestli přece jen podle hesla žít a nechat žít bych jim neměla dát trochu napít ... Ale teď ne, čekám štěňata a na to potřebuju každou kapku svý krve. Ať si jdou třeba k sousedům, žejo, ti aspoň budou mít radost, jak pomáhají přírodě.

Máme tu stále na zahrádce co ukazovat, kvetou nám tu náramně pěkně všemožné keře a stromy a kytky. Ale páník protestuje, že fotit se to nedá, když furt leje. Tak nevím, jestli to počká ještě do příště ... Moc bych vám to ráda ukázala, protože je to takt pěkný. No, když, tak za rok, to vydržíte! Jo, a představte si, že tu stále kvetoucí orchidej ještě nikdo neukrad. To asi bude tím, jak dobře to tu všechno strážím, řekla bych. A nebo holt i zloděj vidí, že už je dost odkvetlá, nevím. Co je nepříjemné, i když se páník holedbal, že zachránil višničku před nějakým morem (a kvetla opravdu báječně), tak už jí zase opadávají a schnou větvičky, asi není tak zdravá, jak páník tvrdil. Teď si taky pěkně naběhl - nasadil bojové látky proti mšicím, ukrutně důležitě stříkal na všechny keře, a pak zmoknul. No já se tu na kanapátku děsně chechtala !

Psáno 24.5.2008