Začíná rok lichý z ledu, to my tichý budem v předu :-)

Poslední týden roku byl ve znamení milého lenošení všech rozumných a zbytečného chození do práce páníkovo. Tak to on teda aspoň definoval; nechápu ovšem, proč tedy mile nelenošil a mohlo to být v klidu.
Pobývalo u nás pár příbuzných (ne mých teda), díky tomu se zvýšil počet drbacích rukou na rozumnější číslo, než je tomu obvykle. Jen Kvilík mne furt nehladí, ale přiznávám, že v rámci předběžné opatrnosti se mu přece jen trochu vyhýbám, jen si tak občas čuchnu :-) A občas ho trošíčku umeju, ale to jen když je to potřeba, samozřejmě - musím mlaďasce nechat, že se dost snaží, aby chlapec nebylo moc šmucig.
Moc jsme nechodili po venku, to proto, že až do Silvestra bylo fakt mrazivo, zima na tlapky i na páníka (on to teda trochu sváděl na foťák, ale známe své, přece), takže jsme vzali na milost ruprechtický cvičák, i když je teda dost umazanej. Ještě že čerstvé příděly sněhu milosrdně zakrývají tu největší psí latrínu ve městě...
Vlasstní oslava příchodu Nového roku proběhla u nás v tichosti a klidu, prakticky celý večer si páník hrál s dětskými počítači, aby jim je totálně rozšteloval, občas přiběhl, vyfotil dvě experimentální fotky a zase utek. Ty fotky byly fakt dost experimentální, bude-li to ještě chvíli takhle pokračovat, budu jen psát a žádné obrázky nebudou. Jo, půlnoční hovňostroje se letos povedly, bylo nač koukat a co poslouchat, fakt randál. Rick chtěl jít dohledávat, vymluvili jsme mu to.
Psáno 1.1.2011

Fakt divnej ten lichej rok. Jak praví klasik - zima jak sviňa, deset pod nulů... vyhazovat sníh už nebaví ani paničku a to je co říct. Naštěstí teď zas tak moc nepadá, ale zima je a fučí a mě se nechce chodit ven. Vůbec mám trochu problém s chůzí - rozjížděj se mi tlapky, zvláště pak zadní. Ty parkety nám byl fakt čert dlužnej, nevím, proč to tak mámm, ale prostě v zimě mi ty nohy smekaj. A já se pak bojím a smekaj se dvojnásob. Za všechno prý může teta Ara, která rozkousala koberec na parketách v patře a skrblík páník jinej nepořídil. A pak tam teda bruslím jak golonka a prostě nechci chodit. Jenže zase do mého centrálního pelíšku, jemuž tu hloupě říkají postel, se jinak dojít nedá. Mám já to fakt svízel.

Byli jsme na krátkým výletě, prý jakože kvůli mě, abych se proběhala. Stejnak jsem si všechno pro jistotu přinesla domů :-)) a musím říct, že když jsem čůrala na rohožku, páník ani nedýchal ... ale zase jsem ji krásně zbavila posledních zbytků sněhu ... Ovšem o tom jsem nechtěla mluvit, chtěla jsem zmínit ten výlet - z Maliníku k Hašlerově chatě je to pár kroků a stojí za to je vykonat i pro ty bláznivý sjezdaře. U Hašlerovy chaty (dnes MURANO) je totiž překrásně obnovená křížová cesta, vlastně cestička, a stojí za návštěvu. My měli kliku i na cestu - sice funělo a byla mlha, ale protože jsme šli v paniččnině hodině (ještě byla skoro tma), byli jsme tam sami. Už se točila kola vleků, přiznám se, že mi ty kotvy nad hlavou trochu vadily, ale lidí maličko. I na to jsem si musela zvyknout, lyžaři jsou fakt nezvyklý objekty lovu. Však jsem taky v okolí vleků byla připnutá, chudák já. Jak já bych jim zaskejtila, panečku!

Jinak prostě klasika - cvičák. S koncem týdne ubývalo sněhu a rostla teplota, o to větší sranda byla s klouzavkou. A i když si myslím, že to mají lidi snazší, protože hlídaj jen dvě nohy, kupříkladu já mám násobně těžší koordinaci, tak jsme s paničkou klouzaly obě. Ovšem já mám u toho vymyšlenou vynikající kratochvíli - když schová vodítko, které přes páníkův hněv lovím nejraději, chytám její paty a to je, na ledu panečku, sranda! Jak legračně poskakuje ... Ovšem teď se mi to trochu vymklo, asi jak mám z těch hovězích kostí vycvičenou sanici, a označkovala jsem jí achilovku. No těch řečí zase, to si každý umí představi :-(

Psáno 9.1.2011
P.S. Fotky holt furt ještě páník ladí dle Neffovy knihy, mám pocit, že by bylo lepší, kdyby začal kreslit ... Evidentně mu to čtení škodí. I když to cymbidium se celkem povedlo, ale ono tohle se fotí samo, myslím.

Týden sice utekl fofrem, ale musím to přiznat - v podstatě jsem ho prospala. Počasí velmi mokré nemotivuje k opuštění pelíšku. Sníh ze zahrady prchá velmi svižně, i když tu ještě furt nějaký je. Rovněž na cvičáku, kamžto mne panička trvale tahá, je kombinace bahna a sněhu; momentálně se neví, kdo tam koho vlastně vodí, já teda, upřímně, bych spíš preferovala teplý suchý pelíšek. Jen jednou v týdnu jsme byli juknout na Pilzberg, ale ještě tam houby nerostou. Jediné, co se povedlo, bylo srazit paničku do závěje, která tam tehdy ještě byla, dnes už by to asi nešlo.
Víkend jsme strávili doma, panička se mi šila s novým míčkem, i Kvilík prý jeden obdrží (nevím, k čemu mu to bude, já bych to klidně zhospodařila sama) a páník se lopotil u počítače. Ovšem i tak jsme zkusili obejít Hradčany - pro neznalce podotýkám, že se jedná o prostor, který donedávna měla v držení sovětská armáda a tamní letiště zhusta využívala. Proto tam mí lidi teď rádi chodí, prý to dřív vůbec nešlo (nechápu). A je to tam celkem pěkný, i když je třeba přiznat, že na ledě mi to moc nejde, ve snehu se bořím a v bahně panička ječí. Takže shrnuto - teplý suchý pelíšek je je prostě nejlepší.
Psáno 16.1.2011

Tak už si fakt musím trochu postěžovat. Už mne ani na pořádné výlety neberou! Teda ne, že by venku bylo lákavě a navíc jsem si utrhla velikej kus nohy někde na vycházce (poctivě čtvrt čtverečního centimetru tlapky - rána jak hrom), takže panička mne nechce vodit prosolenými stezkami, ale když v sobotu konečně vylezlo slunko, tak páník raději prchnul na jakousi přýže služební cestu! Tož jsme byly jen na krátkém cvičáku, fakt bída, i když díky tomu, že panička neexperimentuje, máme aspoň nějaké fotky :-)

V pátek se tu stavil Kvilík, abychom všichni oslavili nevýznamné kulaté výročí jeho otce. Celkem se nám to vydařilo, byl dortík (babička umí), ovšem Kvilík trochu trpěl rýmičkou (oni mu luxujou nosík, to jsem teda nikdy neviděla!) a tedy jako každej správněj chlap trpěl jak zvíře. No, navíc on cestuje víc jak průměrný poslanec a tedy asi byl i dost vysílen. Navíc podle posledních zpráv hned v sobotu mu stoupla teplota, ovšem já za nic nemůžu, mne k němu nepouštěj.

Už bych ráda, kdyby ta zima skončila. Moc chci chodit hledat kviklany a teď to prý nejde. Má to všechno jednu jedinou výhodu - v zimě jsou přjemný radiátory :-). Všimla si toho dokonce i cymbidia ...

Psáno 23.1.2011

Asi z toho nevyjdu. Jakoby nestačilo všechno to mrznutí a všechen ten sníh, co už mne otravuje, rozežírá mi tlapky a pak se mi to smeká a rozjíždí na těch pitomejch parketách, o nevhodné dlažbě nemluvě. Topení netopí jak by mělo, zvlášť když jsem si rozkousala péřový válec od paničky, co bránil radiátoru v pálení. Teď nebrání, potvora. Ale je fakt, že venku na pelíšku sluníčko už umí i zahřát, i když uši pak mám zmrzlý jak překlížky. K dovršení všeho má páník novej objektýf. Prej širokej, nevím, mě se zdá stejnej jako ten normální. Ale to jsou orace, když se to přehazuje! A těch řečí, že sem tam nějaký ten chloupek se dostane na to jeho slavný sklo! No mám já todle zapotřebí? Navíc se provalilo, že mne s tím nevyfotí! Prej se nějak kroutím či bortím! No fakt jak v blázinci tady. Asi nedostatek slunečního záření, dlouhý noce a tak. Navíc mám spousty práce s jejich šlendrijánem - blbě ostříhali stromky a já to teď spravuju. A navíc mi to chutná :-).
Nevím si s nima rady! Tak je tahám na krátké výlety po Ruprechticích (šli jsme fotit západ slunce u kapličky, děsně jsme zmrzla a stejně nějak to zapadání nebylo ono), ba na Ještěd jsem je vytáhla. Ale oni místo vděku chrchlaj, smrkaj a vůbec se tváří, že budou psát kšafty. Zbytečně, jsem generální dědic, samozřejmě.
Byli taky na jakémsi tajném výletě a nevzali mne sebou! No nemluvila jsem si nima do rána, přijeli v noci. Navíc yarda voněl po úplně jiných psech, takže to máme hned nejmíň dvojitou nevěru, že. A to jako já mám všechno snášet - žádnej výlet, žádný fotky, žádný jídlo, žádná radost, jen nachcípaný lidi v baráku. Že mi na tý Moravě nebylo líp?

Psáno 30.1.2011