Tož nám nachumelilo, ale pro mne to není. Polehávám v kutlůšku u televize, kterou mi Kvilík dávno vypnul a ovládač kamsi založil (on to to vlastně nikdo nesleduje), vycházím především na zahrádku. Pravda, mí lidi se snaží mne nějak zabavit, takže mne čas od času vyvezou někam na procházku, kde mohu navolno bez vyrušování užívat pohybu, ale až teprve dneska mne to opravdu chytlo a měla jsem z toho vlastně radost. V týdnu jsme párkrát prošli pod Pilzbergem, cestu, co mám tak ráda, ale nějak mi to nešlo. To tam ležel sníh a já se bořila a zadní tlapky mi nešly tahat ven, pak zas pro změnu byla cesta umydlená a rozjíždělo se mi to do všech směrů. A to já nemám ráda, bere mi to sebedůvěru a prostě se mi pak venku nelíbí. Ale abych pravdu řekla, trochu mi dělalo starosti, jak v hlubokým lese najít nápadníka, vůbec nechápu, jak je možný, že se mnou lidi nechcou spolupracovat a vozej mne to takovýho psiskoprázdna, to pak je fakt těžký s tím něco udělat. A nic nepomohlo, že mám novej kabátek přeléhavej krásnej.
Dneska mne vzali na celkem pěknou louku, sníh nikde a šlapalo se tam pěkně, ale zase - byli jsme tam úplně sami. Skoro bych věřila, že jsem poslední planetární pes, ale já toho Césara slyším, jak huláká. Když se ale postavím u kompostu a kníknu na něj: "hele, tady jsem a čekám", tak on furt jen štěká, a to se mi zdá dost málo. Je teda možný, že jestli jsou takhle všichni, tak holt budu brzo poslední planetární pes. Ale přijde mi to škoda, i když uznávám, že lepší mamka bych byla, kdybych byla zase v pořádný formě a nějaký ten kilák ušlápla. Teď jaksi doma bez ponožek ani krok, do yardy mne nakládaj jak přepravku a když jsem se trochu v louce zapomněla a maličko poskočila, tak jsem pak ani vystoupit nemohla. Takže možná je dobrý, že ten César je takovej. I když, ještě pár dní má šanci, chlapec, neberme mu ji.
Psáno 2.2.2013

Další týden pod zámkem. Chci věřit tomu, že to se mnou myslej dobře, ale je to teda utrpení. Furt jen doma! Ještě štěstím, že mi Kvilík přenechal několik svých protiskluzových fuseklí a tedy čas od času srdnatě projdu domem, kupříkladu když se krájí hovězí či vykosťuje kuřátko. Ale většinu času jsem zalezlá na pelínku, co se mu říká dvojgauč :-)
Občas mne vyvezou jen tak na kousek, jen pár kroků někde venku, ale za nic to nestojí. Navíc furt hulákaj - pomalu! opatrně! neskákej! neběhej! no je to nějakej život? Jen jsem si trochu hupla u mého plotu, mírně poskočila, blafla a pak jsem se sotva dobelhala domů. Vůbec mi nepřineslo radost, že penzista odskočil z chodníku doprostřed ulice. Někde mi něco luplo a už to zase bylo. Ale teď s koncem týdne je líp, občas dokonce chodím i bez fuseklí. Navíc jsem dostala nové úkoly, mí lidi totiž někam furt jezdí a vrací se v noci a tak já musím hlídat dědu s babičkou, nejen barák. Navlíkla jsem to tak, že mne jako choděj pouštět ven, ale já je při tý příležitosti zkontroluju. A taky zkontroluju, jestli nezapomněli nasypat pod stůl ptákům nahrubo krájený rohlík (ondá tam měli ptáci sýreček, panečku) a hned letím domů, aby se nestrachovali. No a kvůli hlášení teda už zase, když slyším vrata od garáže, čekám v předsíni a hlásím vše o službě. A mí lidi maj evidentně radost, tak to tak asi budu dělat dál. Zvlášť když pak nelenujou a kostičku dají a nebo něco jinýho pozitivního udělaj. Jen by mne mocně zajímalo, kdežeto vlastně trávěj víkendy, když to není se mnou.
Psáno 10.2.2013

Po celý týden se nestalo nic k zaznamenání. Jsem furt doma, ven se dostanu jen když se čas od času objeví páník, šoupne mne do yardy a někam zaveze. Tam chvilku vydrží mé čmuchání, eventuálně lovení vodítka, a jedeme zpátky. Tvrdí, že je to všechno kvůli mě, ale já si myslím, že je línej. Já bych určo vydržela delší štreku. Je teda pravda, že se mi občas trochu rozjižděj tlapky, ale už bych řekla, že je to v mezích normy.
Dneska to vylepšil o to, že sotva přijel domů, přijel i Kvilík a na zahradě postavili rukou společnou a nerozdílnou obludy. A ty mne tak strašej, že se mi vlastně přestalo chtít čůrat. Tak schválně, kdo dýl vydrží, počítám, že roztajou dřív.
Psáno 16.2.2013

Že zima zlikviduje i tak silné jedince jako jsou mí lidi, to jsem teda nečekala. Poslední výpravu v neděli se mnou realizoval páník, brouzdali jsme nad ruprechtickou kapličkou bez vodítka, neb on je nad věcí. Ale byli jsme tam vlastně úplně sami, tak to ani nikomu nemohlo vadit. Každopádně to byl poslední pořádný výlet, od té doby se mnou nikdo nikam nechce. Jen panička se občas sesbírá a projdeme se okolo paneláků, ani na pořádný cvičák nedojdeme. A přitom mně už by se dost chtělo, i když, pravda, schody ani nezkouším a jakmile je sníh odmeten, tlapky si jezdí kam se jim zamane; furt to ještě nemám pořídně pod kontrolou. A to všecno kvůli tomu, že lidi se mi flákaj po postelích a mě ubývá svalovina.
Psáno 24.2.2013