Ne, že bych byla nějakej staromilec, ale když ani Silvestr není na sněhu, je něco divného. Páník si pochrochtává a kontroluje plynoměr a mručí cosi o tom, že to tomu gazpromu přeje. Já jsem v podstatě spokojená s tím, že stále ještě nezamrznula leknínová limonáda ani kyblík pod vanou, že se můžu nacápnout na pelíšku před obývákem a nechat do sepbe píchat paprsky. Ale je to tak nějak divný, aspoň tady v Sudetech. Stačilo pár let a úplně jsem se moravským úvalům odrodila asi. Navíc mám na zimu nachystanej kožušek.
Po odletu příbuzných se nám to tu nějak utišilo, až se mi začlo stýskat. No, pravda, první dva dny jsem prochrupala a pak hned byl Silvestr. A to jsme šli na tradiční výpravu s h´Olinkou, letos ovšem přiměřeně kratší. Panička totiž špatně nesla moje štědrodenní extempore a zapomněla, že i mezi svátky jsem trochu chodili a dokonce jsem se snažila poběhat a aspoň ji polovit. Pravda, líp mi to jde po aplikaci bobulí (a stejnak je fajn, do čeho mi to balej, oni sami ty svoje jedí nasucho, kdežto já dostávám bobule do sýra, paštičky, salámku, masíčka... maj to lidi těžkej život). Takže zkrátka silvestrovský výlet nebyl délkou nic moc, ale o to zajímavější objev - dřevěnou rozhlednu u Heřmanic - přinesl.
To dneska jsme si splatili jiný dloužek - konečně jsme objevili přehradu Mlýnice, která tak mocně hrozila protržením při povodni před pár lety. A ta se mi, náhodou, dost líbila, i když jsem musela překonávat lecjaké překážky. Ale vodu tam měli chutnou.
Zdravím všechny v novém roce, už se těším na své osminy.
Psáno 04.01.2014

A zase mne celýý týden drželi doma, když nepočítám dvě krátké vycházky. A i když se o nich zmíním, rozhodně nepostačují. Trvám na tom, že jsem v rozpuku sil a to, že se mi občas plete levá s pravou a přední se zadní, to se stává skoro všem lidem, co po večerech míjej náš plot, jdouce od Piráta či z Repre. A taky je nikdo nedrží doma a neříká jim furt "odpočívej!", "zdvihni ten zadek!", "jak to stojíš?". Pravda, doma se mi líp chodí, když mi namočej tlapky (páník to fláká a jen si plivne do dlaně, pohladí mi tlapátka a myslí, že to stačí, a neplete se, když mne na pelínku čekají rozesmátá žlutá sluníčka, jinak stávkuju), ale v zásadě jsem velmi pohyblivá a v dobré kondici. Pravda, je fajn, že nenapadl sníh, i když Kvilíkovo lyže z toho pláčou ve sklepě. Ale mě to vyhovuje, ještě kdyby to sluňko se chtělo trochu pochlapit a do kožíšku píchnout.
K těm výletům postačí jen pár slov, protože byly tak ukrutně krátký, že vlastně není, co bych psala. Samozřejmě, předeším díky mé neohroženosti, díky mému "tahu na bránu" se vůbec odehrály, protože já, když je vidím vstávat v normálním oděvu, tak prostě nepřipustím, že by se jako nikam nešlo. To si netroufnou, to by neunesli, nevydrželi. Občas je nechám něco málo uklidit, třeba, ale spíš ani to ne, nakonec, to neuteče. Uznávám jen páníkovo námitku, když je třeba ještě tma, že by stejně fotky nevyšly. Ale jinak je prostě ženu. No a pak taky v tom terému, oni jsou furt tak vopatrný. To je samý k noze, samý nechej ty jelínky, samý pocem. A přitom, kterej myslivec by picnul takovou krásku, jako jsem já, navíc ještě v modrém hacafraku? No to by jistě byl škandál, navíc, jak jsem vyslechla od mého přemoudřelého páníka, kromě mne by měl újmu i on a to by teda bylo drahý! No a tak se já řítím lesíkem, oni se snaží mi stačit a tváří se, že to řídí. No, zpravidla v druhé půli, někde tak za půlhoďku, už se jich raději držím, protože se mi do hybríska hůř leze bez pomoci. A ta cesta domů, ta je už slastná, to už si jen pod přivřenými víčky přehrávám tu báječnou indiánku, co jsem právě zažila.
Psáno 11.01.2014

V novém roce na mne prostě zapomněli. Vzpomenou si jen, když cestou z výletu dumaj, jestli se nějaká jiná doga do hybríska vejde. Jak jako jiná doga? To jako ke mě nebo jak to mám pobírat? Celkem mne s těmito řečmi otravují, neumím si to řádně rozmyslet. To by jako flákali dvě dogy? A jak bychom k tomu přišly? Doga má právo na všechny lidi v baráku včetně návštěv. Kdybysme byly dvě, to by se museli pomnožit a to bych teda chtěla vidět.
Fakt na mne zapomněli. Vůbec si mne nevšímaj. Celé dny chrupkám v pelínku u televize, ani mi ji nepustěj. Jen jednou v týdnu jsme byli na procházce pod Pilzberkem, houby nerostly a tak jsem se moc nezdržovali. Já bysem se teda klidně zdržovala, trochu jsem pobíhala, trochu jsem lovila paničku s vodítkem, trochu jsem si poskákala. Pak jsem je ještě lovila doma, ale oni nic nepochopili a tvářili se, že se bude zase odpočívat. Furt jen odpočívat. Tak jsem v rámci zdravotního pokoukání po zahradě trošíčku obrátila drn vzhůru kořenama, seřvala všechny důchodce, co zrovna kráčeli kolem zahrady, dala co proto Césarovi aspoň přes dva ploty (on se stejnak vylekal, už je takovej), no a pak jsem sotva dopajdala, no. To je fakt, že to skotačení má následky. Ale zase, co by to bylo za žití, kdybych si nezaskotačila aspoň malounko. Je ovšem pravda, že jak mi prýští krev z tlapek, panička se vzteká. Má si pořídit hedvábnější zahrádku.
Dneska jsem po letech byla trochu venku - šli jsme objevovat Český Ráj, to nejsou hospody, ale šutry. Úplně sami jsme bloumali skalama, občas jsem odmítala ty jejich schody (kdo to kdy viděl, na turistický značce schody, to je přece pro ty adrenalíny a ne pro usedlé psíky) a museli jsem se vracet, takže jsme asi ušli víc, než byl plán. A to mi dělalo móc dobře. Trochu jsem si občas pohrála na indiány a hned mne citýrovali, že jako musím opatrně. No proč? Když se mi dobře lítá? furt jen opatrně, to není k žití.
Psáno 18.01.2014

Tak už nás to dohnalo - zima je tu! A že teda pořádná, až se mi tlapky ohýbaly na druhou stranu, když jsem šla dneska s trpaslíkama na nákup. Oni se maj, maj sáně s motorem (nevím, proč si páník říká motor, když není nijak zvlášť motorickej) a nemusej šlapat na to kluzký bílý studený, čeho je tu všude tak akorát na to, aby se mi rozjížděla tlapátka. A navíc kvůli tomu mám zaracha, když nepočítám tu cestu pro džus, kterou jsem si vyřvala, tak prostě jsem doma. Pravda, díky trpaslíkům můžu aspoň skládat lego třeba, když mne nechaj, ale já bysem tak moc šla na výlet někam.
Vlastně to začalo už minulou neděli, to tu teda bylo takové maloučko chladnější předjaří a my šlapkali po Lidových sadech na Výšinu, dříve to Liebigův hrad. Listí šustilo pod tlapkami, milých lednových 10 stupňů, vysloveně jsem se rozpumprdlíkovala. Jak se pak ukázalo, to vše jen proto, že mne tu odložili a jeli za trpaslíkama do Prahy, tak aby měli čistý svědomí. Ale já jim to dala sežrat, panečku, šlápla jsem si na vosu a viděli hned, jak mi krásně natýká packa. Panička pak nevydržela, vnoučata nevnoučata, byli zpátky cobydup a já se tu nemusela třást strachy, co kdyby mne někdo vzbudil?! A tak jsem s paničkou trošku laškovala, až to páník musel natočit. Doporučuji zesílit si zvuk :-)
Psáno 25.1.2014