Ten letošní únor se mi fakt vydařil. Když nepočítám nějakou tu tabletu navíc (někdo musí ten veterinární průmysl držet nad vodou), díky žádnýmu sněhu si můžu dost troufat. Když už mne ti mí líní a pecivální lidé vezmou trochu ven, tak si hnedle hraju na indiány, šmejdím a čenichám s kontroluju zvěř.
Už v neděli jsme šli zkontrolovat Prokopské údolí na bledule, ale nikde nic. Jen tam někdo nedaleko vystavěl podivný sad skoro jak chmelnici a bohužel oplotil, takže žádné hektary k běhu. Ale mě se stejně zrovna nechtělo běhat.
V týdnu furt doma, no. Když teda nepočítám krátkou cestu kolem Jezdce a pak taky čuchačka v sídlišti; původně jsem chtěla aspoň obejít hřbitov, ale panička měla zrovna telehovor a tak jsem si místo delší chůze důkladně všechno přečetla. Prostě mne nikam nikdy nevezmou.
Dneska jsem je nenechala dospat, že teda konečně bychom měli někam vyrazit. Páník zbytečně dlouze snídal, já umím vdechnout krajíc s paštikou podstatně rychleji, teda. No naložila jsem je a nechala se překvapit, kam to dneska bude. Byla objevitelská - hledali jsme Chrastenský vodopád. No, když jsem vylezla z auta, byla jsem trochu zulámaná, ale celkem to šlo. Vodopád jsme našli, ale u nás pod Pilzbergem jsou teda lepší. Ale zase nejsou nikde značený, asi holt je ten náš sudetskej kraje neobjevenej. No a nebo se u nás v kopcích vodopády očekávaj, kdežto v tý hamerský rovině je to fakt nečekaná věc. Ale byla jsem ráda že jsme to otočili a šli zpět, nějak mi to nesedlo zrovna dneska. A navíc na mne útočil vzteklý labuťák (že na něj nehodili síť, nechápu), prostě je dobře, že jsme doma a v pořádku. Trochu si zdřímnu a počítám, že zítra je sedět nenechám-
Psáno 1.3.2014

Mám pocit, že už jsem to někde jednou naznačila, ale klidně to zopakuju. Svět není spravedlivej! Vůbec!
V neděli jsem si trošíčku vyšli. Byli jsme juknout na Vraní/Kavčí skály, celou dobu se mí lidi nemohli dohodnout, zda jsme tam už byli nebo ne. Mně to bylo fuk, byla jsem ráda, že konečně po letech jsem trochu venku. Ani jsem nikde nějak zvlášť nelítala, jen jsem trochu chtěla vylézt na vrchol, abych si i já užila toho epesného rozhledu, o kterém páník tolik vykládal, ale nepustili mne, za krk mne vláčeli až jsem si drápek zase odrbala do krve. No dobrá, uznávám, že tam bylo trochu kluzko a žádný kloudný schůdky (jak to můžou mít značkovaný, takovýdle cesty, když to není upraveny pro chabrus dogy), ale mohli mne tam aspoň vynýst. Ale lesík okolo byl nádherný, tlapkově heboučký a nepříliš lesáky rozježděný. Zvěře evidentně plno, zdaleka jsme nepřečetla všechny vzkazy. No, a tím to vlastně skončilo.
Místo výprav, výletů, procházek a tak, měla jsem zaracha. Že prý jako blbě chodím (no to je objef), že se mi přihodila nějaká divná klepafka a neudržela jsem se na nohách; no a co? Oni nemají své slabostě? Ale v týhle rodině trpím jen já, samozřejmě. A vrchol byl, že v pátek, když se sluníčko tak sympaticky zavrtávalo do mého venkovního pelínku, mne zahnali domů a odjeli pro ty dva trpaslíky. Ještě že je přivezli úplně tuhý, nemusela jsem aspoň páteční večer okolo nich skákat a starat se, páčtože lidi to evidentně nezvládaj. Vypadalo to, že v sobotu ráno, když je nakládali do sedaček, že přehlídnou, že si nenápadně naskakuju do kufříku hybríska, ale ne, viděli mne. Krutě mne zahnali domů, dalí piškotová sluníčka a to je jasný symbol, že mne odkládají a vůbec se mnou nepočítají. Ty dva hady klidně voděj po přírodě, přitom speciálně ta malá chodí ještě hůř jak já! Dobrá, Kvilík to je jiná, ale stejnak ho nosej, klidně by mohli mne! Jasně že byli na výletě a mě pak chtěli uchlácholit karbanátkem. Tak moc jsem jim to dala sežrat, že aspoň na chvilku jsme vyběhli na jakousi louku, kde to ještě neznám. Ale ta chvilka byla opravdu chvilkovatá, tak jsem uražená, ležím a píšu jen mimochodem. Prostě s nima nemluvím.
Psáno 8.3.2014

Je třeba uznat, že v našem kotci, co sdílím se svými lidmi, vládne úplná svoboda projevu a názoru. Rovněž je zde plně chráněna vědecká nezávislost. Snad proto se nám tu košatí na jakýkoli problém alespoň 3 názory. Kupříkladu kdykoli, když páník schází ze schodů po ránu v modrých gatích, můj názor je,že báječně běhám a mělo by se ale okamžitě (nakonec on může klidně snídat za volantem) nasedat a vyrazit na nějakou dlouhatánskou výpravu, kupříkladu někam do skal či vysokých hor, objevovat kviklany apod. Páník má trochu jiný názor, lze jej vyjádřit třeba tak, že po kávičce se uvidí. Bohužel ale zcela nespravedlivě a - z mého pohledu naprosto nesmyslně - zpravidla vyhrává názor neopřený o žádné objektivní studie, o žádná kloudná pozorování snad s výjimkou mých občasných zaváhání na schodech či dlažkách které jsou ale naprosto zbytečně dramatizovány a hystericky zveličovány, názor paniččin. Ona naprosto v rozporu s realitou tvrdí, že pajdám už i na přední, že sotva lezu, že klušu jen mimochodem (jako bysem se na to měla nějak soustředit; sportovně nadanejm je dáno, že klušou jen tak mimochodem, přece) a že se v noci převracím s mručením a tudíž že se bdue doma. Furt jen doma. Nic proti pelíškům a peřinkám, ale zase furt to mít, to taky nemusím. Já jsem spokojená jen na vzduchu, to jsem svobodná, šťastná. Ano, občas taky pajdavá, uznávám, už mi to tak nejde a navíc se občas zapomenu a krapet si hnu zády nebo něčím jiným, co pak vede k opravdu obtížnému pohybu, ale - no a? Aspoň podpoříme veterináře, že :-)
Kupříkladu hnedle v neděli jsme hnedle po ránu vyrazili dobýt Ovčí vrch; všichni ve městě ještě spali nebo to tak aspoň vypadalo. No, nikomu nic neubylo, jen můj levý zadní dráp úplně zmizel, no aspoň mi ho panička nezastřihne.
V týdnu kvůli tomu a nejen tomu jsem zavřená doma, no, skoro, jen asi dvakrát nebo třikrát jsme někam krátce vyrazili. A vždycky hned ta lamentace - koukej, jak špatně chodí na předek/zadek/obojí. No komu by to nevzalo chuť vyrazit? (Mně :-)). Srandovní je, že celý týden tu bylo azurový jaro, šlapalo by se to jedna báseň. No, a v sobotu, samozřejmě, když už by bylo možné někam vyrazit - je hnusně. A já, krom toho svýho hárání, který taky psovi nepřidá, zrovna nějak pokulhávám, takže co? Místo pořádnýho výletu se maluje. Chjo. Chudák já.
Psáno 16.3.2014

Dneska nemám moc času se zpovídat, čekám hostě, má být mýdan podle všeho velikej. On trošíčku byl i v týdnu, ale to si jen páník s dědou vzájemně předali balíčky. Teď se to teprve bude slavit, mám už celkem dosvě ochutnáno.
Přestože některé tu furt prskají nad mým neotřelým pohybovým stylem, v neděli jsem je vytáhla aspoň kousek na Hamrštejn. Nedošli jsme ani až na hrad (to bude asi čekat na Kvilíka), jen jsem tak pobloumali, očuchali čuníky ve vsi a trochu polétali kolem řeky. Ale jenudělám trochu rychlejší krůček, už slyším to varování POZORDEJ! a vlastně mě to neba.
V týdnu samozřejmě nikam nechodíme, lidi jsou děsně pracovití. Nebo se tak aspoň tváří. A že maj doma čoklíka k venčení, na to pro samou práci zapomenou. Takže jsme jen pochodili pod Pilzberkem a taky kolem Žuláku. Ono to bylo nutný, protože občas vysvitlo a to je třeba slavit. A taky kvetou devětsily a podběly.
Dneska ráno jsme to ale nevydržela a vyhnala tu línou chamraď ven, aby mi nezasmrádli. Šli jsme hledat boreček s 80 dubisky, které v 70.letech předminulého století vysázeli nějakému Clam Galasovi k osumdesátinám. Tak jsme to šli přepočítat, jestli to nezorali. Při té příležitosti jsme naznačila, že i já budu mít slušné výjimečniny, tak jsem zvědavá, co vysaděj. Mluvili o hrášku rpo Kvilíka, ale to se mi fakt nezdá jako dostatečně slavnostní.
Teď se odpočívá. Asi fakt bypíchla nějaká botka na tu zadní bez drápu. Sotva dám tři kolečka u plotu, už mi to krvácí. A hnusně to bolí. Tak poležím, ať se to zatáhne. A navíc musím dohlídnout na ty svý lidi, ať ten mýdan řádně nachystají.
Psáno 22.3.2014

Teda řeknu vám, není to dobrej nápad psát deník. Nestíhám vyvolávat, dávaj mi bonda a já mám ťukat do káves? Fakt není to dobrej nápad...
Týden byl opravdu nuda. Ty lidi, jak jim jdou roky, jsou stále neschopnější, takže v tý práci jsou dýl a dýl. A ven se nejde. A to mi, prosím, koupili bačkůrky, abych si neošoupala drápky (no já už je nemám) na výletě. Pak mne teda vzalli za barák pod Pilzberk a chvilku mi je nasadili. Provokativně jsem s tím tak děsně harašila po asfaltu, až to nevydrželi a obětovali drápky.
Na výlet jsem vyrazili až dneska, ale protože jsem nemohla dospat, tak vlastně skoro za tmy. Přinejmenším páník celou cestu spal. Objevovala jsem horydoly okolo Svojkova. Dycky jsem svým lidem říkala, že je zbytečný jezdit někam daleko, že doma máme všechno, ale že i Petru... No, prostě parádní vejšlap, ani mne nic nebolelo, schody jsem zvládala líp jak oni a klidně bych tam ještě byla, jenže oni vymýšlej děsně krátký cesty. Asi proto, abych mohla odpoledne sekat zahrádku (to mě tak děsně nebaví, sekám zásadně vleže a oni s tím hučícím přístrojem dycky jedou právě přesně tam, kde ležím, takže se musím zdvihat, přesouvat se, bože jak já se nalítám).
Jdu na toho bonda
Psáno 29.03.2014