Už to fakt trvá věčně + dva další dny. Furt všude sníh! Špatně se mi do toho čůrá, o ostatním nemluvě. Nejspíš proto se lidi zavíraj do koupelny, taky se určo nemůžou udržet na zadních, ale oni se nemusej producírovat před celou čtvrtí. Do toho mi přišla zase ta peleší povinnost, zatím jen vyhlížím vhodná místa, občas trochu pohrábnu (pod lískou je báječně sypká světlince hnědá půdička, čeníškovým testem už skoro prošla, jenže panička mne dořvala a hnala domů, tak musím znovu; no že prej budu šmucik?! A kdo za mne asi pro štěníky bydlo vystaví, aha? Zrovna vona, žeju...
Situace se maličko mění - mí lidi se tváří, že už se nemusej povalovat v pelínku (no, zbůhdarma mi okupovali moje nejoblíbenější) a naopak že se může chodit ven. Pravda, nevím, kdo je větší troska, ale statečně kroužíme kolem hřbitova (páník tomu říká trénink) a snažíme si nevšímat útrpnejch pohledů ruprechtických sousedů. Chodíme zpravidla za tmy, aby těch sousedů bylo cestou co nejmíň. Proto je málo fotek, i když má páník blesk. Ale mám pocit, že zatím i ten blesk by se sotva vlek, takže jsme prostě bez fotek. Až dneska po ránu jsme byli v Ostašově kousek od psího útulku (ani jsem se nebála, že by mne tam nechali, měli foťák sebou) a prolézali jsme lesík Opičák - moc velká nádhera. Krom sluníčka (letos, myslím, první) tam s náma nikdo nebyl, mohla jsem navolno a úplně bezbuzeračně. Moc jsem si to užívala, jen holt po chvíli mi přestaly šlapat zadní tak jak maj a krapet jsem si je odřela. Ale dobrý, třeba mne zase někam vezmou. Doma jsem ráda, podřímu a tak, ale venku je venku, zvlášť když slůní!
Psáno 2.3.2013

Tento týden jsme začali výletem. Samozřejmě ne v krásně slunnou sobotu, to by nakonec byl týden minulý, ale až v mlžné neděli, to jsem jim na cestování dobrá. Sluníčko si musím užívat na koberci za křesly, ale i když to tam není tak špatný, výlet ve sluníčku mám raději. No prostě jsme šli v neděli, cílem bylo okolí Červeného dvora, to je takový malebný předchůdce JZD kousek od Sychrova, nikdy jsem tu nebyla. Krom toho poměrně pěknýho dvora (no on ten vlastní dvorek nebyl až tak zajímavý a už vůbec ne červený, ale ty domky okolo jsou pěkný) tu vyrostlou spousty srnčího, po skupionkách se válejícího v prastaré aleji a na poli. Mocmoc jsem je chtěla přizvednout, ale panička byla vyzbrojena vodítkem a navíc, upřímně, vlastně se mi moc dobře neutíká. Tak jsem spíš mooudře hleděla, jak se líně vzdalují, a dumala jsem, jak to, že jim na tom sněhu není zima. Jó můj pelínek...
V týdnu jsme sice obešli kousek pod Pilzberkem a na cvičák jsme vyrazili, ale prostě mi to nejde. Už jsem kompletně vzdala pokusy chodit po schodech, teď mi moc nešlo ani chodit po asfaltce kolem hřbitova. Fakt už by ta zima měla skončit, určitě je to ona, kdo mi kazí můj jindy tak ladný pohyb. Teď mne bolí celej pes, zadní packy neposlouchaj a občas i přední zloběj. Ale zase je pravda,že se mi teď moc dobře spinká, v noci ven prostě nechodím, přepínám na pocení. Už mám svou vlastní duchýnku, polštářek, no prostě mi vlastně nic nechybí.
Psáno 09.03.2013

Těžkej život má psík, co ho neberou za rovnocenýho partnera a vyvyšujou se nad něj ze své lidského (a tedy naprosto nehumánní) pozice jeho lidi, zdůrazňuju - jeho lidi, on se o ně stará, on jim zajišťuje bezpečí, radostné dny a tak vlastně všechno. Oni se revanšují jen minimálně - kus toho žrádla a trochu radyjátorovýho tepla, semtam nějakej ten pelínek či kapka vody, možná velmi občas trocha masa (a to hlavně babičky zajišťujou). Mí lidi přece jen pár let se trochu snažili, občas tak 3x týdně mne vyvezli na nějakou zajímavější vycházku, občas tak 2x ročně na delší třeba týdenní třeba s mořskou vodou (to je důležitý na průdušky) a tak. No, tak tyhle stejný lidi mne zanedbávají. Zcela. A trýzní. Navíc. Od neděle jsem neměla čumáček venku, zahradu nepočítám, ta není venku, přece. Občas krapet popoběhnu u plotu a voni už říkaj (hlavně panička, teda), že sotva lezu, zadek (ona říká úplně jiný slovo, ale to nesmíme vyslovit) za sebou nakřivo vláčím a levou zadní škrtám a kdesicosi. Jako by mi to vadilo v procházkách, průzkumech, lítání, skákání atakvůbec venku. Mně to nevadí! Ale říkejte jim to, žeju.
K dovršení všeho mi sem navezli omladinu, jakobych neměla dost starostí s těma svejma. A tak běhám po baráku, čistím Fáně tvář, Kvilíkovi hlídám vrtulník aby na něj nespad, taky mu kontroluju jablíčka od babičky, aby se nepřecpal (případně bobíky dojíždím, to já obzvlášť ráda) a hlavně aby se mu nepletly v ručičkách, když je má tak maličký. To všechno já musím dělat. A odměna? Jasně, Kvilík mne pohladí a bojí se jen málo, Fáňa nic, ale mí lidi se tvářej, jakože vlastně je to samozřejmý, že já mám furt službu a cože se divím! A když si u babičky venku pod stolem vysbírávám hrubě pokrájenou housku (stejnak by to ti pernatci nemohli uchopit do těch jejich divnejch tlam), už na mne hartusej a zaháněj, že jako jak se plazím, tak si záda kazím. Nic mi nedopřejou, vůbec mi nerozuměj a a navíc jsou to kruťasi. Chudák já.
Psáno 17.3.2013

Je evidentní, že globální oteplování je tu. Takhle studenej březen nepamatuju, jen mi vyprávěli, že strejda Xerín obdobně trpěl při tzv.ladovské zimě. Furt házíme sníh a furt nic (nechci citovat básníka). A zima na pacičky je děsná. Nejde v tom dělat hlízda, už mám skluz, nevím, kam tu omladinu vrhnu. Pod lískou na chvilku vykvet krokus, ale jen tak juknul v neděli na svět a už je pod lavinou. Říkala jsem si, že by se to mladejm třeba líbilo ale pak zase jsem váhala, neb krokus jak známo je jedovatej, no, a je to vyřešený samo. Všude sníh a led. Krapet mi to smeká, když jsem venku, tak tam vlastně moc ani nejsem, doma je mi líp. Zatím schody netestuju, holt má páník můj velikej pelínek sám pro sebe, ale já mu to přeju. Prostě se mi do těch schodů nechce. Už jsem překonala odpor ke schodům do pracovny, co máme s páníkem společný prostor (únikovka před paničkou, radiátůrek za zády a dvojitý polštář pod sebou, páník tu má své výpočetní středisko a dva uřvané ptáky), to když jsme s Kvilíkem pouštěli vrtulník a nejlíp lítá právě tady (nechápu, proč ten hoch při startování zásadně odpočítává anglicky, asi se chystá na kanaveral cape) a já si uvědomila, že vlastně todle je pelínek strategický, s možností dohledu na dědu s babičkou (a jejcih talíře).
Vlastně jen v neděli jsem šli po ránu na krátkou, jen k Martinské stěně, to nestálo za řeč. Však jsem jim to taky řekla pěkně od plic a paničce prokousla obě paty. A od té doby nic, žádný výlet, jen pár cvičákůch vodítkových (bez páníka jsou dycky vodítkové) že jako furt ještě nechodím, jak bych měla. No bodejď bych chodila,když nechodím a místo toho atrofuju. To ale poctivě denně. V pátek tady v liberci deka na nebi a zima lezavka a panička moudře zkoukla radary a rozhodla, že za kopcem už je jaro. No, to byla zimička, panečku, ale aspoň ten kousek k čertově zdi jsme došli, ukázala jsem jim, že šlapu jak zamlada, tak jsem zvědavá, co s tím udělají. Ovšem pokud to budou furt zkoumat na těch radarech, tak se výletu po rozkvetlý louce asi už nedočkám ...
Psáno 23.3.2013

V podstatě celý týden jsem zavřená doma, dělám totiž pelíšky a nemám čas někde trajdat, ba ani pomyšlení. Vždyť co by si štěníci počli, kdyby neměli aspoň tři teplé pelínky v boudě (nakradla jsme všechny polštářky, co se daly najít, mám 3 deky páčtože panička žádnou nepotřebuje, využiju jako podklad část svých pelínků čalouněných) a aspoň tři venku na vzduchu (pod lískou, pod borovicí, pod tisem), i když venku teda to jaro nějak kulhá.
V neděli jsme byli na krátkém výletě (dlouhá jízda, krátká chůze) a ani mi nenechali si to řádně užít, že jako prej si škobrtám o nohy vlastní (to dělám odjaktěživa, po sedmi letech si všimli, holmesové) a tedy do ledové jeskyně nesmím. No nakonec asi dobře, neb páník tak mocně mačkal spoušť, až v jeskyni udělal spoušť a na těle jakbysmet. Ale za to já, neviňátko, nemohla. Jinak báječnej výlet, až na těch -12 teda.
Prý máme Velikonoce, to přece, co pes pamatuje, jsou svátky jara. JARA. J-A-R-A! Tož teda podle fotek každý snadno posoudí, jak kupříkladu letošní Bílá sobota to vzala doslova. Fuj, zmrznou mi mladý, když to takhle půjde dál. Musím se ještě víc starat, pelínky stavět a celkově trpět. Chudák já!
Psáno 30.3.2013