Pro samej mráz (výmluvy mých lidí) furt sedíme doma. Já překládám virtuály (toje krásný slůvko, co? to jsem vymyslela na moje štěníky) z místa na místo, z pelíšku na pelíšek. Páník je díky své roztržitosti (to signalizuje, že by ho panička nejraději roztrhla) zapomíná zavírat ložnici, takže přes den jsme většinou tam, tam jim je nejlíp a mě taky. Ale jen sem vtrhne panička, už musíme na legální pelíšky a ložnice je nekompromisně zavřena. A to všechno jen pro jednu roztrženou duchýnku, stejnak už byla stará. Ale přiznám se, že už mne to moc neba, teda.
Doufala jsem, že mne někam vyvedou, ale skoro nic. V neděli jsme byli okolo Kokořína, kamžto jsem vytáhla další příbuzný, aby nezasmrádli. Ale cesta byla taková divně placatá a ty šutrový útvary nebyly až tak zajímavý. nakonec asi i proto, že jsem na ně nesměla. Jinak cesta byla taková placatá, žádnej kopec. Ale samozřejmě jsme trochu bloudili, to už je taková naše specialita.
V týdnu jsme moc nikde nebyla, jen na cvičák mne občas vzali. Ale já to teda přiznám - nevadilo mi to. Mráz jak z ruskejch knížek, to mi ale vůbec nedělá dobře. Navíc se mi rozjížděj zadní tlapky, do sněhu se bořím. Prostě u radiátůrku je líp, i když díky ruskýmu plynu.
Až teď v sobotu jsme sebrali tetu Holinku a jeli na Mácháč. Teda původně to mělo být na kopec jménem Borný. Já teda vlastně doufala, že to má být Borneo, to by mi bylo teplejší, ale byl to Mácháč a Borný. Stejnak jsme se zahřáli ažaž, protože navigátorka nevěřila mapě a hnala nás na vrchol místo na vyhlídku. No, ale my to samozřejmě všechno zvládli, nejsme žádné šuměnky. Celkem ráda jsem pak lehla v yardovi do svého kutlůšku, zatímco oni šli bruslit. To mě teda rozhodně nebaví, led nesnáším, protože mi ujíždí prdelka. A navíc ta zima!
Psáno 4.2.2012

Celý týden se krčím u radiátůrku, pokud teda nejsem pod duchýnkou (a to já asi nejraději). Máme tu v Liberci pravou nefalšovanou sudetskou sibiř totiž. Od tlapek se práší, no spíš čmoudíky a syčení, když spěchám pod borovici k povinnému venčení. Beztak mi to vůbec nejde, táhne mi děsná zima, kam nikoho nepouštím. Sotva zdvihnu ocásek. Jenže se stočeným se nevyčůrám. Mám já to trable!
Zjistila jsem, že když mí lidi bruslí, tak se umím v yardovi přesunout na zadní sedadlo, zabalit se do deky a poctivě hlídat, samozřejmě pro zvýšení nenápadnosti se zavřenýma očima. Jedinou šmouhou na kráse je, že páník děsně huláká a tváří se, jako by se po mně muselo něco uklízet či co. Pár chloupků, no.
Po výletu na Mácháč hned druhý den mne vzali na další bruslení (fakt nic moc zábava teda) a lezli jsme na Mlýnský vrch nad Břehyňským rybníkem, to je ten, co je stejně starej jako Liberec. Podle mne ta voda za ty roky musí dost smrdět, ale pod ledem to asi není poznat, každopádně jim to při bruslení nevadilo. Ten kopec byla ale moc zábavný, zvláště na vrcholu skalisko jakbyho někdo vystavěl. Fakt jsme něco takového neviděla. Další zážitek byl, jak páník šílel, že neví, co to je Pecopala, což je slovo, které tu bylo na cedulích o chráněné oblasti. No, vymyslel, že to je další kopec a že hned jako na něj půjdeme. To se ovšem nesetkalo s přátelským přijetím ostatních členů výpravy a, jak jsem již uvedla, šlo se bruslit. No, někteří ležet na zadní sedadlo yardy.
V týdnu pár cvičáků, ale vlastně jen naotočku, ta zima byla fakt krušná. Ovšem jedne nemalé vítězství je třeba zahlásit - pohybovala jsem se na ledu! Ne teda úplně radostně, i když pak jsem se trošíčku zapomněla, ale přežila jsem to ve zdraví a ten rybník taky.
No, a aby se to nepletlo, tak dneska výlet. A kampak? No na Pecopalu, samozřejmě. Když jsme vystupovali z yardy, málem jsem se zlomila - -17St bylo fakt krutý. Ale kopec to je pěkný a navíc skalní městečka, roklinky, no hrálo by se to tu báječně na indijány. Jenže panička furt jako že "Beto stůj! jestli budeš honit srnečky, tak dostanou zápal plic a tebe picnou!" No koho by takovej vejlet bavil? Přitom široko daleko žádný zviřátko,jen já. No kdo by taky do tý zimy lez, žeju. Navíc na takovej krutej kopec. Ale nakonec to nedopadlo špatně, jen jsem se maloučko proskotačila a pak jsme jeli do Prahy, ale to už byla dost nuda, o tom nemá cenu psát.
Psáno 11.2.2012

Nevím, zda za to může zima nebo lenost, ale v podstatě celý týden jsem zavřená. Smutně s hlavou sklopenou přecházím mezi svými pelíšky a jedinou radost mi dělají objevivší se plyšáci, zvláště moje oblíbená dýně, granulky v misce a houska sypaná babičkou takzvaně ptáčkům, ale já vím svý. Tak velký kusy by sýkoru zabily.
No, s paničkou občas zaběhnu na cvičák, to je pravda, ale je to na chvilku a navíc jsem vlastně furt na šňůře, a to mne neba, teda. Navíc když tam potkám nějakou granulku, ani si ji nemůžu pořádně prohlídnout, díky tomu jsem nesocializovaná, myslím.
Ještě, že je ten víkend. Když panička zahlásila, že pojedeme do Srbska, zaradovala jsem se, neb teplo mám ráda Překvapil páník, když si krom pohorek vzal dvojitej svetr a kulicha, ale on je takovej trochu cimprdlín, tak jsem to výrazně nekomentovala. Když mne ale vyhodili do sněhu v obci Srbsko nedaleko Příhraz, byla jsem notně zklamaná. Jak já bysem se slůnila! No a navíc to bylo tak, že páník chtěl mocně objevit ten hrad Hynštu, co jsme v vloni nenašli. Asi si myslel, že ve sněhu se hrady líp hledaj či co. Jenže mě se dost bořily tlapky, teda, byli jsme jednoznačnými prvochodci a navíc to vypadalo, že když ten hrad nenajdem, budeme ho muset postavit, jinak páník neřekne yardovi, aby nás odvezl domů a bídně zmrznem v Srbsku u zvonice... No, nakonec to dobře dopadlo, hrad byl objeven a navíc se mi cesta moc líbila. Mohla jsem trochu čmuchat, mohla jsem trochu pobíhat mezi stromy a díky hlubokými sněhu mí lidi moc nespěchali. Takže jsem si to nakonec dost užila a Hynšta je móc pěknej hrad. Počítám, že tam ještě na jaře zajdeme, protože skalní město nedaleké je nám naprosto neznámé. A dle páníka je to hanba. On to musí vědět.
Psáno 18.2.2012

Nějak se mi to tu všechno komplikuje, důvody neznám. Mí lidi na starý kolena asi začli pracovat nebo co. No a nebo jim nainstalovali nový píchačky, to je taky možný. Ať tak jak tak, tento týden jsem se skoro neviděli. V poledne přilít někdo z nich, vyhnal mne ven (no, chodívám v takovém případě zkontrolovat, jak mají u babičky ptáci nasypáno rohlíku), něco pokoumal v kuchyni (i zde ověřuji kvalitu, desátek je vynikající vynález totiž) a zmizel. Mnohdy pak přišli za tmy, takže, jak pravím, neviděli jsme se. Rovněž víkend je podivný, přijela teta h´Olinka na návštěvu, dokonce lýžovat! Asi abych nehleděla tak vyčítavě, vzali mne vyzkoumat, jak vypadá obětní kámen nedaleko Branžeže.To proto, že se mi - podle paničky kvůli sněhu - rozjížděj tlapátka na parketách a tak je hledán terén bezsněžný. Moc to nejde dohromady s h´Olinčinýma lýžema, ale prostě to tak máme. Ovšem to nikdo netušil, že sice sněhu v českém ráji je opravdu pomálu, ale ledu qantum. Tož jsem si zajezdila v lese jako na parketkách :-) Ale jinak jsem předvedla, že pohybově jsem furt skoro jako ten josejnbolt. No, dobrá, dobrá - skoro. Ale on zase neumí s ušima jak já, teda ...
Psáno 25.2.2012