Tak ten kamarád mých lidí se jmenuje Silvestr. Nepřišel, i když tu byli jiní, ale ty už znám. Žádnej novej se neobjevil, všichni na něj čekali a když do půlnoci nepřišel, oslavili to. Že by se ho báli? Stejně jsou ti lidé divní.

Mám dvakrát tak velkou boudičku, asi proto, že už jsem velká. On totiž usilovný tréning dělá divy, páník jakožto klidný trenér zapůsobil na mé poněkud nervózní nitro a já chodím do schodů už sama. Dolů mi to jde trochu hůř, zvláště když si přenáším plyšáky, ale směle mohu prohlásit, že jsem dobyla první patro včetně zářivě bílého pelíšku páníka. Zpočátku to vypadalo, že má radost. Ale když si mu sedám na ten jeho směšný hrudníček, tak protestuje. Ráno chodím s paničkou, která zpravidla nemůže dospat, na první ranní procházku a zmrzlé tlapky a ouška si pak běžím ohřát k páníkovi. No jak ten je šťastnej!

Mám nového souseda, jmenuje se César. Je to spíš hodně chlupů než aspoň trochupes. Bude z něj prý bernský salašník, dělá teď garde sousedce Bessi, které odešla před svátky mamka Bella (štěkaly na mne dycky obě). Přesně nevím co s ním, trochu ho muchluju, trochu na něj vrčím, ještě se uvidí, co z něj bude. Můj druhý soused Mafín už vypadá skoro jako doga, jen je krapet vychrtlej, takovej uzounkej. Asi nemá ten pravý moravský fundament.

Psáno 6.1.08

Další týden nového roku mám za sebou, dost mne to ale unavilo. Především jsem musela házet spousty sněhu, které nám napadaly na dvorek. Přestože hlásili, že bude teplo a klid, tak tady v Liberci napadalo spousty mokrého sněhu a, jako nakonec všecko tady, na mě bylo to uklidit. Jen jsem to uklidila, přišla obleva a všechen sníh z cestiček i dvorka zmizel sám; no je nějaká spravedlnost?

Když je sníh, moje panička zapomene, že má na krku páníka a mne a všechno jídlo dává ptákům. To se nakupují plné pytle zrní (moc mi to nechutná) lojových koulí (to už je lepší) a krájí se jim rohlíčky či houstičky. Babička to tak má taky, nevím, co je to za nemoc. A my savci máme smůlu, co si neulovíéme, to není. A tak chodím na stůl pod borovici, kde prostírá panička, a pod stůl u babičky, tam bývá nasypáno i víckrát denně. Ovšem jsem vyháněna, potupně na mne pokřikují, a já tak strašně hladovím! Ještě že páník si vaří polivečky a dává mi kupříkladu kuřecí krčky tajně do misky :-o

Kvůli páníkovo posedlosti focením baráků teď chodíme víc po Ruprechticích a musím říct, že bydlím v pěkným prostředí. Okolo mě bydlí spousty psů, ovšem zdaleka ne všichni se umí chovat. Toho řevu hned po ránu, já se mezi nima nesu v klidu a v tichosti, ale oni zpravidla řvou jak zjednaný. Pak se lidem nedivím, že mluví o nás psech jako o hlučných zvířatech, přitom já jsem úplně tichůčká, zpravidla.

Po návratu z vycházky jsem předvedla dědovi i Rickovi, jak vypadá ohebnej pes, zaskákala jsem ji kolem nich (páník to nestíhal nafotit, už je fakt pomalej) a zaběhala. NEchápu, jak může ten Rick ve svých pitomých 11 letech být takový suchar ...

Psáno 12.1.08

Leden by pes řekl, že je od ledu. Nevím, jak jinde, ale tady na severu moc ledu nemáme, ba teď už skoro žádný. Ono teda je to pro mne lepší. V posledních dnech jsem měla veliký rpoblém chodit ven, zvláště večer mi děsně vadil ten zmrzlý sníh, co už byl tak špinavý, že nešel jíst a tak zmrzlý, že mi ničil packy. A že by mi třeba botky koupili, no to bych asi po svých lidech chtěla moc. No proč já mám na starosti zrovna tyhle? Na cvičáku potkávám kolegyně, které se starají o lidi s mnohem větším pochopením, teda.

Můj odpor k večerním vycházkám se projevoval tak, že jsem prchala do schodů sotva ze smrklo. Panička si zpočátku naivně myslela, že jsem takovej postelovej typ, ale nebylo to tak, já prostě doufala, že mne už ven nepoženou, když budu nahoře. A tento kalkul vyšel (no, samozřejmě, byl můj, že). Teď je všude bahýnko, blátíčko, měkko pod nohama a už neprotestuju. Zas mám jinej problém - prší. A to já nemám ráda, jak mi na zádíčka a mezi ouška pleská voda, studená. Ovšem když už teda se nechám ukecat, tak pak už je mi to jedno, na vodu si zvyknu a řádím jak černá tlapa.Dobře se mi skáče, je to do měkkýho. Jen toho směkání kdyby tolik nebylo, a taky kdyby se mi mí lidi tolik pak nesmáli ...

Po několika týdnech jsem zase musela na vápník. To panička všímavka zaznamenala, že občas po výletě drhnu zadními drápky po zemi a už je to. Musíme hned k panu doktorovi a ten mi vmáčkne do žíly vápník;moc příjemné teploučké to je. Teď to ale bylo trošíčku jinak. Místo pana doktora tam byla mladičká paní doktorka, ovšem mne to z míry nevyvedlo. Než si nachystala ty svoje serepetičky, už jsem měla tlapky na stole a vyzývala své lidi, ať mi s tím tělem trochu pomůžou . No, zvládla to ta mladice bez větších problémů, však jsem taky držela jak socha. Už by mi místní vápeníci mohli vlastně postavit pomník, neb toho v sobě mám na jeden důl (nebo lom?)... Ovšem musím trochu uznat, že v čekárně jsem zkoušela různé manévry, jak se exekuci vyhnout, zlobivý páník to mobilem vyfotil :-( Nemůžu si zvyknout, že jsem vlastně furt pod dohledem kamer, když to má na krku, je to jasný a podle toho se prsím, ale takhle jsem to fakt nečekala. Ale aby byl můj deník objektivní, přikládám jedno čekárenské foto ...

Psáno 20.01.08

Fakt mi to vápno asi pomáhá. Nejen že panička přestala kritizovat půvab mé chůze, nejen že přestaly divně rachotit moje zadní drápky při pochodu po betonu, ale dokonce se mi líp chodí do schodů, nerozjíždím se při honbě za ocáskem na dlažbě páníkovy pracovny, prostě to asi fakt funguje. Je divný, že to mají rozmyšlený lidi a ne psi, když lidi to asi moc neužívají (nebo že by se jim taky rozjížděly zadní nohy na dlažbě?).

Vzala jsem své lidi na výlet. Už dlouho koukám ze zahrady na Ještěd a tak jsem rozhodla, že tam pojedeme. Yarda zajásal, že jsem do něj nasedla, vysloveně se štěstím zhoupnul, a vyrazili jsme. Počasí bylo parádní a proto si páník nevzal foťák; fakt na co na všechno mám myslet? A navíc mne tam nutili do vysloveně teréních operací; musela jsem skákat z obrovké výšky do potoka (možná to bude na fotce z telefonu vidět), musela jsem brodit hluboké vody. Ale taky jsem poběhala v hustém borůvčí (nerostou, hlásím), viděla nezapomenutelné průhledy na Ještěd i do Liberce. Až nahoru jsem nedošplhali, že prý bych tam musela na špagát a to není moc důstojný pro svobodnou fenu. Ale i tak jsme viděli opravdu hezký město z tý výšky (jak se přijde blíž, je to horší,no). I ten Ještěd je pěknej, špičatej. Jen nevím, proč kolem tolik toho betónu. A proč tam nesmím navolno.

Měla jsem málem drobnou kolizi. Nějací lidé šušňali na souseda Césara, samé ťuťuňuňu a tak. A pak si všimli, že tam za plotem je nádherná plášťová doga, s ušlechtilým výrazem, ostrým stopem, masivní kostrou, ve velmi dobré kondici, s čistou základní barvou a jen mírně křivou zadní nohou. A hned jakože vemou svého drobka a že budou hladit. No to si dali. Samozřejmě jsem jim sdělila, že nejsem jen tak nějaká a ukázala jim svůj úplný chrup. A panička na mne, že prý tohle se nedělá. A to já si teda zase myslím, že se to teda dělá. Protože už ji vidím, jak někdo zazvoní, že ji jako jdou pohladit. A jak ona se cela rozněžní a leze ven ze dveří a nechá se pod krkem a mezi ušima a a na čenichu drbat. No to by bylo skandál! A za páníkem, jak by chodili na drbání a hlazení! No viděli jste to někde? A proč by jako na mne měl někdo chodit na hlazení? Bez pozvání? Neznámej? A ještě s nějakým cizím dítětem? No řekněte, nemá ta panička divnou představu o soukromí? Ještě že zůstali po mém jemném projevu asi metr daleko, jinak mám po paničce, šlehlo by to s ní ;-)

Psáno 26.1.08