I když týden začal sněžením a zdánlivým příchodem druhé zimy, dobře jsme věděla, že to je jen zdání; však taky pouštím chlup kudy chodím, moje kučeravé kýtky postupně plešnou. Nevadí mi to, protože slunko už to zase umí, což se nejlíp pozná u nás v obýváku, když si lehnu pěkně přede dveře a pere to do mne skrz ně. Ruku na mě nikdo neudrží!
Páník se tváří, že má nějak jako volno či co, vaří obídky (je nešikovnej a všechno mu padá a já musím uklízet ;-)) a dokonce byl se mnou na cvičáku a pod Pilzberkem! Tohle dycky byla práce paničky, však taky tu můžu lovit, s páníkem není zdaleka taková sranda, je děsně komisní.
Protože se jaro blíží evidentně, sníh mizí a já budu za chvilku mít přístupné venkovní napáječky (zvlášť na leknínovku se těším),je třeba to všechno trochu postrčit. Jednak je nutné přimět páníka k ostříhání révy a ostatního křáčí, jednak musíme jít vítat jaro do Českého Ráje. Tentokrát páník prosadil cestu po Příhrazském skalním městě - nic z něj není vidět, protože je zarostlý, ale to mi nezabránilo ve výživném pobíhání, zvěřohledu a jiném dráždění zkázněné paničky, neb všude rudý šmouhy na stromech hlásily, že se pohybujeme v chráněné krajinné. Ale je zřejmé, že chránit se má především před lidmi, psíci krajině neškodí. A tak jsme prokroužili kolem vrchu Mužský, který se vyznačuje tím, že ho rozebrali na silnice. Inu, chráněnej.
Psáno 3.3.2012

Jaro se pozná rozličnými způsoby. My tady ho poznáme podle toho, že se nám vražděj ptáci o okenní sklo. Podle paničky jsou láskou zblblí, podle páníka tím řešej vystřízlivění z té lásky a prý to je racionální. Nevím, je se zhruba dvakrát ročně zamiluju do všech psů v okolí a po zbytek roku jsem zamilovaná do svých lidí. Okna kvůli tomu neproskakuju. Mám ale pocit, že v tom mi páník vůbec nerozumí.
Už minulý víkend jsem testovali jaro v Českém ráji; krom příhrazských skal jsme zkoumali Vyskeř a celkem jsme si šlápli. Teda já v klidu, ale páník nějak nic nevydrží, teda. Pár kopečků a on sotva leze, srabík. Vyskeř je barák na strmým kopci (proč stavěli kaple na kopci, aby se nadřeli s šutrama?) s parádním výhledem, teda když je na to počasí. Z neznámých důvodů páník fotil jen Trosky, pak to otočil proti nám s tím, že se míň hejbou a jinak že není moc rozdíl, nevím, zda urážka či výmluva. Nejspíš obojí.
V týdnu mne nechávají stále více samotnou. je fakt, že jsem už velká a umím se o sebe postarat - vyberu správný pelínek, zavrtám se a intenzivně přemýšlím. Ale někdy je mi trochu smutno.
Ještě že je ta sobota a páník na mé naléhání uznal, že se musí ven. Nevím, proč vybrali zrovna tak placatej kus země, ale přísně vzato, užila jsem si to i tak - probíhali jsme Valdštejnovou álejí, zkoumali umělou krajinu okolo Zahrádek. Pěkný to tu mají, báječný bahýnko. Jen bych řekla, že ten padesátiletý výpadek ve správcování je poznat. nechci dělat nějaká zásadní prohlášení, ale některá šlechta tu asi hodně chybí. I když bůhví, jestli by nás nechali volně šlapat bažantnicí, určo by se nehonosili zříceninou letohrádku uprostřed bažantnice, když tato by se jistě nemusela řítit, kdyby se o ni někdo staral. Ale kupříkladu já se o páníka starám, a přesto se zřítil ze schodů v Jiljově, tudíž tam byla samodruhá zřícenina. Samozřejmě - obě zříceniny moc pěkný. Takže není úplně jasný, zda jen starání stačí jako obrana proti zřícení - páník tvrdí, že starost je málo. Nevím.
Psáno 10.3.2012

Něco se asi děje. Jednak mne nikdo nemá rád, protože se mnou nikam nechodí, vlastně se mnou nikdo nechce chodit. Mí lidi se tvářej děsně vážně, pokud se teda tvářej. Naposled jsme byli na výletu v děsným fujavci a slotě, to jsme hledali Čertovu zeď, a našli. Zajímavý bylo , že jsme dopředu věděli, že tohle je negativní síly produkující kus země, a stejnak jsem tam šli. Asi si lidi občas potřebujou vyzkoušet, jak moc negativní je dost negativní na to, aby už se to nedalo překonat. Nevím ovšem, co by se dělo se mnou, kdyby to prohráli. K yardovi bych je dotáhla, což o to, ale jak já bych to uřídila k tomu našemu kotci, to si nejsem vůbec jistá.
S koncem týdne se krapet vyčasilo, mám pocit, že i ty lidi jsou trochu vyčasený, i když se furt tvářej důležitě a jakože pracujou či co. O víkendu máme slavit nějakýho světce, projela jsem kalendář, ale Beta to není (vůbec jsem ji tam nenašla!?), tak jsem zvědavá, co z toho bude. Páník ošetřoval stromy a hlavně révu (prej nakoupí sudy, ale nemyslím, že mu s dědou nějaký hrozínky do sudů necháme) a tvářil se u toho děsně důležitě, nevím, jestli jako před sousedy nebo proč vlastně. Furt se jen tajemně tváří, bůhvíco nás čeká. každopádně by to měl být výlet, jen nevím, jeslti opravdu, jestli kdy a tak. Takže raději webím deníček teď, víkend bude tak děsně náročnej, že bych to nemusela zvládat. Ono totiž prý přišlo jaro, ale my máme ještě sníh na zahradě (ale dobrej už není).
Psáno 16.3.2012

Dostala jsem se do potíží - prý jsem neměla vynechat sobotu, tak to teda doplňuju, no. Nemohli jsme s páníkem dospat, jak moc jsme se těšili na sobotní výlet, a tak jsme vyjížděli ještě skoro za tmy. Úplně přesně jsem neslyšela, kamže to pojedeme, protože jsem poctivě kvílela celou cestu až do zaparkování. To aby mí lidi věděli, že mne vezou sebou. Vylezli jsme v Holanech, to bývala velmi malebná ves kdysi, a určitě malebnou ještě bude. Čekali jsme jasnou oblohu, slunko pálivé, neb máme na internetu takový sdělovátko o počasí. No, asi byla chybka na netu, protože jsem se z yardy bála doté mlhy vylézt. Po několika hodinách se to ale rozfoukalo ... Pochodovali jsme po rovině, protože páník je línej, já jsme jen trošíčku pobíhala semtam, ale byla jsem pod trvalou knutou paniččina hlasu, že prý musím být pod vlivem; to kvůli posedům všude okolo. Ovšem, jak se na nějaké z fotek ukáže, srnečka jsme potkali. No a taky motýlky! Ale ty se blbě fotěj, prý. To já se fotím mnohem líp a ráda, jenže na mne tady všichni kašlou :-(
Po návratu ležím. Nevím, jak dlouho mi to vydrží, ale je třeba vzít v potaz, že už mám svůj věk. No, a taky nebyla žádná kostička ani nic, takže co já bych s nima vlastně mluvila?
Psáno 17.3.12

Venku jaro řádí jak černá tlapka a já vlastně furt jen doma sedím a nikam mne nevezmou. Jak směšné jsou ty jejich výmluvy na práci, schůze, schůzky, výuky a školení, diskuse s doktory a doktorandy, když venku slunko tahá kytky z hlíny a my u toho nejsme. Si myslím, že by se to nezbláznilo, kdyby si ty svý zástoje přehodili na jindy, a kdyby se šlo pořádně ven.
Zahrada furt vypadá tak trochu jakože ještě čeká na sníh. Samozřejmě nepohrabaná, protože páník se vymlouvá, že musí sedět u pc. Určitě to je ten důvod, proč u souseda je prales sněženek a bledulí, ba dokonce i narcisy mu kvetou, ale on nesedí u pc, žeju. Dneska vykvet první narcis i nám, a máme asi 8 bledulí a 10 sněženek. To ani nemá cenu platit daně za takovýhle pozemky, myslím. Pravda, trochu páníkovi kvete asi 8 orchidejí, ale co na tom, to soused nevidí, takto se nám může klidně vychechtávat pro bledulí nedostatečnost. Jinou věcí je, že podle páníka budou teď těžce zasažený komoditní burzy, protože budeme sklízet naše arabský kafe, máme plných 5 kuliček, to je 10 zrn, to bude nářez na vólstrýtu, panečku.
No, dobrá, přiznám to, trochu jsme bloumali pod Pilzbergem, tam jsou ještě sněhokusy. Ale jak se už to borůvčí snaží, aby se provrtalo a nebo odhodilo sněhový nános, panečku! Ochutnala jsem ze všech zurčících bublavých potoků, ale jedna špatná zpráva zůstává - nerostou :-(
Psáno 24.3.2012

Týden proběhl jako nic a já musím smutně konstatovat setrvalou platnost starých meteorologických zákonů, jimž ani klobální oteplování nevzalo na účinnosti, že totiž šeredně je zásadně o víkendu. A tedy v době, kdy bych mohla chodit na výpravy a nebo být aspoň vypuštěna na venkovní pelíšek a tam chytat bronz. Takto mám smůlu, celý týden na slunko čučím zaflusanými okny (když se totiž lověj mouchy, to ta okna fakt zasviní) než dorazí lidi a tak mne pouští vlastně skoro za tmy. No, a jen přijde víkend, sněží :-(
Na počátku jsem si ale vynutila výlet, protože to prostě jinak nešlo. Líní dvounožci si mysleli, že se v neděli budou flákat, posedávat u počítaču a surfovat. A to teda ne, je třeba protahovat svalovinu (no v jejich případě je to cosi jiného) a poznávat svět. Pročež jsme objevili prameny Ploučnice, prýto jedno z největších pramenišť v Evropě. No, velký to bylo, ale ta voda nic moc, řekla bych. No a pak začala ta celotýdenní nuda, přerušená jedním kratším pokusem o prohlídku houbových míst pod Pilzbergem. Zaprotokolováno jest, že jsou pokryta sněhem, kdyby nebyl tak ostrý na jazyk, chutnal by skoro jak sibirka. Teď to trochu komplikuje i spadané jehličí, ale o to je to zase kořeněnější, řekla bych. No, trochu jsem se prolítala, jedou či dvakrát mne vzali na cvičák a kolem hřbitova, ale já mám raději pořádný výlety. No a nebo zahrádku, kde kontroluju míru rašení stromkůch i květin. Pravda, občas trochu rýpnu do trávníku a hned je oheň na střeše, přitom je stejnak prorostlej mechem, tak žádná ho škoda. Jen se musím trochu ukrotit, já totiž když hrábnu, tak to má hloubku tykačových důlků, a to není povoleno, Rick by se v těch jamách mohl ztratit.
Dnes jsem nic nedala na páníkovo výmluvy, že vlastně nikdy ještě nespal, a prostě když neměl u snídaně uvázanou kravatu, vyhnala jsem ho ven. Trochu to odflákli, byli jsme jen kousek nad Fojtkou a ušli jen pár kiláčků, ale po trojím zmoknutí jsme i já uznala, že lépe bude u kamínek.
Psáno 31.3.2012