Jen kratičce - trošíčku jsem zalhala. Já věděla, že půjdu na Silvestra na procházku, ale nebyla jsem si jistá, protože bylo furt tak strašně šeredně, že prostě nebylo jasné, zda zvítězí sport nebo povalování (vlastně úplně přesně nevím, co mám raději :-)). No ale protože mí lidi jsou v podstatě do jisté míry sportovní, přesvědčili aspoň část příbuzných a vyrazili jsme. Protože holt příbuzní jsou z Prahy, museli jsme víc po rovině, tak jsme si zopakovali, jak vypadá Děvín nad Hamrem. Ale jaké bylo naše překvapení, když sem táhla celá vesnice (nebo město, fakt nevím), neb tu v poledne slavili Silvestra! A překvapení nebral konec - na Stohánku dřepěla tak zhruba dvacetihlavá skupina trempířů a slavila totéž! Trochu jsem si tam zadělala na průšvih, protože jsem bezostyšně ty schody nahoru i dolů vybíhala a sbíhala jako nic no a pak těžko doma můžu dělat neschopu ... Holt taky všechno nedomyslím, ale když oni ti trempíři (když jsme se k mim přifařili, klesl průměrný věk obyvatel Stohánku tak o půlrok) tam měli tolik dobrýho jídla!
Silvestrovský večer byl trapně tuctový - děsný hřmot všech těch dělbuchůch a rachejtlí mi nedělal dobře, páník se to snažil fotit i přes to, že mu od nosu kapalo na objektiv, ale prostě to neumí a žádná rýma za to nemůže, takže jsem byla ráda, když prostě ten roz zvýšené dph přivítali a šlo se chrupkat. A aby neřekli, tak jsem bez odmlouvání ty schody vylezla.
Den první roku nových daní je uplakaný. No, víme všichni, proč. Tak ať se daří!
Psáno 01.01.2012

Tak nám tedy začal nový rok, rok sudý a díky mayům taky víme, že bude zkrácenej. Nepříjemné je na tom, že přijdu o Vánoce, kdy zpravidla je k dispozici mnohem více potravin a panička se na babičku mnohem míň mračí, když mi je vskrytu vydává pod průhlednou záminkou sypání ptáčkům (no taky kteří ptáci by si trouflil mi šlohnout kupříkladu kopračku), ale co naplat, proroctví je proroctví a když je z dovozu až americkýho, tak je prostě platný. A tak jsem se na to začala chystat a vyžaduju trochu větší dávky, abych se na ten konec světa řádně nafutrovala. Navíc počítám tak do 14-ti dní budu patrně rodit, tak na to je taky třeba se nachystat, mít prostě tu správnou formu (kondici, jak říkají odborníci). Odpočívám i přes den v postýlce, ani babička mne nevyžene ven, když má službu (panička je nějak hanebně málo doma, asi se na naše školství něco žene), protože venku je prostě šeredně. Krom jediného dne v týdnu, kdy jsme byli na kratičké procházce pod Javorovým vrchem (páník si maluje, že tam bylo keltské hradiště, je to pár šutrů na stráni, ale běhaj tam laně) furt něco padá a sníh to není. Dokonce mělo i pořádně fučet a taky krapet fučelo, ale horší bylo, že nám se vypnul kotlík a musela jsem tedy zase být v postýlce, než to opravěj, protože prostě tu byla zima.
No, a konec týdne bychom mohli shrnout jako povídání o dvou naivních meteorologických důvěřivcích a jednom nebohém psíku, co je musí opatrovat. Podle předpovědi měla sobota být aspoň dopoledne. výletová. Tož panička nasmažila řízky, kávička šplouchala v termosce a i díky tomu, že na Vánoce bylo málo dětí, zbylo i něco čekulád do vaku. Původním cílem byl kratičký výlet - asi 30 km - okolo Stvolínek s tím, že vylezeme na úplně všechny kopce, co tam mají. Panička dokonce vlekla stativ, aby jako ty fotky z těch kopců byly úplně epesný. No, myslím, že to, co vzniklo, jasně dokumentuje míru omylu předpovědi (počítám, že i s tím koncem světa to bude obdobný). Co považuji za opravdu pozitivní, že když mí lidi viděli, jak ze mne visí rampouchy, zkrátili trasu asi tak na třetinu :-) I tak - zádíčka nalepený na radiátoru jsou stejnak nejlepší sport.
Psáno 7.1.2012

Ta divná zima si s námi pohrává dál. Liberec je zeleným ostrovem zachumeleného severu. na cvičáku poprašek, na zahradě jakbysmet. Což o to, tam je to dobře, o to lépe se mi chystají pelínky pro štěňátka, co přijdou každou chvílí. Překonávám zuřivý řev páníka, když po té úpravě terénu pod lískou či borovicí mi meje nohy a čeníšek, který je, pravda, krapet dohněda i když se jmenuje černá nosní houba. Taky na ten cvičák mne těžko dostanou, musím se držet blizoučko domova, abych nerodila někde bůhvíkde. Nakonec jsem zjistila, že i lidi řeší, jak s těmi pelíšky pro mláďata, jenže oni to řeší soudně a tak, já prostě na cvičák nejdu a basta. A panička simůže klidně zdvojit vodítko. Jakoby neviděla, že mám pěkně naběhlé bradavky, mléčná lišta je nachystaná, jen ty potvory mrňavý nikde.
Pravda, trochu jsem teď porušila režim, ale já za to fakt nemůžu, stala jsem se obětí těžké dezinformace asi. Prostě mne naložili do yardy a odvezli do Hradčan (už jsem tu nejmíň jednou zmiňovala, že to nejsou ty pražský, tam bydlej divný lidi; tyhle jsou kousek od Ralska a tam asi žádný lidi nebydlej) a přinutili mne zapomenout na povinnostě. Ze všech stran se totiž na mne valily koncentrované podněty, které tu po sobě zanechali jeleně, srnci a kanci a bůhvíkdo ještě a já se zapomněla! Proběhla jsem těch 20 kiláků skoro furt s nosem nahoru (u psů je to něco úplně jiného než u lidí) a dorazila to výživným během za laněmi, kdy už jsem zcela ignorovala paniččiny pokyny vydávané mocnou fistulí (posléze). No, dobrá, uznávám, je to trochu chyba, ale jen trochu. Z8kon jasně říká, že mám být pod vlivem svých lidí, a to já celou dobu byla! Měla jsem plnou hlavu představy, jak si budeme všici debužírovat na jelení svíčkový... No, nevyšlo, a navíc jsem byla silně peskována, co dodat. Snad jen, že to byla fakt báječná hoňka :-)
Psáno 15.1.2012

Tak už je to tady! Čekám je každým dnem! Nový sníh mi zkomplikoval tvorbu vnějších pelíšků, pod borovicí a pod lískou jsou aspoň dvě provizorní (báječná prosívaná prsť denně čechraná jemným čeníškem a všema čtyřma i za cenu děsnýho řevu a potupného mytí) a prakticky všechny vnitřní pelíšky jsou připraveny. Jen panička tím věčným přestýláním po mně to dost kazí, ale zatím stíhám vše srovnat jak se patří. Plyšáky, kteří se mi jako obvykle za chvilku ztratí do sklepa, si rafinovaně ukrývám sama a uvidíme, kdo bude úspěšnější, zda já nebo panička.
Venku fakt napadalo. Špatně se mi v tom chodí - boří se to a studí, a rozjížděj se mi tlapátka. Navíc já se nějak nechci moc vzdalovat od domova, přece jen bych měla být u hnízda, myslím. No a kromě toho - furt ještě mi chutná a co kdyby mi někdo šlohnul sáček s granulkami, pytlík mražených kostí nebo nedejbože táfličku čekulády, co je schovaná v lince na příští výlet. I ty piškoty bych oplakala. Už aby to mateřství bylo za mnou no a ten sníh taky.
Psáno 20.01.2012

Vše je velmi dobře připraveno, jako nakonec vždycky. Pelíšky pod borovicí i pod lískou jsem zpracovala velmi pečlivě jak nohama, tak čeníškem (tuší někdo, proč mne páník oslovuje slovem HnuHněRy? = hnusný hnědý rypák), pelíšky u televize, v obýváku, v ložnici, u lídy, u vilíka, v kuchyni, v pracovně a u schodů mám víceméně taky urovnaný, jen ložnici mi panička zavírá, protože jsme při přípravě krapet roztrhla peřinu (nemá pochopení, kruťaska). Jen nechápu, zase mi zmizely plyšáci - mám pocit, že se to nějak jako opakuje. Vždycky, když čekám štěníky, zmizí plyšáci. Nechápu. Občas, když páník něco nese ze sklepního špajzu, tak jakoby zavane odér mých plyšáků, ale to je blbost, tam by jim chudinkám bylo pěkná zima, tam určitě nejsou, volali by. Nevím, kam šli a nemám moc času je hledat, čekám ta štěňata. Poplakávám, jsa nepochopena okolím, kontroluji stav příbytků a čekám, každou chvíli už to musí bejt. Je ale pravda, že mi stále ještě chutná, to je trochu změna oproti dřívějšku. No, a nebo jsem se přepočítala a ještě je čas, pak ovšem chudáci mí plyšáci, teda.
Mí lidi se tváří, že jsou zaměstnáni a vlastně jsem furt sama doma. S celým tím balíkem starostí! Není to trápení zvířete? Vůbec bych se nedivila, kdyby sem vtrhla rychlá rota a zasáhla v můj prospěch. Aspoň jeden z nich by si měl vzít mateřskou, podle mne. Oni se tváří, že úplně stačí, když se mnou jde panička ráno ven, v poledne páník (to zpravidla kápne i nějaký jídlo), odpoledne panička, večer panička, v noci panička. No vlastně jsem furt zavřená doma! Je pravda, že se mneou teď daleko nedojdou, já se prostě nedám, já musím být ve střehu a daleko od domova mne neodtáhnou, ale stejnak. Rozhodně by se mi na pelíšku plakalo lépe, kdyby tu se mnou někdo byl.
Nejnebezpečnější je ta jejich metoda zneužít mé přirozené zvídavosti a než si všimnu, už mnenaloží do yardy a někam vezou. je pravda, že zpravidla pak zapomínám na své povinnosti (ó, jak hanebné!) a užívám si výletu. Kupříkladu v neděli jsme byli na Branžeži, příjemné bylo to, že tam je placato a nemají tam sníh. Čmuchačka průměrná, zvěře minimum. Ale trochu jsem si poběhala. No a dnes mne vzali po ránu na přehradu (naštěstí mne nenutili běhat po ledu, protože asi zapomněli ty plíšky na boty), kde jsem se potkala s dvěma moc příjemnýma fenkama - viz foto. No ale jinak jsem chudák já furt doma zavřená na malém prostoru sotva se otočím. Už aby ta zima skončila!
Psáno 28.1.2012