Furt mne to trápí - na parketách či dlaždicích (proč nemají všude heboučké vysoké koberce, nejlépe ty tapiko, co páník zamlada produkoval?) se mi tlapky rozjíždějí, bojím se chodit. Tím pádem když chci opustit svůj hlavní stan (mí lidi mu říkají ložnice), musej mi namočit tlapky, pak jdu jistě, jinak tak dlouho pláču, až někdo přijde mne zachránit. Nevýhodou je, že když vypadnou do práce, nemohu jít do hlavního pelínku, ale musím se mačkat na malých pelíšcích dole. Už aby ten sníh byl fuč, panička tvrdí, že to mám z něj. Navíc jsem zaznamenala skrytý rozhovor o tom, že budu nacpána do vany a koupána. Marně hledám na webu linku psího bezpečí, jestli se nedovolám, rozpustí mne v šampónu!
Dneska jsme byli jen chviličku venku. Jeli jsme do Rudolfova, ale všude mocmoc lyžařůch a tím pádem nervózní panička a výlet k ničemu. Prostě jak říkám, už aby ten sníh zmizel!
Psáno 5.2.2011

Tak koupel naštěstí neprošla :-) Zapomněli! Pssst! No a nebo třeba neteče teplá voda, i když to je nepravděpodobné, neb páník se každý den připravuje na příští život - bude hroch - a to koná ve vaně. Už mu jde báječně funět!
S tím sněhem a tlapkama to bude složitější. Myslím, že velkou roli zde hraje psichyka (pro puristy - pravopis je správně, ovšem jedná se o psí formu psychiky), neb už nějaký čas se brodíme na cvičáku bahnem a dnes ráno jsem si stejnak paničku vykvílela (páník když spí, tak spí a nebo to aspoň dokonale hraje), aby mne přišla zachránit a smočením tlapek mi umožnila přesun přes parkety.
Jsou teď nějaké divné dny. Mí lidi skoro nejsou furt doma, chodíme jen na cvičák s paničkou. Až dneska ráno jsme vyjeli koukat někam ven, páník měl absťák a tak jsme se šli aspoň podívat na fgolfové hřiště ve Fojtce. Zima až praštělo! Pod nohama led! Po týdnu oblevy jsem na to nebyla připravená a trochu mne zlobily špatný protektory na tlapkách, ale jinak výlet pěkný. Snad jen kdyby tolik nebuzerovali, jakože na grýny se nesmí. No to vím taky, ale v 8 ráno tam není ani noha tak o co jde,ne? No ale poslechla jsem, no. A stejnak si myslím, že už by ten sníh a mráz mohly skončit, já už chci jaro. Preventivně jsem začala okusovat křivolakou lísku, protože my psi na jaře prostě dřevní vlákninu potřebujeme. A je nám celkem fuk, zda je zdobná či užitná. Prostě to rveme až třísky lítaj.
Psáno 12.2.2011

Užuž to vypadalo pozitivně. Už bylo bahýnko prakticky všude, nejen u plotu, kde ho tak poctivě s Rickem vyrábíme. Na cvičáku šustilo pod nohama listí, snad jen ty ledový cesty dávaly vědět, že byla zima. Ale ono ne. Místo sněženek či fialek, teplého slůníčká do zádíček a slaďoučkých čerstvě napušených větviček tu máme zase zimu. Sníh, mráz, Sibiř. Teda jak mne to nebaví!
Od čtvrtka tu mám na starosti Kvilíka. Nevím, kam ten svět spěje, když už takhle malý dítě dávají na hlídání, to já bysem teda nepřipustila. Ale co naplat, povinnostě jsou povinnostě a tak poctivě hlídám. Předevšm sleduji, zda vše správně dojedl, protože pokud ne, tak musím všechno řádně uklidit, aby se to nezkazilo (a víte, že ty lidský mláďata vůbec nemají špatný granule, i když jsou takový dost kašovitý?), neustále mu přepočítávám hračky doufajíc, že by mi za to mohl aspoň tu hadrovou kostku jednu nechat, má jich šest. No a samozřejmě velmi intenzivně pokrývám i všechna bezpečnostní rizika, zvláště když chlapec spí nebo se k tomu chystá. preventivně štěkám na všechno, co se kolem domu v Ruprechticích pohne, a to vše, prosím, i přes naprostě nepochopení ze strany mých lidí. Oni totiž asi o riskmanagementu nikdy neslyšeli, počítám. Jo, Kvilík to kvituje nadšeným pokřikem, ale, pravda, nespí. Však ale on se naučí :-)
Psáno 19.2.2011

Nevím jak jinde, ale tady se počasí prostě zbláznilo. Normálně má už být skoro jaro, fialky podél cest a z balkónůtekoucí muškáty, ale sem přišla sibiř. Mrazy úplně hrozně podnulní, až to zaznamenala i naše hjundaj stanice a naměřila rekordních -9, tj. -16 ve skutečnosti. Lidi se obouvají do teplých botek, ale co my, chudáci psíci, co máme navíc hnedle 4 styčné body s podložkou? Ani se mi nechce chodit ven. A to mne to ještě navíc klame tělem a slunko svítí, já se vyvalím na koberci a vystavuju napřed levý a pak pravý bůček a pak si vyštěkám cestu ven že jako se budu slůnit na venkovním pelíšku ale ouha - von křupe. No a já taky venku teda nebudu, jen oblížu co babička nasypala ptákům (někdy se s těmi rohlíky ani nedrolí, správně tuší, že já je tam nenechám těm uřvanejm potvorám a mám ráda křupavý) a hned zase zpátky. A páník se mi řehtá, jakobych mohla za to, že to slunko vevnitř vypadá tak teple.
Mí lidi si vymysleli divné výlety. Napřed šli sami s železnejma botama někam ven a pak vzali i mne, že jako prý bruslit?! No to je teda dost hloupý nápad. Spočívá to v tom, že se jde k rybníku, který ale má místo vody led. Kdo a jak to tam dal, nevím. Každopádně se to děsně smeká. A já furt, proč mne panička ondá hnala lesem takovou ledovou cestou, že mi všechny nohy ujížděly; no jí vlastně taky. A pak mne naženou na takovou smekací plochu, no to jsem se teda bála. Pak jsem to rezolutně uzavřela - prostě se mi rozjely nohy a bylo. A měli po bruslení, když jsou tak chytrý. No, pak jsme ještě teda šli na výlet na nějakou vyhlídku, odkud nebylo nic vidět, kde ale prý král Karel IV spočinul a stal se otcem Vlasty. Nevím, proč právě na takovým šutru, ale prý to tak bylo. Já měla ovšem velikou radost, že se to tam nesmekalo, pískovec je rozhodně podstatně lepší než led.
Psáno 26.2.2011