Fakt už mne to nebaví. Studí tlapky, bolavě se boří do zmrzlého sněhu nebo co to vlastně je. Běhat se v tom řádně nedá, nohy se mi rozjíždí a určitě se taky zčitelňují (a těch řečí doma potom!). Jediné, co je na sněhu zajímavé je, že zintenzivňuje čtecí zážitky. Zvlášť čerstvý sníh, to se to pak čenichá, radost pohledět. Uznávám , že mí lidi jsou nervózní, když se trochu zdržím na jednom místě, ale zase - když ono je to tak napínavý čtení ... Jen je škoda, že o tom neumím řádně povyprávět, co všechno načtu, soudím, že by to bylo pro řadu lidí nesmírně zajímavé (a pro některé možná i kompromitující) čtení. Například jasně poznám, kdo po sobě neuklízí; ale těžko to někde hlásit, že. Jasně poznám, v jakém rozpoložení jsou sousedovic granulky (prý jim tak nesmím říkat, ale když ta podobnost je tak veliká), jak bylo starému Bodyemu, který kamarádil ještě se strejdou Xerínem, bolí ho záda a sotva leze, když se belhal na jednu ze svých dvou denních procházek. Poznám, že se v naší části Ruprechtic pohybuje nějaký vetřelec, to pak zpozorním, co kdyby přišel za mnou, že.
Ovšem když na slunku roztaje moje oblíbená bažinka, nedá mi to a vnořím se. Uznávám, že za ten paniččin řev to nestálo, ale bylo to pěkný.

Začínám mít trvalý hlad. Tedy ne, že bych jej neměla normálně, ale teď je příslušně větší. Moc si nepamatuju, jak probíhalo moje rozhárané období a tak se rpo jistotu futruju, co kdyby přišla štěňátka. Musím být zodpovědná a připravená na vše. Základem je dobrá výživa, že. Ovšem mí lidi nemají pochopení a tvrdohlavě se tváří, že žádná štěňátka nebudou - jak to asi mohou vědět tak jistě? Myslím, že jsou nezodpovědní, klidně bych pak mohla být vyhlášena krkavčí matkou roku. A to by se na mě pak šklíbili, co? Jak by sem chodila psociálka a kontrolovala všechno ... Zatím se mi daří si vše vybojovat, tak snad to dobře dopadne. Jsem, myslím, tak asi v půlce březosti, teda teoreticky.

Psáno 1.2.09

Jako každý únor, páníček trpí jako zvíře, neb má chlapskou smrtelnou chorobu na 7. Je děsně srandovní, jak se vzteká, když mu visí kapka u nosu a nemůže najít kapeník (mám ho já :-)).

Trochu nám tu zima polevila, takže se zpod sněhu objevil trávník a čemeřice. A taky se daří pít leknínová limonáda, max.její trochu horší náhražka z kyblíka pod okapem. Tam je veliká ledová kra, tu je možné oblizovat a je to móc příjemné. A taky při sluníčku můžu sedět na terásce a hledět k sousedům nebo kamkoli jinam, ovšem v každém případě moudře, já to jinak ani neumím.

Cesty na cvičáku se změnily v ledová koryta, kde mi ujíždějí především zadní nohy, občas všechny. Fakt děsná psina, teda. Mí lidi se mi vysmívají, přitom oni prostě mají na smekání míň nohou, tak mají taky poloviční pravděpodobnost, že se jim rozjednou, no není to pravda? Sníh, který leží podle cest, je hrubý, přemrzlý, ostrý, nepříjemný. Boří se to, špinavé to je tak, že ani oblizovat to nechci a přitom já zmrzku tak děsně ráda!

Zajímavé je, jak nám chutnají takhle s koncem zimy větývky, větve ba i kmeny. V tom se shodujeme s datly a strakapoudy, pozdnězimní dřevní hmota je prostě šmakózní, nemohu se jí nabažit a nejsem v tom sama. Bohužel, na fotce už ten strakapoud není, byl rychlejší než závěrka ...

Ovšem řekněme si na rovinu, nejlepší stejně je kanapíčko po návratu z cest :-)

Psáno 8.2.2009

Tedy zima se nás jak jen může drží a nepouští. Myslím, že organizátoři mistrovství uplatili rosničky, jinak to přece není možné. I fotky jasně ukazují, že začalo jaro, ale pak to ti sportovci všechno zkazili ... Všude sníh. Kde není sníh, tam je sůl. Jediné, co považuji za správné, jsou hry s hrablem. Páník má sice jiný názor a mladej páník taky, ale oni se lidé dost často mýlí. Je to moc pěkný, skákat jim na tu lopatu a koukat, jak hromada sněhu, co měla letět někam daleko, se vysýpá mě pod tlapky :-) Nic jinýho na zimně už veselýho nevidím. Ba ani pozitivního; bolí mne nohy z tahání se sněhem, čmuchání je komlikované a studené, o čurání ani nemluvím.

Týden začal evidentně na suchu, šlo čenichat i na cvičáku bez rizika, že mi ujedou nohy. Pravda, občas nějaký ten ledík pozlobil, ale v zásadě už to šlo. Určo už byly krokusy nastavený na průraz zemní šlupky, počítám, že sněhurky a blekule jakbysmet. No a do toho přišla pokrývka závodních tratí, ovšem k nám do Ruprechtic, což je špatně. Tratě jsou jinde. Kdyby aspoň nějaká ta dotace třeba na nový pelíšek nebo tak něco, určo by se našlo vhodné použití nějakého miliónku nebo osmi, třeba.

Konec týdne je tedy ve znamení sněhové nadílky, máme toho na dvorku tak asi půl metru a furt ještě padá. Už mne ani to vymetání nebaví a nechávám to svým lidem na starost kompletně.

Zatím uvnitř poctivě sleduju, jak nám pučí orchideje a střevičníky. Když to nejde krokusům, musej nastoupit exoti. A některým to fakt jde, skoro jak mě.

Psáno 15.2.09

Furt padá, kdo nenacvičil ještě Ladovskou zimu, má poslední šanci, za chvíli se sníh spojí nad naším komínem a zmizíme. Hlavně že máme to mistrovství, že. Zatím nekrouží ani záchanné vrtulníky, které by mohly shazovat kupříkladu sušené maso, nakonec mohlo by být i syrové, já bych to nějak zvládla. Ale hlavně aby nás pak někdo našel, no ne? Nevím, jak mám označit naši boudičku, tak ji pro jistotu značkujeme s Rickem ze všech stran. No ono to ani jinak moc nejde, neb prostě kdo si nezkusil značkování v metrové závěji, neví, o čem je řeč. Ještě že mí lidé mají hrabla a vytvářejí nám stezníky (no, když je zelená celá zahrádka, není stezníků zapotřebí, ale to už snad ani není pravda, ten sníh je nekonečný), tož značkujeme ve steznících. Ale že nejsou ty vrtulníky, to mi přijde jako nezodpovědné. Zanedlouho v liberecké kotlině zmizí nějakých 100.000 obyvatel, poctivě 3000 návštěvníků mistrovství a já. A nikdo se ani neotřepe. Co kdyby ten sníh někdy roztál? Co s tím pak? Kdo to tu bude uklízet?

I přes hrozící katastrofu hledíme s Césarem od vedle s optimismem do příštích dní, děláme blbosti, když naši lidé hledají pomocí hrabel vjezdy a výjezdy. Je ale pravda, že se mi pak dost špatně chodí, ovšem já pak zaujmu polohu ležící střelkyně a jsem v pohodě; pravda, nikdo jiný se již k tv kanapátku nevejde, ale stejně tam nic nedávaj, že.

Jo, měli jsme tu návštěvu - panička se někde chlubila našimi ptáky! A přijela paní,že si je nafotí. No, koukala jsem na to její vybavení jako puk, ona nachystaná fakt byla, ale ptáci ne. Jak viděli, že někdo tak kvalifikovanej se o ně zajímá, ulítli. No to byla ostuda! Panička vypadá, jakoby si vymýšlela, přitom tu fakt máme přeptákováno (ale blbě se to loví, tak to asi tak zůstane). Pro jistotu jsme teda udělali nějaké snímky, aby z toho panička odešla s čistým štítem, ale té lovkyně je mi líto. Jenže co chcete, ptáci jsou prostě stydliví, no :-(

Psáno 22.02.09

Tak nám to tu končí, sláva. Teda ne, že by ten žampionát nějak podstatně ovlivnil život nás ruprechtických moravanů, sice nám tu vyhrožovali bůhvíjakými problémy s dopravou, ale jediným problémem, co jsem zaznamenala, bylo, že mne panička odmítla povozit autobusem, když byl zadarmo. A to jsme klidně mohli jezdit koukat na hovňostroje nebo jak se ty rachejtle jmenujou. Slyšet to bylo od radnice až k nám do Ruprechtic, vidět nebylo nic.
Ovšem ten vymodlený sníh, ten nám teda dal. Místy to bylo nad hlavu, a že si ji nosím dost vysoko. Ale jakmile tam nahoře viděli, že už se chystají závěrečné řeči u nás před radnicí, tak pustili teplý vzduch. Jenže zase je teda dost vody, abych pravdu řekla. A chodí se v tom hůř jak v prašanu. No prostě psa by nevyhnal, ale říkejte to paničce, ta mne vyhání furt. Soudáím, že ona prostě ráda bloumá cvičákem, ale sama se bojí, neb tam jsou divocí srnci a zajíci. A tak tam musím lítat jako bodygárd, ovšem mě se to boří, drhne mi sníh o bradavky a je to nepříjemný. A bolej mne kolena.

Teď zvlášť, když čekám štěňátka. Už mi začli zase krást hračky; začalo to světýlkujícím kroužkem, co tak rozkošně píská. Já ho mám jako důležitýho simulanta, neb jen on a pak ještě krteček simulují jak teplé přitisknutí, tak i veselý kvikot. No, a mám po ftákách, jsou pod zámkem. Ale stejně se mi nalévají bradavky a co já vím, jak to dopadne. Myslím, že by mohli být krásní a mohlo by jich být hodně, ne?

Dneska jsem viděla nevlastního bráchu, byl na bonitaci a jmenuje se Žožo. Teda to vám je moula! On si se mnou, jemnou-citlivou-křehkou-éterickou moravskou pugou, ani nechtěl hrát!? On zalézal do auta! Skrýval se za nohama svého páníčka! No zavelela jsem k odjezdu, co tam, žeju? Navíc počítám, že moravata nadělím já sama a bude jich! Ovšem potěšilo mne konstatování, že jsem v kondici. Sice to vím taky, ale když si toho všimnou lidi, je to příjemný. Ještě by si mohli všimnout přímo mí lidi, a pro zachování kondice by mi mohli zvýšit dávky, aspoň granulkový, když už nemůžou přihodit denně třeba kuřátko nebo aspoň buchtičky pekáček například.

Jo, a ještě jedna věc se stala - panička mi při pravidelné pedikůře ustříhla skoro celou přední nožičku. No, teda po pravdě to byl jeden drápek, ale krve jak o koridě. Tak jsem si to tu aspoň řádně označkovala, proběhla jsem celý dům, ať mají co uklízet, kruťáci.

Psáno 28.2.09