Už na začátku týdne ba v neděli se jevilo, že by to přijíti mohlo. Pravda, na cvičáku se to ještě bořilo, firn dost krutě řezal do tlapátek, ale už nešla pára od nosu. Vidím, že stejně jako vloni se ze sněhu začaly vynořovat odpadky po vycházkách neuklízecích páníků; to je zvláštní sněhová vlastnost. Prostě sníh uklízí dočasně, páník navždy.

Na cvičáku bylo možné pozorovat jehnědy i to, jak jsem ztratila hlavu (to je paniččina fotka a myslím, že ozvláště vyvedená). Jinak mi to tam ani moc neběhá, celý týden a zvláště v jeho konci řeším vážnější věci. Prostě teď nevím, jestli jsem ta štěňátka už měla, nebo je čekám nebo jak je to vlastně. V podstatě mi plyšáci až tak moc neříkají, ale jsem lítostivá, občas si kníknu. A nejraději ležím v postýlce, sama si ji příslušně upravím (i několikrát denně) a teskním. Občas i na větším kanapíčku, ale postýlka vyhrává. Pravda, mí lidi mají poněkud jiný názor, ale co oni vědí o březosti, žeju. Že možná občas trhnu kus nějakého toho hadříku, to se snad tak moc neděje, nakonec, je to můj příspěvek k růstu hdp, řekla bych.

Protože si naivně myslí, že ze mne mé starosti vyženou pohybem, museli jsme vyrazit na výlet. Nebrblala jsem jenom já, brblal i páník. On to ale házel na špatné světlo, že fotky nebudou stát za nic (teda ale že jsme jich pak vymazali) a že prší a je zima a vůbec doma je nejlíp. A já tam navíc možná mám ta štěňátka! Panička tvrďačka nás vypráskala do té sloty, i yarda byl v tom dešti nespokojenej, ale holt než to všechno snášet, raději jsme vyrazili. Obkroužili jsme hrad Valečov a musím uznat, nebylo to tak hrozné. Dokonce jsem na chvilku zapomněla, jak veliké existenciální věci řeším, a lítala jsem po místních bezsněžných stráních, čmuchala v jeskyňkách, skákala přes padlé stromy ... Stejně je zajímavý, že předci mých lidí stavěli hrady na tak pěkných místech, hloupé na tom snad je jen to, že dnešním generacím holt v podstatě zbyla jen ta ošklivější, řekla bych. Ale ono je to snad i správně, představa, že mezi pískovcovými skalami bizarních tvarů vyšvihnou nějaký z těch dnešních paláců, mi nedělá dobře. Snad jen, že ruiny takové stavby by naštěstí mnoho let nehyzdily krajinu a milostivě by zmizely. Kdežto pořádnej hrad, ten je krásnej a ještě vydrží! A navíc je to tam bez sněhu a je tam čisto! Evidentně tam řádí nějaký gang na koních, viděli jsme spousty stop a i když páník stopař uff uff hlásil, že jsou nedaleko, nic z toho nebylo, žádné střednutí či bitka. Rovněž jsme zahlédli - no a doteď se hádáme - jestli to byla laň nebo srnka nebo co, viděli jsme z toho jen zrcátko. Ale utíkalo to rychle. Nakonec ani to světlo nebylo tak strašný, což?

Psáno 8.3.2009

Celý týden jsem měla jiné starosti, než se zabývat světem. Není úplně jasné, zda budu mít štěňátka já, nebo zda se budu o nějaká starat. Jsem kompletně připravena, mám mléčné žlázy zřetelnější než římská vlčice, pelíšky jsou nastlány, vyhrabány (zvlášť ten pod lískou se mi vyvedl, spousty kořenů jsem zpřetrhala, hloubka jámy je, myslím, víc jak dostatečná), přebíhám z jednoho do druhého, pláčem naznačuju těm schovaným potvorám, že jsem tady. Nic se neděje. Odmítám chodit ven, cvičák je zoufale daleko a mrňata by byla ve velikém nebezpečí, kdybych je opustila; tady hrozí tolik různých rizik, že ani konglomerát pojišťoven by nezajistil dokonalé bezpečí, jen já. Navíc, upřímně řečeno, s těmi ňadry mezi zadníma nohama se fakt blbě chodí. Ale já nikam nechci, mé místo je zde a já vytrvám. Odmítám přijímat stravu, teda granule. Když náhodou vybyde kuřátko či prasátko, obětuju se. To abych měla mastnější mlíko pro mladé. Teď jen, kde jsou, otrapy.

Občas mne vyvlečou. Mám v tom trochu guláš, mí lidi zpravidla nechtějí po mně nic, co by bylo vysloveně nebezpečný nebo proti mým zájmům, jak si posléze vyhodnotím (snad kromě koupání, mytí tlapek, manikůry, omezovaní přísunu buchet), takže když mne vláčejí ven, možná to má nějaký pozitivní smysl. Snad proto se na cvičáku zapomenu, běhám, skáču, lovím vodítko, brodím potoky, smekám se v blátě, honím kosy, ale jakmile to otočíme domů, zaberu a jedem. Panička plápolá na druhém konci vodítka, najednou dělá obrovské kroky ba ani se země nedotýká, jak se řítíme k pelíškům. A tady furt nic. No kde jsou, mrňata?

Pak samozřejmě nemám kdy ocenit, že páníkovi vykvetlo dendrobium, že mi v ložničním pelíšku kvete cymbidium ve 3 latách jakohrom, že venku rozkvetly sněženky. Prostě mám dost svých starostí a tohle nechám jiným.

Psáno 15.3.09

Dokonáno jest. Stahují se mi ňadra. Na prťavce už ani nepomyslím, potřebuju toho přece tolik dohnat! Především tedy pociťuji potravní nedostatečnost, no a trochu toho pohybu taky.

Na začátku týdne nám opět nasněžilo. To proto, že už jsem se radovala z kytek, páník to veledůležitě fotil a má po žížalkách - vše přikryl sníh, asi tak 10 cm. Výhodou budiž, že nosím domů čisté tlapky. Nevýhodou, že studí.

Jak mne postupně opouštějí mateřské či alespoň pěstounské myšlénky, taks e mi postupně vrací chuť k jídlu. Podle páníka mám ovšem zase nad ocáskem důlek a to prý je znamení, že "jsem v kondici", dle páníka tak říkají psáři, když je někdo tlustej. No, nevím, já myslím, že v kondici je páník, teda.

Krom výletů na cvičák a zahradu (stejně je paráda, jak sympaticky se ta mokrá zem dá rozrývat, líska má už krásně obnažené kořeny a panička už skoro bezchybně umí omývat mé zmožené tlapky) mne vzali znovu do Českého ráje - tentokrát jsme prohlíželi údolí Plákánku a přilehlé dědiny. Ráno bylo na 0, proto není divu, že ani ostraha Kosti nebyla k vidění. Kaluže zamrzlé, těžko se hledala nějaká vhodná k pití. Cesta příjemná, spousty čmuchacích prostor, pod tlapkama měkká půda ba bahýnko, tedy radostné poletování až bláto lítá. Přestože v původcích se hovoří o cedulích naučné stezky, nic takového tu nenajdeme, takže nebylo třeba zbytečně u nich postávat a čekat, až se mí lidi mentálně nasytí, naopak, mohlo se běhat a průzkumničit, nikde nikdo. Vřele doporučuji obec Vesec u Sobotky, jednak je fakt malebná, jednak se tam kolem plotu valí labrador hmotnější jak já, sotva nohama motá a snaží se hulákat, ale prostě to nestíhá, on je asi chovanej na sádlo nebo co. Ale mají tam taky odvážné jezevčíky. Zkrátka, vesnice jak má být!

Přestože je už asi den jaro (podle astronomů, ale já žádnýho neznám, jinak bych ho kousla pro prolhanost), stále je tu cítit sníh. Zalezu do tepla, stejně si myslím, že zimní spánek není špatná idea.

Psáno 21.3.2009

U nás na Moravě je překlad slova apríl duben, ne březen. Tady v Sudetech je apríl asi všechno, mám pocit. S paničkou poslouchám ráda televizní rosničky a musím říct, že lepší pohádky nejsou, kam se hrabou ekonomičtí analytici a politologové. Měli jsme tu mít lecjaké počasí, slibovalo se na to konto blbnutí s hráběmi a bahnění tlapek v malinách a tak, a místo toho - sníh. No, teda nejen sníh, ale taky deštíček (bahnění pak bylo možno provozovat leckdes jinde, a to vše k veliké paniččině radosti) a trošíčku mražení. Jen jaro furt nikde. No, teda abych byla přesná - každý den jsme tu tak 20 minut jara měli, to zas jo. To se pak nadšeně slůním na terásce (nevím, proč jí páník říká podesta, když to je nějakej tureckej úřada a ne kus stavby) a chytám bronz. No, pak si holt štěknu, když si vevnitř nevšimnou, že jim tu mrzne pes, případně je lavinovej (jakože pod sněhem).

Celý týden na to konto, že počasí se nevyvíjí podle vědeckých prognóz, jsem doma. Jak se mi zatahují cecíky, vytahují se mi čertíci z očí i mozku, tudíž začínám být opět ta milá, hodná, láskyplná, jemná a éterická moravská puga, jejíž povahu si každý zamiluje. Díky tomu má páník přes svůj mužný hrudník nádherný rudý šmouhy, který by mi v lecjakém salónu záviděli. Pelíšek jsem přestěhovala asi tak 20x, bohužel povlak nevydržel. Ono je to dáno tím, že se na některých členech domácnost dist šetří, teda.

Pak přišel kýžený víkend. Páník nevydržel abstinenční příznaky a vyjeli jsme se podívat na jeho domovské golfové hřiště na Malevilu. No, když se řekne golfové hřiště, máme zpravidla na mysli kultivovanou krajinu protkanou sítí férvejí, bankrů a grýnů. V tomto případě je ovšem základním vybavením golfisty kruh či křidélka, hole rozhodně nikoli (no my jsme je sebou ani neměli); zkrátka páník zaplakal. Panička pak taky, ale to bylo způsobený tím, že jak jsme zkoumali terén a on byl poněkud zavlhlý, tak se mi ten terén nalepil na pupínek, tlapičky a vlastně na všechno. Takže po návratu jsme udělali kyblíkovou koupel, tu já teda dost nerada, ale paničce evidentně dělá moc dobře. Pročež jsme si to zopakovali i v neděli, kdy jsme doprovázeli páníka v cestě za prací a při té příležitosti navštívily lesík kousek pod Jilemnicí. Teď ležím, a jsem naštvaná, s nikým nemluvím. 2x týdně kyblík, to jsem si fakt nezasloužila.

Psáno 29.3.09, ve zkrácený den