Mám spousty starostí. Už víc jak týden i v těchto sibiřských podmínkách (jak teplo je jistě v mých rodných moravských úvalech) mám nachystáno vše pro zdravý vrh a vývoj štěníků, jen štěníci nikde. Letos ovšem ani má ňadra nedosahují dřívějších rozměrů, soudila jsem tedy, že bude omladiny méně. Zatím žádná. Takže zdokonaluju zákopy venku a úpravu textilu uvnitř. Kupříkladu jsem zjistila, že krepové povlaky lze velmi elegantně několika drobnými pohyby napáskovat na mnohem užitečnější kousky textilu než ty velikánský kapny. A to vše pak tvůrčím způsobem mísím, hromadím a zahnízďuju tak, aby vše bylo připraveno. Ale jak pravím, štěníci nikde.
Ono teda krom štěníků postrádám i to jaro. Furt spousta řečí, že po koledě přijde jaro. Na koledu obětavě vyrazil Kvilík s páníkem (páník už by to sám nezvládl a navíc by mu těžko otvíraly), koledovali zřejmě velmi kvalitně, neb toho spousty přinesli, ale to nejdůležitější - jaro - furt nikde. Přitom na výletě v Letařovicích jsme objevili i první vyslankyně jara (z naší strany kopce ovšem jaksi nerostou, resp. není je pod tím sněhem vidět). Ovšem ten výlet byl jednak za kopec, jednak o Velikonocích. Dnes mne vzali na Vlčí vrch, že ho dobudeme, ale - a to je zajímavý - protože si mně bořily nohy do sněhu, mí lidi to otočili. Podivné, já bych klidně šmajdala dál, bylo tam dost věcí ke čtení. A navíc to měla být odměna za včerejšek, kdy se poflakovali Hevičce na svatbě a já jsem se tu vzorně starala o buřtovou babičku, když teda dorazila (tentokrát to nebylo s buřty ale s anglickou slaninou, správně babička odhadla, že v tom je masi, kdežto v buřtech...). No a tak místo dobytí vrchu jsem zase přerovnala pelínky, přehrabala zákopy a vyčkávám. nakonec, přece se praví, že trpělivost štěňky přináší...
Psáno 6.4.2013

Podivnej čas. Zatímco já trávím dny setrvalým přerovnáváním pelíšků v očekávání příchodu štěňátek (moji nepřející lidé mi zanechali pouze křehké povlaky, takže vše je poněkud roztrháno, nemám čas se s tím patlat), mí lidi místo spolupráce furt někam jezdí a vrací se špinaví. Dnes jsem dokonce zjistila, že i yardu umazali. Zajímavý je, že ho umazali bíle, to nevím, jak dokázali. Ale páník mi sliboval, že včera to už bylo fakt naposled, co mne nechali samotnou (dokonce musela přijít externí buřtová babička, interní taky někam zmizla), že už je hotovo. Co je hotovo, neřekl, ale oba vypadali srandovně, majíce zelené vlasy. Asi něco s vodníkama?! Několikrát jsem naznačovala, že by mohli jít s pravdou ven, třeba že pro moje štěníky chystají nějaký bydlení a dělaj to potajomky, ale oni nic, tvářej se spíš, jakože jsou unavený. Ale i bez tváření jsou špinavý.
Přitom výstavba pelínků je evidentně v módě, kromě mne jeden tvoří straky u nás na borovici. Ale takovej bych nechtěla, mají to tak něco jako 1+kk, kde kk je pod borovicí. To doufám, že mí špinavci budou výkonnější.
Díky té jejich pochybné zábavě jsme v týdnu nikde nebyli. No, nikde. Napřed panička rozhodla, že v horách pod Pilzbergem už určitě není sníh a tak jsme se šli projít. No, ukázalo se, že nejen já, ale i sníh příliš nedbá paniččiného mínění, výlet byl proto kratičký, neb prý mi ujížděly nohy. No a taky už byla dost tma. Pak ještě jsme šly veliký cvičák, okruh jak zamlada, ale na cestách je tak deseticentimetrový led na kterém mi nohy fakt ujížděly. Já vlastně nevím, proč mne to přitahuje chodit po cestách, každopádně díky takovéhle štrapáci jsem pak nemohla doma ani vylézt schody k pelínku (do patra už od Vánoce nechodím).
Dnes se asi rozhodli udělat mi radost - vyjeli jsme jako kdysi na pořádný výlet - 100km autem, 10 minut pěšky :-). Páník kdysi projevil přání vyfotit si Bezděz při svítání. No, nestihli jsme to, svítání už proběhlo a navíc byla mlha. Ale výlet okolo Strážova já mám ráda, je tam měkko pod nohama, žádný kopce a dost vody. Ale jak jsem se tak pěkně rozutíkala, tak najednou šup a někdo mi začal podrážet zadní nohy a pak už se mi ani do yardy nasedat nechtělo. Tak zase chvilka odpočinku, nakonec, je neděle, žeju.
PSáno 14.4.2013

Bolí mne celej pes. Asi už mi přestaly zabírat prášky a mí lidi si myslej, že zabere sluníčko. Je fakt, že od konce zimy (čili zhruba od pondělí) jsem vlastně furt venku na zahradě - školím sousedy, důchodce ploužící se kolem mojí zahrady, jejich psi, úplně cizí psi, holuby, hrdličky, špačky, kosy, straky, sojky, žlůny. Všem dávám coproto a večer sotva lezu. A sotva sípu, štěkot je na hlasifky.
Byli jsme na průzkumu pod Pilzbergem, nerada musím konstatovat, že si moje oblíbené místo oblíbili krom houbařů ještě dva malamuti, co choděj s jednou kříženkou a ta na mne štěká. Mrzí mne, že budu muset měnit své oblíbené venčidlo, ale přece se tam nebudu s někým mačkat. Navíc jsem doufala,že se tu bude Kvilík učit kolovat a to mezi cizími psisky asi těžko půjde, musela bych ho hájit...
Dneska jsem Kvilíka krapet hlídala, neb prý se konečně stěhují. Nechápu, proč si tak šikovného hocha nenechali na stěhování, jistě by byl velmi platný, a dali mi ho na starost sem. Nevadí, stejnak jsem se už trochu nudila, furt jen štěkat... A tak jsme zkoušeli to kolo spolu a musím říct, že už mu to skoro jde. To já mám se svými tlapkami momentálně větší problém, řekla bych. Možná je to proto, že mi nenarostla kolečka :-(
Psáno 20.04.2013

Tak nevydrželi, dali tabletu. Ale to jsem musela ukázkově protrpět cestu k Martinské stěně. Teda původně to měla být klasický výlet, podle mapy měla vést cesta kamsi do hor, nedlouhá, ale pro nás úplně nová. Vlastně jsem se na to těšila, už dlouho jsme nic neobjevovali. No, jenže se to trochu zvrtlo, nakonec jako skoro vždycky, když jdeme podle mapy. Prostě cesta zmizela! Začla tak pěkně ze široka, sice prudce vzhůru, ale to já právě potřebuju k posilování zadních, a tak jsme neprotestovala. Ale když přes cestu leželo něco vzrostlých stromů (teda teď už byly položený, ale před tím byly vzrostlý) a já přeskočila první dva, tak se cosi přihodilo a mě zase ty zadní přestaly totálně poslouchat. A navíc cesta fakt zmizela, anihilovala. Tak jsme to otočili a šli zpět.
Týden proběhl ve znamení klidového režimu doma. Nikam mne neberou, ale aspoň že už nic nikde nekonají a jsou se mnou doma. Pravda, já teda jsem hodně venku a hlídám zahradu, kupříkladu dolní sousedka je vysloveně agresivní a ve svých poctivě sedmi letech už tutově chystá přepadení mého domku. Ondá si na to přitáhla dokonce ričbečku, co mi je potom, že je prý původně její sestry. Prostě riziko! Stojím u plotu a jasně a zřetelně artikuluju, co si o tom všem myslím. Ona srabka se ani k plotu moc neblíží.
Pokračuju ve vyškolování kolemchodících penzistů, raději by všichni zase šli do práce, jen kdyby nemuseli odskakovat doprostřed vozovky sotva na ně laškovně štěknu. Tím bych tedy já penzijní reformu vyřešila, ale jsem na to sama a určo někteří penzisté chodí i jinudy. Je stejnak zajímavý, že mí penzisti (buřtová babička, omáčková babička) se vůbec nelekaj.
Dneska jsme nikdo nemohl dospat, asiže je ten víkend. Slunko zalezlo, dohlednost minimální. Tak jsme hned po ránu vyrazili na krátkou zdravotní ke kapličce. Já to tam mám moc ráda, spousta čtení tam všude, ale panička je nervózní, že tam nejsme sami. Mám o ni trochu obavu, ona si fakt myslí, že v 6 ráno budou u kapličky davy...
Dneska se jaroslaví, musím popřát Kvilíkovo babičce.
Psáno 27.4.2013