Už je brzy tma, odpolední vycházky pak jsou špikovány stížnostmi na nedostatek světla k focení (přitom já soudím, že zářím dostatečně, musí mít nějakej špatnej foťák). Ba dokonce i brzké ranní výpravy jsou proklínány úplně stejně. Tento týden jsme vyzkoušeli ranní, odpolední a denní. Mám pocit, že jsme si nepomohli v žádnou denní dobu. Nejlepší to bylo dneska, kdy mám slavný den a tedy páník nemohl nejít, byť s pěkně nateklou ústy, neb včera navštívil svého kováře a ten mu dal co proto.
Ale pěkně od počátku. V neděli objevitelská - na Dračí kámen. Parádní výhled až na to, že úplně na špičku mě nepustili. Stačilo, že jsme vylezl první schody a dolů už jsem nechtěl s tím, že pobudu v mezipatře. Panička mě srazila... Cestou jsem též zkoušel zákus a myslím, že už by mi to šlo. Chuť mi nebralo ani vyprávění, že před dvěma lety tu Najtík málem zůstal, protože se mu rozběhl psincový kašlík a dokonce skoro zápal plic. Ale on byl taky pašák jako já a všechno zvládnul.
V týdnu jsme střídali ranní a odpolední hodiny, abychom uklidnili páníka, ovšem výsledky jsou neslané. I proto je fotek krutě málo, nejvíc pak z dnešního rána, kdy díky sněhu (to je báječná věc, takovej sníh, moc mi to chutná) bylo přece jen světleji. Ale stejně prskal. Ale já jsem si své narozky opravdu užil. Ano, ne na každé přivolání reaguji, ne každé hvízdnutí beru jako pokyn zrovna pro mne, ale zas tak moc si stěžovat nemohou. Na to, jak daleko jsem jim mohl utéct, jsem vlastně skoro pořád u nohy. A tak si myslím, že k prvním narozkám jsem už skoro vycvičenej. A dostal jsem nový obiojek, takový řetízkový, jak si lidi myslí, že mi to bude stahovat krk, ale nevědí, že mi to je fuk. Já ovšem vodítko chápu jako přenesení odpovědnosti - za všechno může panička. A tedy jsem na něm hodný, jen teda občas trochu táhnu, ale ne moc. Začínáme s paničkou doma cvičit složitější úlohy, třeba jak nesebrat piškot, dokud mi to nedovolí, a to je teda pěkně těžkej cvik. Takové ty sedni lehni zůstaň, to je pro mrňata, ale na tohle se musím pekelně soustředit. Po cvičení teda vždycky něco roztrhám, to je takové roztomilé odreagování. Jen teda už skoro není, co bych roztrhal, dnes jsem zkusil ručník a to nebyl úplně dobrý nápad, i když tak pěkně zbarvenou paničku už jsem dlouho neviděl.
Když to shrnu - do dalšího roku se moc těším! Jdeme na to!
Psáno 3.12.2022

Nedá se říct, že by ten týden byl tuctový. Začalo to vlastně už v týdnu minulém, kdy páník zašel k lékaři vylepšit si skus a vrátil se poněkud pochroumaný. V dobotu už měl hlavu jak pátrací balón a opravdu mi dělalo velký problém se nesmát při pohledu na něj. Neděle byla snad ještě lepší, sice si přikládal nějaké ledy, ale mnoho mu to nepomáhalo. Ovšem ven jsme šli, to zas jo. A pak dokonce přijeli paniččino kámoši až z Prahy a tak jsme je vzali na výlet do Herrnhutu, tam jsem byl taky prvně. Ty výhledy byly prostě úplně typicky babičkovské, jak by řekl Kvilík, ale mně se tam líbilo, bylo to takový dost dobrodružný a měl jsem radost, že edukuju dokonce pražáky!
Pak už ten týden neprobíhal úplně vodorovně, protože jsem tu měl páníka na krku. Furt jsme ledovali, krásně se zbarvil, pak si začal vymýšlet všelijaký komplikace a fakt jsem se nezastavil. Občas jsme někde vyzvedli paničku a trochu šli do lesa, ale furt stejný stížnosti - tma, zima, málo sněhu, moc sněhu... těm fotografům se jeden fakt nezavděčí, a to jsem se fakt soustředil na co nejlepší pózy. Ale když je sníh, tak se nejlíp čte a zkuste číst a mít hlavu nahoru a nataženej krk (kterej navíc mám dost krátkej) a to ještě bych si podle něj měl kontrolovat ocásek! Se zbláznil asi, počítám, bůhví, co mu v tý hlavě vyměnili. Nejlepší asi výprava, i když kratičká, byla v pátek ráno - panička totiž měla dofču a vyrazili jsme jen kousek nad město a ukázalo se sluníčko a bylo to celý úplně přepěkný, fakt jsem to ocenil. A navíc jsem se skamarádil s městskou pilicií, no kdo z vás to má? Dneska ráno už to zase bylo pod duchnou, nepříliš pěkné, ale já jsem venku fakt děsně rád. A tak teda šlapou se mnou, co taky mají dělat, žeju.
Psáno 10.12.2022

Jedním slovem - kulhám. Teda jen když chvíli pelíškuju tak pak se musím s pravou zadní znovu seznamovat, nějak mi vynechává. Ano, vím, panička to říká už nějakou dobu, že si ulevuju na pravé zadní a že nestojím úplně rovně, ale tohle je teda něco dost jinačího, prostě se s ní musím vždycky znovu zkamarádit. Když jsem venku a pustí mě ze šňůrky, tak to mi to panečku šlape... Jenže panička je tvrďák a skoro mě nepouští, že prý klidový režim. No to teda není nic pro mne. Tak jsem si přinesl z venku několik větviček a spolu s různými torzy plyšáků a jiných hraček jsem všechno poctivě rozžvýkal a všude jsem nechal třísky. A hodně třísek. A snědl jsem kus deky, co mi do ní panička schovala pískací kouli a já se tím přece nebudu rozbalovat, normálka jsem ji vykousal! Ta koukala. Už mi nic nebalí. A vyhrožuje holobytem. Sice už se dost dobře známe, ale tady si fak nejsem jistej, jak to bude, protože když jsem teď vykousal z jednoho pelínku molitan, tak z ní šly úplně pravý blesky. Zkusil jsem to maličko spravit spoluprací na výrobě rodinného PFka, ale moc se mi nedařilo, on ten sob do mě furt žďuchal a musel jsem se vůči němu trochu vymezit, aby bylo jasný, kdo je na dvorku pánem.
Kvůli té mé pacce jsme ani moc nechodili, jen opravdu kratičký výlety, přitom paničce nemohu vysvětlit, že venku mi to jde, jen vevnitř pajdám. Ona si myslí, že je to sněhem, teda že se asi ukázalo, že mám křivý nohy (měla by juknout na svoje, žeju). Takže upřímně - ten týden za nic nestál a já mám energie, že bych klidně i nábytek přestavěl. Tak chodím aspoň kousat do babičky, když si vyřizuje korespondenci, ona se moc neumí bránit :-))
Psáno 17.12.2022

Divnej týden. Začali jsme v mrazu, velikým mrazu, takže jsem obdržel kabátek a abych nelítal (kulhám, přece), tak šlapeme po cestách k tomu určených na vodítku. Kupříkladu na Kristýně, placatá procházka, kde mě pustili jen na vteřinku. Původně to vypadalo, že vše je kvůli té mé pravačce, co mi občas krapet vybočuje (pravila panička). Dostávám speciální tabletky GAG, který mi chutnaj, ale to je tak všecko. Vodítko mi teda fakt nechutná. Navíc opravdu jsme v podstatě opustili naše běžné lesní terény a chodíme po plackách. Že prý tu budou ptáčci, tak obcházíme písečák v Příšerovicích, ale ani pírko! A když jsme se chtěl pustit za srnkama, co tam tak bezhlavě pelášili, zatímco za řekou se střílelo, tak hned tkanička u krku a šmytec. Ani jsem se nestihnul rozběhnout.
Jo, krapet jinak to bylo na cestě na Valdštejn. Panička se nechala uhranout a pustila mne pod Hlavaticí v lese, ale to neměla dělat. Jen jsem trochu nabral vzduch a už jsem pelášil a předváděl kamzíka. No to si neumíte představit, jak málo se jí to líbilo, přitom já myslím, že na těch skalách mi to fakt slušelo. Ano, po několika minutách jsem udělal zase chybu já a vrátil se. No a od té chvíle až na Valdštejn a zlátky na šňůrce. Okolo čtení a možnost slušného lovu, že by se jeden zbláznil, klepal jsem se úplně celej a zimou to nebylo, protože zima už asi skončila. Ale panička se mnou vůbec nemluvila, dokonce ani když jsme přijeli domů. Pokoušel jsem se ji udobřit - přenášel jsem ten nový pelíšek tak dlouoho, až jsem si ho trochu spletl s fenkou a tak mi ho sebrala a hodila do sklepa a místo něj jsem dostal takovej kobereček a když jsem nosil ten a bičoval jsem se s ním, tak zdvihla hlas tak vysoko, že ho měla snad nad hlavou. Tak to je asi ta vánoční nálada z Rychlých šípů. Skoro stejný, jako když jsem s nimi tvořil péefko, to taky jsem se nedokázal řádně zavděčit, myslím, že se k sobě nehodíme. A to když jsem kontroloval upečenost vánoček, zase špatně. Když vezmu babičku za ruku a vedu si ji po schodech, hned je oheň na střeše a už mi chtějí dávat vodítko i doma! Panička tvrdí, že mám kázeňské problémy, ale já to tak teda nevidím. Dneska jsme šli Betlémskými skalami a co myslíte? Vánoční pohoda na vodítku, tomu mí lidi říkají pohoda asi. Nevím, co se jim nelíbí, jsem prostě trochu veselejší, v lese se chci kamarádit se zviřátky a na terénní nerovnosti zas tak moc nehledím. A ano, možná drobnou chybkou je, že hluchnu, když se trochu rozutíkám, ale věřím,že se to vyladí.
Dneska asi bude nějaký zvláštní večír, panička oblíkla ten nový jehličnan do takových cingrlátek a v obýváku se objevila hromada nějakého zboží, které mám zakázáno rozbalovat, že prý až přijde Ježíšek. Nevím, koho to čekaj, já bych to klidně rozbalil a trochu to všechno nakouskoval, ale jak říkám - nějak si s nima teď nerozumím. Zákaz stíhá zákaz, trocha vycpávkové vaty z plyšáků v obýváku a hned je oheň na střeše, trocha bahýnka na tlapkách přinesená a hned je husto. Nevím, moc si to nepamatuju, ale nebyly na Hané ty Vánoce takové klidnější?
Psáno 24.12.2022

Snad každý pochopí, že když musím makat v kuchyni, nemohu psát týdeník. Navíc teda tento týden byl fakt k ničemu, protože jen se trochu rozběhnu, už mě šňůrka brzdí. Kupříkladu okolo Lemberka jsem fakt nešel bez tkaničky ani krůček. Do toho paní doktorka veterinární pravila, že mám být 14 dní v klidu, no to mě mohla odpravit rovnou. Ona vůbec netuší, že to panička vezme jako že opravdu. No a podle toho ty vycházky vypadají. Jsou krátký, placatý a na šňůrce. Jediné období, kdy se mohu trochu vyblbnout, je, když někdo přijede, jsem náramný vítač a ošetřovač, takže opravdu každého příchozího ba dokonce i přespavšího intenzivně opečovávám. Ano, trochu to některým bere chuť k snídani, když si jej vedu za ruku, případně se mu vznáším v úrovni ok. A do toho hlučí panička své pokyny, které já ovšem neslyším, jsa v rauši.
Ano, trochu si občas pajdnu, to uznávám, ale že by to bylo na dvoutýdenního zaracha, to se mi fakt nechce akceptovat. A tak jsem dnes, když jsme středočechům ukazovali krásy Lužice, se paničce v parčíku trochu vytrhl a maloučko poběhla i se šňůrkou, ovšem ona se mi zauzlovala kolem paciček a to bylo trochu potupné. Ale zvládl jsem to se vztyčenou hlavou a myslím, že to vypadalo jako že naschvál. Ovšem o d té doby jsem furt na tkaničce, obojek mi nesundávají ani doma, protože pak mne snáze sundají z návštěvy, že. Svět je nespravedlivý, snad bude ten příští rok trochu lepší, snad konečně najdu trochu pochopení.
Psáno 31.12.2022