Tak nevím, páník mi pořád krmí uši Ladovskou zimou a kde nic tu nic. Všude bláto, a i když trochu nasněží, stejně mi myjí nohy sotva se vrátím z cvalovky po zahradě. Na cvičáku nuda, bahýnko. Kaluže kalné, nedobré. Silný vítr a i když jsem skoro nahatá, panička slíbený kabátek nevytáhla, takže trpím chladem. Navíc když jsem se ondy chtěla trošíčku napudrovat slušně rozloženým ježkem, nepřející panička mi to znemožnila. Fakt nemožná. Prostě nám mladým nerozumí. A já pro ni pochopení jako mít musím, i pro ty její scény, že jako jezevčíci se nežerou, že potkani se nevtírají do srsti, že lidský bobky nejsou k jídlu ani ke krášlení, že vodítko se nežere, že při chůzi se za kotníky nechytá, že do cizích tašek se neleze, že na zavolání se přichází ... no prostě plná hlava zákazů.

Prý je teď masopust. Podle výkladu, který mi moji lidé dali, to značí, že nebude maso. Myslím, že to není dobrý nápad, i když musím uznat, že babičiny koblihy jsou velmi dobrým doplňkem denní stravy. A když mi děda půjčuje svou kožešinovou vestu, jsem skoro šťastná. K úplnému štěstí bych potřebovala tohle všechno mít u páníka v posteli, na jeho talíři tam mít kousky kravičky, klidně syrové. A ať mne tam nikdo neotravuje. Koblih může být mísa. A nebo 2.

Psáno 2.2.08

Dneska musím být stručná :-( Páník se vystavuje až v Němcích a nějak se mu nechce zapisovat, co mu připravuju.

Máme tu v podstatě jaro. Na cvičáku už zmizely poslední zbytky sněhu, o to líp se mi tam běhá. A že jsem panečku nějakej skokan! Fakt ale je, že když řádně poběhám a zvlášť pokud mám nějakého sparingpartnera, tak cestou domů už drhnu zadními drápky. To je pak panička nešťastná a zvažuje, zda mám zase vápnit nebo jen polehávat. Páník navrhuje polehávání a je ochoten se mnou velmi intenzivně spolupracovat, ale panička ne, ta nás honí oba. A tak máme náš cvičák už dokonale prolezlý. Ondá jsme objevili 3 kousky srnčího, ale honit je nesmím. No, abych pravdu řekla, já je moc neviděla, to mí lidi říkali, že ten smrádek, co mi tak děsně chutnal a nemohla jsem se ho nabažit, je od nich. Ale fotku, samozřejmě, neudělali. Tak moc ani nevím, jak to srnčí vypadá. Až se mi jednou povede vyvlíknout kšandy, tak si ho prohlídnu, i když ten křik za to možná nestojí.

Jako tuhle, to jsem se potkala s dvěma pitbulkama. Panička mne vláčela za kšandu, vodítko nedržela. Já se tvářila, že jako jdeme dál, co já bych s těma pitbulkama dělala, že. Ale jen mne pustila, už jsem to otočila, karabina cvakla a já byla volná! A už k pitbulkám, že pokecáme, pohoníme ... Jenže to vám jsou divný patronky. I když vypadají jako psi, nejsou. Ony umí ohrnout pysky kolem celý hlavy! No to mne vylekalo, tak jsem okolo nich zatančila a nechala se chytit, nakonec panička už stejně neměla hlas. Páník od pitbulek taky nevypadal úplně klidně, no co to chová, žejo. To když se potkám s labradorem, to je jiná káva, to poskáčeme, poběháme, poslintáme a je nám hej všem. Ale tohle :-S

Psáno 9.2.08

Páník se mi vrátil nějakej poškozenej, takže místo toho, aby mne rozcapoval svou přítomností, sportoval se mnou a zbavil mne knuty paniččina bdělého dohledu (a mohli jsme si trochu zablbnout), tak mám skoro utrum. No, maloučko jsem si to udělala sama, protože když jsem tu byla vlastně sama (panička se nepočítá), tak jsem trochu víc pracovala na zahradě s míčkem a kroužkem, ukládala jsem je do k tomu zvlášť připravených jam a zase je vyndavala (tady je jaro, víme? a tím pádem se moc dobře kypří půda). No a páník sprásknul packy cotva přijel, ba řekla bych, že málem zaklepal packama, ještě že na nich měl bačkory :-) A nemluvil se mnou. Ovšem nemluvil s nikým. Ani s těma ptákama co tu furt řvou.

Zatímco on se flákal kdesi, my s paničkou několikrát zkoušely slovit srnčí, ale bezvýsledně. Nejen že na to nemáme papíry, ale ony ty potvory děsně rychle běhaj a panička působí jako přítěž.

Již delší dobu při vycházkách pozoruji, že se na mě projevují prastaré geny. Jsem totiž velmi ale velmi starodávného rodu zřejmě. Cítím to v sobě. Někdy je to cítit i ze mne, to když panička ztratí pozornost (páník ji neztrácí, ten ji ani nikdy neměl). Ukazuje se totiž, že patrně patřím k potomkům lidu popelnicových polí. Jak já jsem teď zkoumavá, cože to ti lidé nectní netřídí a sypou do jedné nádoby, pro mne (a rovněž pro kamarády potkánky) nachystané. Ovšem před paničkou musím svůj původ tajit, nemá pro nás, šlechtice, pochopení, sama sotva dohlédne na takovou hloubku věků, že. Inu, malá hlava ... Ovšem teď se propadla do kreslící mánie a nebýt páníka, ani najíst nedostanu ...

Do Liberce spolu se sportovci a přidruženými zločinci dorazilo skutečné jaro. To se to pak krásně běhá, skáče a celkové užívá ten náš lesopark co mu říkáme cvičák, jenže to teď ví každej a je tu přepsíno, a to mám zaracha na vodítku. Ale když se urvu ...

Psáno 16.2.08

Předpověď byla naprosto pesimistická - zataženo, déšť, ve vyšších polohách sníh. To je přesně to, co panička potřebuje, aby nás s páníkem vyhnala ven. Naší povinností bylo zmrznout a uštvat se v Lužických horách, v místech, kam lidská noha nevstoupí a jistota, že naše kosti tam zpráchniví, je úplná. Páník i já preferujeme teplíčko, nejraději v horizontální poloze, kdy končetiny nemusejí přemáhat rozličnou nadmořskou výšku při svém prokrvování. No, a měli jsme utrum. Věděli jsme to už od večera, takže oba jsme se na to chystali, každý po svém. Páník upadl do hlubokého bezvědomí, kterému on říká spánek, já pro jistotu zase naopak předváděla paničce velmi usilovnou hlídací službu, to aby se moc nevyspala. Musím říct, že se mi celkem dařilo, ale výsledek byl stejně k ničemu. Páník byl vzbuzen, i když to vypadalo, že se to nemůže povést, no a mne oblékli do postroje, naložili do yardy a už to šlo.

Ovšem Taťána Míková to zorala a bylo parádně. Nebe modré, teplíčko po těle i na tlapkách, takže panička svůj záměr nenaplnila - přežili jsme to s páníkem oba, i když nás hnala přes horydolyčernýles asi tak 100 km. Pro mne nejhorší situace nastala, když oba jak týnejdžři lezli na tu děsně vysokou Popovu skálu a mne připoutali zcela proti pravidlům o týmové práci ba i proti běžným normám slušnosti u paty k nějakému ohlozku. Zkoušela jsem ho zmoct, ale nepovedlo se, takže já na té skále nebyla. Výhled otamtud uvádí dnešní zápis, seskládaná panoramatická fotka každému příblíží, že Lužice je krásná. Netřeba turistovat do Švajcu, například.

Přestože počasí mi přálo, panička vymyslela jinou lest - sice usmahla kuřecí řízečky a do termosky dala kávičku, ale to, samozřejmě, pro mne moc nebylo a vodu, jedinou vhodnou přílohu pro ty řízky, nevzala :-( Že jako bude všude vody dost. No to určitě! Myslela si na řízečky a jablíčka, čekala, až padnu vysušením a páník nejspíš taky (tomu nezabalila čekulátku). Jenže my jsme jí převezli, vydrželi jsme všechny nástrahy, ústrky, kopce, doly, hory, skály, vyhlídky, vyschlé potoky, a to vše pro to, abychom na závěr vymáchali čeníšek v příkopu plném vody. A pak nemohla ustoupit a rozdala řízky. Dobrý to bylo. Opět se ukázalo, že na nás nemá ;-)

Po návratu domů jsem měla hnedle průšvih. Sedla jsem si na křesílko a najednou (!) se ukázalo, že jako na něj nesmím. Denně na něm sedávám, když mí lidi jsou tzv.v práci, a to nic. Jen si o víkendu po dřině dlouhého výletu trošíčku chci pohovět, už je zle. No mám já to peklo na zemi s těmito lidmi ...

Psáno 23.02.08