Užuž to vypadalo, že se objeví dvorek zpod sněhu, že nebudou zábst drápky, že budu moci trávit víc času na slůníčku. No, a je tu zase sibiř, navíc taková dost proradná. Slůníčko svítí, já se nacápnu před obývákem na pelíšek, slůním se a furt si jen říkám, co že mi to vadí? Co mi ruší ten báječnej klid a lapání vitamínu D? No, když mne pak panička zdvihnla, je to jasný - prostě pode mnou nebyl ten správný pelíšek, ale arktické skupenství matrace, no já měla úplně frostovanej bůček! Kolik mám sněhu na střeše nejlíp dokumentuje fotka střešního okna, řekla bych.

Nic se tu neděje. Nehybná zima. Panička proházela víc uliček pro mne a pro Ricka, takže máme víc možností pobíhání, ale stejnak já si jen doběhnu pro housku, co babička jako sype ptákům (mají dost jinde, řekla bych) a hned zase zpátky. Jen ještě občas venčím plyšáky, aby se taky dostali na vzduch. Babička napekla koblihy, trochu mne mrzelo, že přijeli příbuzní a mnoho mi nenechali, ba vlastně nic. Už bysem brala jaro, jako ta amarylis, co z ničoho nic se pustila do kvetení. To, že takhle blbnou cymbidia a dendrobia, to už jsem si zvykla, i ten podivnej střevičník, co kvete bez přestávky nějaké 2 měsíce, chápu, když je vlastně v akvárku. Ale amarylis je na okně, ta vidí, jak to tam venku vypadá!

Psáno 7.2.10

Zima nepolevuje, fakt je. Sněhu nad kolena i lidem, natožpak nám, maličkejm pejskům. A to mi panička tvrdí, že mám koleno vyboulené, tudíž logicky mám ještě horšejší možnosti boření se do sněhu. Ale já na řeči nedbám a lítám v tom jak šus. Prostě si to užívám, když už musí být taková klendra. Nakonec vím, že celý výlet končí na pelíšku, záda přicvaknutá k radiátůrku, a rozjímání.

Kdesi jsem zaznamenala, že na psech se lidi učí reflexy. Ale to jsem nevěděla, že i moje panička je takový výzkumník. Vše začalo tím, že protestuje, když si drbu ucho v nočním pelíšku, jemuž ona říká postel. To potom ona nemůže spát (jakoby nemohla jít jinam) a přiklápí mi hlavu peřinkou, neb to si pak to ucho chudáčka nemůžu pořádně podrbat a teda spím taky. Duchýnka je báječnej vynález, nevím, který pes se na něm podepsal, ale kdyby ji nevymyslel on, musela bych já. Občas je i v pelíšku chladno, to jak kolenovrtný páník nastavuje topení aby jako snížil tržby transgazu a kolem druhé ranní už je to fakt dost studenej odchov. A tak si podrbu ucho a panička hned moudře zasáhne - přikreje mne duchýnkou a hned je teplíčko :-) Jen se nemůžeme shodnout, kdo u koho vybudoval ten podmíněný reflex...

Vypadá to, že se na mne zase něco žene. Projevuje se to tím, že stále více a pečlivěji čtu veškeré vzkazy, které nechávají ostatní psíci. Někdy se tak začtu, že až zapomenu, že vlastně jsem na vycházce a lidi mi zmrznou. Panička je z toho nervózní a vyspravuje oplocení baráku. Netuším, oč jde.

Psáno 14.2.2010

V posledních minutách se začíná konečně zdát, že existuje slunko a taky že teplota venku může být i nad nulou. Jak milé zjištění!

Zatím se stále ještě poměrně dost bořím, když vodím paničku po zahradě či cvičáku; prostě mimo cestičky je to problém. A na to konto mne dost bolí nohy, když si trochu zalítám. Panička tvrdí, že je to tím, že je mám křivý. Já myslím, že to je nesmysl, prostě je hlubokej sníh, no. A křivý nohy nemám, prostě je mám osobitým způsobem tvarovaný, to abych byla celá jedinečná. Nakonec i proto chodím klidně i bruslit na led, třeba. No, klidně teda ne, ale jdu tam, no.

Pro páníka byla nejzajímavějším zážitkem týdne procházka se zajícem - vzala jsme ho venčit. A oni se z toho mohli všichni zbláznit, nechápu. Ono to vlastně začalo už když jsem chtěla vyvést hrocha, jenže on nechtěl sám ze schodů a já ho nést nemohla, dole řval ten obludný lux a to já se musím schovat, i když se mi lidi vysmívají.

I když je jaro nedaleko, stále hýříme s krmením pro ptáky, i když tomu bráním, jak jen můžu. Nechápu, proč ty uřvaný potvory dostávají takové jistě vynikající zrní, a já nic. Navíc jim to sypou do budek, do kterých se nevejdu. Jo babička, ta moudře sype rohlíček pod stůl venku, tam snadno dosáhnu a jedinou chybu to má, že ten rohlík drobí na zbytečně malý kousky, klidně by ho tam mohla položit celej ... Ale zrní mi ochutnat prostě nedají a přitom co na těch ptácích mají? Vítají je snad, když přijdou z práce? Vyblíže jim nějaký blbý kosák talíř či kastról dočista dočista? Oslintá páníkovi někdo z nich tak dokonale kvádro? Bojí se nějakýho vrabce pošťačka? Jojo, jen babička má pochopení a občas natře ten rohlík sádlem :-)

Psáno 20.2.2010

Jaro, zdá se, nesměle pokračuje. Na cvičáku mizí sníh, na zahradě taky už jsou místečka, kde se jeví tráva. Ale Xerínův patník, co mu páník instaloval, zmelioroval a Xerín ho ignoroval, tak ten je ještě ukryt pod sněhem. Ovšem na podestě na venkovním pelínku, když svítí slunko, to už je žůžo.

Samozřejmě bych to nebyla já, abych si neužila i dost zimy. V úterý nám totiž po 11 letech služby odpochodoval kotlík. Což o to, mí lidi se chodili ohřát do práce, ale co já, chudinka? Skrývala jsem se pod duchýnkou a čekala, až odpoledne zapálí v krbu, abych aspoň trochu načerpala teplíčko. Nic naplat, i když se do oken opíralo sluníčko a panička konstatovala nějakých 19 stupňů, já myslím, že jsem tu trpěla. V pátek nám to spravili, to jim to trvalo.

A protože už je skoro jaro, panička rozhodla, že se půjdeme podívat do Pekla na bledule. No, se krapet utla, řekla bych. Ale bylo tam pěkně, jen se to trochu bořilo. A nechutnala mi místní voda ani z potoka, ani z kaluží, nevím, co tam v Zahrádkách mají; sníh byl standardní. Moc pěkný zámek v těch Zahrádkách, škoda že vyhořel. Teď zas aby nějaký pán z Lipé zasáhl, ale v Lípě asi vládnou na opravy špatní páni ...

Psáno 28.2.2010