Že týden utekl jak voda je celkem jasné. Na moje starý (a ty zadní teda i dost chromý) kolena mi tu zajistili dost pěknou brigádu - mlaďaska asi usoudila, že potřebuje píchnout s děckama, a navezla mi je sem i se sebou. Oni na to koukaj tak, že v lidským světě už bych byla v penzi a tedy hlídala mládež. No a tak mi to i realizují - hlídám, vychovávám, vzdělávám, dohlížím, kontroluju, bonzuju, když je třeba, dojídám, aby nebyly zbytky, no prostě se nezastavím. Zdálo by se, že bych mohla mít volněji, když jdou poo spát, jenže jednak teda oni místo aby byli radostný, že můžou jít chrupat, tak otravujou, zkoušej všechny postele (no teda vlastně moje pelíšky), zpívaj a někdy i řvou. A když už konečně usnou, lidi si dělaj kafe a k němu vždycky něco po těch Vánocích donesou, no můžu já být mimo? A tak není divu, že jsem uštvaná a teď celkem inztenzivně využívám to, že už jsou fuč. Spím, natažená na největším dolním pelíšku, který býval hostinskou postelí, než jsem ho zabavila. Špatně se mi chodí, do schodů prostě už vůbec nelezu, nějak se mi motaj zadní nohy a tak si nekomplikuju situaci. Možná mi to způsobil ten tělocvik, to jsem dokonce musela i razantně zasáhnout. Ono totiž Kvilík rozjetý rozhodl, že se budou v obýváku dělat kotrmelce. Vyhnal Fáňu z její deky matce do náruče a přinutil mou paničku, aby taky dělala kotrmelce. No dech se mi zastavil, když na výzvu toho caparta dorazil i páník (tváře se ustaraně a jakože něoc dělal) a bez mrknutí oka, místo aby situaci srovnal a přivedl všechny k rozumu, udělal kotrmelec. Tož zase to bylo na mě - lehla jsem si na tu Fáninu deku a měli po ptákách. A po kotrmelcích. Jako by nestačilo, že pokaždý zrujnujou koupelnu jakby tam byl krokodýl a ne vzdělanci.
Ale nějaké úspěchy přece jen mám - kupříkladu Kvilík si chodí číst na WC, takže jistě bude děsně vzdělanej. A Fáňa začla jíst mrkev. A to všechno jen díky mně.
Dneska konečně dorazila zima, až praští. Byli jsme velmi krátce venku, panička se obává o moje nohy a já, abych pravdu řekla, zas tak moc neprostestovala. Ale bylo tam u Jítravy moc pěkně.
Psáno 13.1.2013

Nějak se mi tento týden vymknul. Už jak jsme byli v Jítravě na sluníčko juknout, nešla mi tlapátka úplně správně, ale ještě jsem se do yardy vyšvihla skoro bez pomoci a po poli běhala. Ovšem od pondělka vlastně furt ležím, teda ne, že bych až tak moc chtěla, ale ono mi nic jinýho nejde dělat. Obdržela jsem nějaké tablety, které měla panička schovaný pro strýčka Příhodu (naštěstí nedorazil a snad se to stihne dokoupit), ale jak jen můžou, nezabíraj. Sama jsem z toho krapet vykolejená, je pro mne nezvyklé nechodit. Když mi navlíknou fusky (ty jsem dostala od Kvilíka, maj protiklouzavou úpravu), tak už teď i k misce dojdu (teda jak já bych furt jedla!), ale kupříkladu v úterý mi to nešlo ani s fuskama. A to jsem se ještě nacápla na zahradě a to tak, že jsem nemohla ty nohy ani najít! Lidem se to říká, maj jen dvě, to se koordinuje jedna báseň, ale čtyry?! No a panička hned jako že mám něco společnýho s epi a taky s lepty. No nevím, kde to vzala, já spíš jak lepty teda suchý jehly nebo drápy, to je moje umělecká technika... A to epi ani nevím, co je. Každopádně mi zakázali chodit kamkoli, jen na zahrádku trochu smím, ale já ani neprotestuju, ono mi to chození nějak nesvědčí. Já si poskočím u plotu, bafnu, a už nemůžu nic. A to tam ani žádnej školák či penzista, co by se řádně lek, není. A tak se doplazím s pomocí lidí domů a ležím. No, dneska už jsem se vydala na degustaci kompostu, výhodou současného stavu je, že na mne ani neřvali a naopak chválili, jak pěkně jsem tam dolezla. Ale jinak jen na pelíšku občas nějaké ty plyšáky srovnám až vata lítá, ale moc často ne, prostě mi to nějak nejde. A tak čekám spolu s lidmi, až ty tablety zaberou. Jen aby ten Příhoda nepřišel a nechtěl mi je sebrat!?
Psáno 19.1.2013

Další týden jsem strávila v kotečku u televize (stejnak to pouští jen Kvilík, když tu je) jen s občasnými vycházkami krátce na zahradu. Mí lidi mne odmítají vyvést někam ven. Zkusila jsem bezva fintu, abych tu nebyla tak sama - spustila jsem hárání. Jenže, jak si tak vzpomínám, výsledek je tradiční - nikde nikdo. Žádnej copak nápadník, aspoň kámoš že by se zjevil. A tak celý den ležím na kanapíčku, slezu jen když jsou na oběd, neb talířky vymývám stále s velkou chutí a dobře slyším, jak se raděj, že jako budu muset nějaké to kilo shodit. No, zatím o tom jen mluví, ale co kdyby to chtěli dodržet, tak raději ať je nějaký fundament. Určitě se mi bude líp chodit s plným pupíkem než když jsem zesláblá hlady. Stejnak si myslím, že je to zneužití postavení, takovýhle nápady s hubeností a tak, asi by se jim líbilo, kdybych trpěla tou bulímijí, ovšem já nebulím a tak jsou nervózní. Přitom když mi navlíknou ponožky, tak už běhám jak laňka skoro, jen občas trochu zaváhám. Jen jednou mne vzali trochu víc ven, prošli jsme se pod Pilzbergem, zima jak v Rusku (nikde ani houbička) a je pravda, že cestou zpátky už mi ty dvě zadní tlapky nějak překážely, no překážely teda jedna druhý. Nějak se mi nedaří je řídit, asi jsem jim dala samosprávu. Pupíkový findament buduju s pomocí babičky, pod stůl venku "ptáčkům" stále hází lepší a lepší věci; co není Rick, tak to asni nestíhám prověřit, jestli to těm pernatcům neuškodí.
Jinak tady u nás nic nového, i tady jsme volili prezidenta, ale jak znám kliku mých lidí, dopadne to přesně opačně než oni řekli. Je to jak s těma mejma nohama, léčej mi ty zadní a ty přední se lepšej... No, počítám, že až konečně vyleze slunko, bude možný bloumat zahradou nebo horama a bude teplo na záda, udělá se mi líp. Teď prostě mrznu, v tom je ten největší problém. To těžko pochopí, kdo nemusí chodit čůrat do sněhu.
Psáno 26.1.2013