Nějak tomu jaru nemůžu přijít na chuť, tomu jaru. Normálně by snad mělo být teplo, ne? Když svítí slunko, mělo by snad hřát, ne? Já si vylezu na venkovní pelíšek, že se jako budu slůnit. Za dveřmi hyne ibišek, jak do něj perou paprsky. Já zalehnu, paprsky se ani nehnou, perou to do ibišku, ale mně je zima! A pak ještě v Pardubicích napadne čtvrtmetr sněhu, ještě že jsme podstatně víc na západě, sem to naštěstí nedošlo.

Velikonoce přivítali mí lidi golfem. Páník se vrátil, nemluvil, v očích zasněnej výraz a málem mi upřeli granule. Fakt ti lidé jsou divní. Naštěstí jsme pak vyrazili na výlet aspoň kousek nad Liberec, myslím, že je to lepší než nějaký plácání do míčku. Ale bylo tam zima, moc zima. Hledání jara je fakt náročný, zvláště když je to podle paniččiny mapy. Ztratili jsme se jen asi 5x. A pak jsem se zapomněla, utíkala lovit takový huňatý srny či co to bylo, bečelo to, ale docela srabsky se to schovalo za plotem, kterej jsem přehlídla. No, tak jsem se do něj celkem pěkně vmáčkla, ale nepustil mne, potvora. Ale jak ony ječely, to byla sranda. Pak teda taky ječela i panička, to už taková sranda nebyla. Dostala jsem řemenem :-( Že se nestyděj. Prý trénink na Skotsko, no jak já se tam netěším, to bude zase drill, jak to tak vidím ...

Zítra prý bude další výprava, tak jsem zvědavá, co mne ještě čeká. Už teď nemůžu na nohy, chudák já.

Psáno 4.4.2010

Tento týden byl nějak nestandardní. Při pondělku zpravidla mí lidi zmizí kamsi "do práce", kde si s jinými lidmi převyprávějí, co dělali o víkendu, co všechno si užili, a pak jdou zase domů utahaní z té dřiny. No, jenže tentokrát to bylo všechno jinak - u nás se spustilo domácí násilí! Páník nemohl cosi najít, panička mu to našla, bylo to upletené z klacíků a měřilo to asi tak 15 cm. A na konec si ještě frajersky navázal mašli! A pak to vzal a paničku krutě seřezal, raději jsem se stáhla stranou, abych taky něco neschytala. Nemohu říct, že by si panička občas nějakou výchovnou nezasloužila, ale tohle bylo teda hustý. Co mne překvapilo, že ona se provokativně smála a dala mu vejce. Divný, fakt. Ovšem když skončil ten masakr, jeli jsme na výlet dobývat kopce okolo Jedlové - především hrad Tolštejn a Křžový vrch. Počasí bylo teda dost hnusný, ale nejsme z cukru, pravil páník. Fakt je ten, že když jsme takhle někde venku, tak se zapomenu a taky myslím, že nejsem z cukru. Ale přece jen, teplíčko u radiátůrku a heboučkej pelíšek, to mám nejraději.

Po pondělku už to bylo standardní, chodili si vyprávět "do práce" a mne nechali mým myšlénkám doma, musela jsem toho dost dospat. A promyslet, proč při návratu z Tolštejna ještě zmydlil buřtovou babičku...

Celý týden bylo krásně, když přišli domů, mohla jsem se válet venku na pelíšku slunečném. To vše proto, aby víkend byl studeně zimní. V sobotu jsem se šli trochu projít do Jizerek, jestli tam je ještě sníh. No, nebyl a asi to bylo chápáno jako vada a tak hned začal padat. A to se mi teda vůbec ale vůbec nelíbilo. Naštěstí i panička kruťák se zachovala lidsky a šupity dupity do nového yardy a domů! Zapomněla jsem doplnit, že v rámci zahradních prací si panička zulámala palec u nohy (pikaso by nedokázal tak pěkně zmalovat ten prst), ale to jí nebránilo v honění nás na procházky. Jen golfík musela oželet, ale stejnak se na Masters nekvalifikovala a tedy to sleduje jen v tv. A to je dobrý, protože u toho smím ležet :-)

Jo, a krom různého kvítí na zahradě (hlaváček, magnolie, krokusy, narcisy) zahájil kvedení citron a další cymbidia. A do toho sníh, teda, fakt apríl.

Psáno 11.4.2010

Schyluje se k veliké západní cestě a paniččina nervozita narůstá. Ovšem je pravda, že jsme na tom vlastně i ekonomicky vydělali, neb těsně před výbuchem sopky byl páník nucen objednat tunel ... a to je panečku radosti, že je za sotva polovinu. Teď momentálně panička šílí z cestovní pojistky, závidí páníkovu dárcovskou, inu, jako před cestou. Snad prý je krom pečiva vše nakoupeno, teď se bude zavářet, péct mazance (no není to škoda někam to vozit, já bych to klidně spořádala tady). Ale protože navíc je slíbeno, že na cestu babička nasmaží i řízky (páník hrozí, že vydrží jen do Drážďan), tak jsem ochotna se trochu maloučko postít.

Začíná tu všechno kvést - kupříkladu slavné sasanky dvoubarevné na cvičáku. Letos jich je podstatně méně, ba museli jsme je hledat, ale některé jsou. Zima napáchala hodně škody i na naší zahrádce, zdá se, že odpochodovaly některé růže, páník slzí. Ale jinak kupříkladu magnólii jsme zachránili po zulámání sněžném poměrně slušně. Ai bez růží tu sem tam něco kvete ...

Dobyli jsme Stohánek, po půlroce. Tentokrát jsme si přivstali, začínám mít pocit, že se mé lidi zbláznili a chtějí vstávat do tmy. Navíc byla děsná zima, tráva křupala pod packami. Ale prostě páníkovi přišlo naprosto hloupé, že Stohánek nebyl dobyt a tak jsme to holt museli dneska napravit. A povedlo se. Teda já měla zaracha a přivázali mne pod Stohánkem; pak jsem sice ty schody zkoušela, ale jsem celkem ráda, že mne tam nehnali. A krom Stohánku jsme prolezli důkladně i - minule trochu odfláknuté - skalní divadlo. A hned pod ním je báječná louže, která vyrábí úplně černý packy z bílejch. Tak úplně, že to ani v trávě neochodíte. Doporučuji!

Psáno 18.4.2010

P.S. Nevím, kdy se ozvu příště. Mám před sebou krušnou cestu do Skotska, vyjíždím v pátek za tmy ráno, rovnou bez zastávky do tunelu a rovnou bez zastávky do Skotska. No to jsme zvědavá, jak dlouho vydrží bez čůrání, tihle rovnoubezzastávky ... :-)