Musím říct, že nápady mých lidí ne vždy zcela obdivuju. Tak kupříkladu dovolené mají fakt vymyšlené, zorganizované a celkově si u nich děsně všichni odpočinou. Kupříkladu už jen ten začátek - páník přiběhnul v 7 večer, panička jen chvíli před ním. No, ještě že babička má rozum a uvařila nám na cestu 6 řízků, snad to teda přežiju.
Vyrážíme v okamžik, kdy jsem zvyklá chodit spinkat. Motory yardy řvou, paluba se chvěje, kontrolky blikají, knipl se zahřívá. Kolem půl páté ranní překonáváme francouzské hranice. No, páník se tloukl do hrudi, že spořil benzín, ale ve Francii najít pumpu v 5 je skoro nemožné, tady bydlí normální lidi, lépe by bylo nespořit a vzít německý natural za €1,5 než v potu tváře ve Francii po mnoha zatáčkách opět vjet dobrovolně na placenou dálnici a zaplatit za benzín už plných €1,6 přičemž nelze spekulovat, že koruna za tu hoďku klesla ...
No, nebudu to moc komentovat, po chvíli jsme v Dijonu, asi jediný živí tvoři v ulicích ... Možná to je zajímavé a starodávné město, ale není tu kde čůrat, všude samý asfalt, beton, dlažba. Kostely mi jsou protivné, protože musím před nimi být přivázaná a tvářit se, že se nebojím, zda se mi lidi vrátí a v jakém stavu. Já mám o ně starost a oni se zlobí, že občas trochu kníknu a když přijdou, krapet jim znectím rukávy.
Jestliže Dijon byl plánován, pak ostatní je již trochu improvizace; resp. zabíjení času, protože na ubytovně se máme hlásit až kolem 16 a ono ještě není poledne. Tož vyrážíme hledat místo, kde to Caesar bezmála schytal od Vercingetorixe, jenže jemu tehdá došel kouzelný nápoj, zrovna. Dost se divím, strom, který tu nemá jmelí, je bez milosti pokácen, zdá se mi. Na místě té veliké války je dnes úžasná socha toho galského reka, jen nevím, jak se pozná, že to byl blonďák; i ta socha je monochromatická. Ale každopádně, byl to velikej chlap, dokonce i páník mi na chvilku připadal takovej trochu jako prcek. Pokud jsem správně překládala, ve vsi tu mají velikou jezdeckou sochu Burgundské Jany z Arcu, což vzhledem k budrgundským zásluhám za její slávu považuji za poněkud nevkusné. Ale socha vypadá úžasně svatojiřsky. Ještě jsme navštívili jeden domek, vypadalo to, že mí lidi hledají nějakou chalupu nebo tak něco (všichni krom nás to mají), celkem by se mi to líbilo, jenže dovnitř mne nepustili, tak jsem to zakázala i lidem a je po chaloupce. A ta zahrada, to by se páník zpotil ...
Mysleli jsme, že odsud je to do našeho nového sídla cobykamenemdohodil, ale hrubě jsme se mýlili. Přece jen, blížit se k domu po spirále není úplně optimální logistika, ale raději jsme s páníkem mlčeli, přece jen, když má panička v ruce atlas, může to bolet.
Domek, kde jsme nakonec přistáli, je prostě epesný. Mám tu poměrně dost pelíšků, okolo mne starodávný nábytek. Jen to kamení, z kterého je dům, už poněkud vychladlo, venku je podstatně tepleji.
Jdeme spát hned po večeři (špagetky miluju), řekla bych konečně! Fakt sotva pletu nohama, ale jak bych mohla chvilku zdřímnout cestou, když mám vlastně všecko na starosti? To prostě není možné. Tak teď!
Psáno 2.4.2011

Barák je to středověkej, všude vlhko, zima. Nejtepleji je na zahrádce, ale dneska trochu prší, tak to taky není ideální. Je mi jasné, že když i po ránu jsou mí lidi doma a nejdou do práce (mají přece dovolenou či co), že bude nějaký výlet, proto nepoležím, neposedím, hrnu se ven jen ven. A šup do yardy. Po zastávce v nějakém podivném městě se sochami a - jak jinak - kostelem konečně les! Jsme v regionálním parku Morvan a hledáme - jak jinak - dolmeny. Kviklany tady asi nemají, žabaři. Les teda mají o dost zanedbanější než my v Jizerkách, ale možná to bude tím, že tu široko daleko nikde nikdo není, to u nás furt někdo někoho venčí. Dolmen jsme samozřejmě našli, našli jsme i zkratku k yardovi, jen nevím, jestli jsme náhodou něco neporušili, ale zatím nikdo nic nehlásil. Od dolmenu jedeme k rybníku, teda jezeru. Z něj se posléze vyklubala přehrada, ale na chuť to nemělo žádný podstatný význam. Jen mne překvapuje, že tu nemají plážičky ani nic podobnýho turistickýho. Prostě jen voda, hodně vody.
Projíždíme krajem, zastavujeme u různých dalších kostelů, ne všude vylézám, nějak už mne to nebaví. Jen v opatství De la Pierre qui Vire mne vytáhli, protože tu byl jak dolmen (umělej, teda, hanba) tak procházka lesem, aby si mohl páník nadělat fotky. Do toho opatství nás totiž nepustili, škrtnutý psík na paničku funguje (bych chtěla vidět, kdo by si troufnul mě škrtnout, ale budiž).
Nejlepší na konec - doma byla svíčková :-)
Psáno 3.4.2011

Už to zase začalo, ty jejich šílený cesty. Dovolená je přece od toho, aby si organismus utvrdil některé maximy - spát se má dopoledne, snad s kratičkým přerušením na snídani. Pak se má odpočívat do odpolední procházky. Pak se má podřimovat, ideální u televize. Pak večeře a šup do hajan. Případně, pokud babička vaří, má se to prokládat degustací. Ale oni tu dovolenou pojali úplně špatně. Vstává se skoro do tmy. Je tu děsná zima a středověké vlhko, kamenej barák, prostě. Ani se nerozcvičíme, k snídani jen suchej mazanec a granulky. Pak stulit do yardy a někam se jede. Tentokrát k nějakým podivným zámkům, kam nás stejně nepustili, nic nám nedali, neměli navařeno ani. Mačkačka před nějakým kostelem - měli tam zrovna trh; no já bych klidně okukovala, ale jak se mi ty hadérky lepily na tlamu, panička znervózněla. No, nejen panička, teda, ale musím říct, že tyhle tmaví Francouzi jsou celkem příjemní, nijak na mne nekřičeli.
Taky jsme se zastavili u takové obrovitánské kamené stodoly, co se u ní páník málem rozplynul. Ale je pravda, že tam měli taky fotbalový hřiště a u něj moc dobrou vodu. Na té stodole jsem nic zvláštního neviděla a navíc mne do ní nepustili. Že prý jako zase škrtnuto. Ale po zahradě jsem tam mohla čmuchat, aspoň že tak.
Na závěr mne protáhli vysloveně středověkým městem, to abych věděla, jaký to lidi ve středovku měli. Psi totiž nikdy žádný temno neměli, to jen lidi. No, ta dlažba nic moc, baráky taky krapet otřískané, ale uličky příjemně úzké, tam by se auta nemohla řítit jako u nás v Ruprechticích, takže vlastně dobrý. Navíc tam panička koupila šunku, nevím, zda středověkou, ale stála za to.
Stejnak je nejlíp v baráčku, i když je tu teda děsná zima. Ale mám tu pár pelíšků a můžu konečně spát, to cestou samozřejmě nejde, to musím na všechno dávat pozor. Tak dobrou.
Psáno 4.4.2011

Nejde mi to chodit. Ráno se mi nedařilo vstát. Nejen, že všude kolem je zima a mokro, ale bolí mne pravá zadní, ta, kde mám koleno nějak jiný, než bych měla mít. Panička šílí, páník jen tak něco bručí. Možná nebudu muset nikam jezdit?!
Chyba, nastupujeme do yardy a vlastivědě se zase nevyhnu. Jen ve voze nepanuje až tak objevitelská nálada, panička si opakuje psí anatomii. Myslím, že potřebuju trochu víc spát, míň někam chodit tak, ale možná taky se do mne vrazilo to hárání či jak to říkají. Prostě dneska nemám svůj den, sama sobě jsem protivná, dokonce jsem přehlédla, že mi dávají piškoty! To se mi snad nikdy nestalo.
Naštěstí i díky tomu, že už je přece jen nějaký čas kultivuji, se rozhodli, že tu hromadu kamení, co se jí říká katedrála, navštíví sami a budou se u mne v yardovi střídat, dokonce mi tam panička udělala letiště, abych se měla ještě líp :-) No, u té pyramidy už jsem to nevydržela a šla jsem to s nimi okouknout a samozřejmě označit, mám přece jen své dny, tak ať si zdejší kluci trochu užijou. Celkem chápu, že lidi nevědí, nač takovou stavbu kdo udělal, ale my, co občas nemůžeme vzpomenout, kde by mohla být značka nějakého oblíbence, víme, jak důležitý jsou v životě dominanty...
Ještě mne vypustili v asterixím lesíku, v místě, kde kdysi prý stálo galský město. Nevím, když jsem to sledovala v tv, vypadalo to tu jinak. Ale ten les je opravdu zázračnej, hned za lavičkou byl kus šunky. No, a za popelnicí celý kuře, ale to už panička viděla dřív :-(
Psáno 5.4.2011

Dnes to bylo po ránu lepší. Však jsem taky hned byla vytrestána. Ukázala jsem totiž oko a panička tedy rozhodla, že se vstává, i když páník zřetelně naznačoval, že se spí. Prohráli jsme oba, inu dovolená. Pak zase šupšup do yardy a vyrazit. Dneska to ale bylo opět celkem lehoučké, místo kostelů jsem pobývala buďto v yardovi na pelínku a nebo s paničkou u řeky na lavičce. Čurací zastávky nepočítám, kdyby nebylo třeba dávat smluvené značky, asi bych ze sebe ani nic nevymačkla. Nejvíc jsem si zaběhala při kontrole vinic v Chablis, no, jde jim to trochu líp jak nám v Ruprechticích, ale ještě jsme za to pořádně nevzali! Jo, a nastojte, teh prodavač předraených lahví netušil, co to je moravské víno! Ještě že mne bolej ty nohy, jinak by mohl zavřít krám!
Psáno 6.4.2011

Za to, že jsem hodná a vstávám rovnýma nohama nepajdavýma, jsem odměněna nejdelší možnou cestou několikrát kolem Francie. Jinak to ani nejde nazvat. Dnes se vstávalo dokonce do tmy! Tomu tady říkaj dovolená :-( Jeli jsme moc moc daleko do jednoho města, kde já s paničkou bloumlala po šancích a páník bojoval se světlem katedrál. Pak místo abychom se vrátili a poleželi, jeli jsme dál, naštěstí po dálnici a to klidně chrupu, teda. Ale už za chvilku další město, nechali mne vařit v autě, no, spíš dovařit, dřímala jsem. Místo aby se teda vyřádili v románské bazilišce, jedna jim nestačila a museli jsme až do Čluny, kde už teda fakt dost pálilo slunko a cesta byla velmi dobře dlážděná, tudíž nepříjemná na tlapátka. Však taky panička zavelela a bylo po kochání se rannou gotikou, stejnak je to tu všecko zřícený a zřízený. A že by mne vzali do místního hřebčína (vstup volný!), to je ani nenapadlo. Šup do yardy a za další hromadou kamení. Ta ani nevím, jak se jmenovala, ale měla jednu výhodu - dostala jsem tam v hospodě jak vodu, tak i žambón pizzu, no teda ten kus, co mi dala panička, páník měl těstovinu s losůskem a samozřejmě mi nenechal. Ovšem před tím, při lokání řeky, jsem byla napadena zlým husarem, aniž by k tou měl jakýkoli důvod snad krom frajeření před tou svou husou.
No a pak to bylo dost dobrodružný. Panička sice měla na klíně mapu, ale říkala úplně jiný vesnice, než který byly jak na šipkách, kterých stejnak bylo poskrovnu, tak i kolem nás. No aspoň jsme poznali francouzský venkov, s těma srandovníma bílýma kravama a bejkama, co mne k nim nechtěli pustit. Za každou zatáčkou mají buďto zámek, podzámčí, hrad nebo podhradí. A jinak pastviny. Fakt nabitej vekov. Skončili jsme pod nějakou skálou, prý děsně významnou, ale jen mne vytáhli z auta, ušli pár kroků a že je jako těžká cesta a já (výmluvy, horko jim bylo) bych to neušla. No, nevím, proč jsme se sem teda řítili, ale už tomáme za sebou a jedeme do pelíšku, za granulkama, za kanapíčkem! Ještě že tu maj dálnice ...
Psáno 7.4.2011

Poslední den, a samozřejmě nejhorší! Nezačalo to špatně, jela jsem se nabumbat Seiny, to je francouzská Vltava. Trochu jsem jim to tu zaflusila, nožičky obalila pravým seinským bahýnkem až páník řval, spásla něco málo trávy a koukala, co jako bude dál? Kvůli tomu jsme přece nevstávali! No, asi jo. Nasedáme a jedeme někam do vsi, páník hovoří o tom, že špinavé auto moc žere (tím se liší auto od psa, ten žere i čistej). Tam k tomu došlo. Postavili yardu mezi takové točící smetáky, které se chtěli dostat oknem na mne! Pouštěly vodu a hrůzu! V mžiku jsem seděla na zadním zapovězeném sedadle a tiskla se na paničku, ta je čacká a ničeho se nebojí. Přestály jsme to. Nechápu, proč se za takovou fujtajblovou zábavu ještě platí. Ale je pravda, že teď je z yardy i vidět ven. No, a podle všeho tím výletování končí, jedeme uklízet, balit flákat se na slunku na dvorečku. To se moc těším!
Psáno 8.4.2011

Dovolená po dovolené se celkem daří - celý týden ležím a spím. Dostávám od paničky kosti, ty já moc ráda. Teda krom granulek, kastrůlků k výblizu, babičiných obložených chlebů a dalších drobností. Celkově si myslím, že jsme zhubla. Je to i tím, že vyhlížím ženichy, dokonce i ten Ricky by byl dobrej. Jenže on pláče na rohožce místo aby nějak rozumně konal. No, rozumně, nevím přesně, co by jako měl konat, ale určitě mi jeho vytí k ničemu není. A jemu asi taky ne.
Krom procházek po cvičáku jsme rovněž vyrazili na výlet do Českého Ráje. A fakt je to tam moc pěkný, i když jsme byli poměrně hodně neúspěšný. Cílem bylo objevit zříceninu hradu/hrádku Hyšta. No, asi je to taky kviklan - nepovedlo se. Prodírali jsme se mlázím, padali ze skal, vše zbytečno. Nakonec v Příhrazech u yardy skončily 3 zříceniny, ale žád ná Hyšta. No, tak asi příště, snad.
V Českém Rájovi se krásně rozvíjí listí na dubech a ostatních stromech. Inu, jaro. Stejně tak mi doma krom cymbidijí (a vánočního kaktusu) rozkvetl citrus a magnolie na zahradě a taky jsme nově koupili takovou divnou kytku, prý je to mandloň, no to se snad zbláznili ti mí lidé. I když, když vidím, jak silně mi pučí réva, tak možná krom hektilitrů vína budeme mít plné bedny mandlí, asi na podzim, počítám. Bude vínobraní a mandlobraní. Ještě by to chtělo zasadit hovězník, mám totiž stejky nejraději.
Psáno 17.4.2011

Konečně sem za námi přijelo burgundský počasí, opravdu si to na zahrádce užívám. Pravda, z počátku mne ještě panička nechtěla moc pouštět a ani mě se moc nechtělo, když ten Rick tak furt kolem mne vyváděl, dědek stará. No nevím, co ho to chytlo, vždycky byl dvorný a roztomilý dědoušek a teď to byl vlezlý (no ale kam vlezlý!) ukňouranec. Naštěstí v průběhu týdne sebral nějaký rozum a šel do sebe, takže teď už je zase normální - slůní se, nechává mi své granulky a hlavně ztichnul. Netuším, co to do paničky vjelo, že mne nechtěla pouštět ven, přitom já se na zahradě chovám poměrně slušně, jen si tak občas někde trochu hrábnu. No, pravda, zrovna dneska jsme měly trochu výstup se sousedovic návštěvou, byla to ridžbečka, mladice. No a dovolila si k nim přijít a pobíhat hned za plotem. No to jsme jí teda dala co proto. Panička, místo aby mi helfla, tak na mne vzala klacek! Na mne! ne na ni! No to jsem teda tak těžce nesla, že mi ani nepomohl ten babiččin piškotový beránek, co měl být původně Kvilíka ale nějak mu nesed.To mně sed, teda, ale zase mi ho nikdo nepřeje, no co já naslintala pod skříňkou, na který ležel a nic to nepomohlo.
Dneska jsem tu měla hosta Kvilíka, učil se tu lézt po trávníku, to oni v té prase nemaj. Nějak si na mne začíná dovolovat, dokonce na mne mluví, ale zdá se, že prošel zatím jen kurzem čínštiny, protože mi říká hůůů. Netvrdím, že je to nějak rozsáhlá slovní zásoba, ale knihovník Neviditelné univerzity toho taky moc nenakecá. Přiznám ale, nerozumím ani jednomu. No, ale jak tu tak pěkně lezl (a naštěstí mu moc nechutnal vynikající oběd a sváča, tak jsem měla poměrně slušné doblizky), tak taky moc krásně usnul v houpačce, to panečku všichni lidi koukali.
Psáno 24.4.2011

Poslední dubnové dny už mám klid od Ricka i od paničky, užívám slůníčko na kvetoucí zahrádce, pomáhám páníkovi sekat trávník (no, teda, strůnová sekačka není moje hobby, neb od ní lítají projektily a to já nemusím, tak v klidu jdu k babičce do kuchyně a přečkám to tam), občas lovím kosy co furt děsně řvou a do poslední chvilky to vypadá, že ulovím (no co já bych s ním dělala?) a celkově je mi víc do skoku, i když pelíšky samozřejmě využívám v maximální možné míře. Občas dokonce zaspím příchod svých lidí z práce, nevím, co se to se mnou děje. Ale z druhé strany, oni stejnak mi dají granulky až večer, tak vlastně není proč to přehánět se vstáváním, žeju. Vůbec jsem teď hodně při chuti, nevím, co to do mne vjelo, ale prostě bych mohla jíst vječně.
Možná je to dáno velmi kvalitními sportovními výkony, jichž náš domácí tým dosáhl - dobyli jsme totiž plné 2 jizerskohorské tisícovky! Podstoupili jsme mnohá nebezpečenství, v rámci úspor jsme si sami dělali šerpy, hlavně já počítám jsem toho hodně nanosila. Napřed to byl vrch Zámky, kamžto vede cesta značená již dávno, faraónské hieroglyfy to sice nejsou, ale už skoro. Neproniknutelné houštiny, prales přímo šumavský na vrcholcích Jizerek, obtížné zdolávání mnoha skalisek, to byla ta cesta. Ráda bych ještě vyznačila ledový vichr, námrazu na obočí a tak, ale bylo nějakých 24 nad nulou, tak by to bylo blbý, fotky by mne usvědčily. Ale že na vrcholu větry šlehaném si sedneme do mraveniště, to by mne nenapadlo.
Dalším veliký výkonem bylo zdolání hory Milíř, kde šlo ale nejen o úžasný sportovní výkon (považte, tisícovka! všude sníh a lavinový nebezpečí) ale i o veliké objevitelství. JIž díky předběžnému průzkumu na webu panička hlásila, že je u vrcholu Milíře kviklan, myslela jsem, že to je především motivace, aby se páník vůbec odhodlal vyrazit. Tak ten jsme neobjevili, jen potvrdili jeho výskyt. Ovšem cestou zpět, krom toho, že jsme děsně zmokli (nejmíň 6 kapek na mne spadlo) jsme OBJEVILI DALŠÍ VIKLAN. A to je teda opravdu veliká věc. Od té doby mí lidi řeší, kde to mají hlásit. No, tak to píšu tady. Večer s paničkou odlétáme, tak kdybychom se nevrátily ...
Psáno 30.4.2011