Dnes budu stručný, neb jsem totálně našrot, velmi unavený, podvyživený, už jen čekám na večeři (dnes byly dva obědy teda, ale furt málo) a těším se, jak zahučím do pelínku.
Týden jsme zahájili vlastně až v pondělí, protože v neděli se páník toulal s babičkou po hrobech a tím pádem jsem přišel o nějakých 10 piškotů a jeden oběd (a kocour Mirek taky, ale tomu dobře tak), a zahájili jsme ho velkolepě - šli jsme na Černou Nisu.Trochu mě překvapilo, že nejdou do té tzv.práce, ale využil jsem toho. Trochu jsem si užil i samostatného bezvodítkového pochodu, byl jsem vzorný, aspoň teda v mých očích. Paničce se nezavděčí nikdo.
V týdnu jsme párkrát bloumali po místních stezkách, vlastně teda možná každej den, mám v tom trochu hokej, ale určitě bych to umíl podstatně víckrát, než co mi umožnili, vlastně když o tom teď tak dumám, tak jsme furt zavřenej mezi cca 24 stěnami a 4 ploty, čili se nemám kde a jak rozvíjet. A najíst mi nedají.
Vyvrcholilo to dnes, kdy jsme nevyzrazili ráno za tmy, jak běžně panička organizuje, protože pršelo. Ale po zevrubné prohlídce všech předpovědí počasí, meteoradarů a dalších nástrojů včetně kávové sedliny se rozhodli, že přece jen vyrauzíme, a to dokonce na průzkumnou, kde ani Ara, ani Xerda ba ani Betka ani Najtík nikdy nebyli - jsem na této trase prvošlap. V Lužkách jsme pod Klíčem objevovali Údolí myšího řevu, a bylo to krásné. Jen jsem měl trochu průšvih. Krásně jsem si vykračoval před nimi na cestě, kolem nás nikdo, jen mokrej les. A pak se mi to stalo - taková veliká paseka. Jsem ji šel prozkoumat, žádnej úprk, nic takového, jen jsem vypnul slechy na píšťalku, páníkův řev... prostě jsem si tak čmuchal. No a pak si pro mě přišla a už mě neodepla. Asi to zase bude trvat, než se trochu proběhnu... Ale já fakt neutíkal, já dělal základní paseční výzkum jenom, no možná ochutnal nějaký ten jelení bob, ale fakt jsem neutíkal, jen jsem se tak jako úplně jakoby nevracel na zavolání, no. Celý výlet mi zhořknul, snad jen jak mě musela pustit, když jsme podlézali takový krutě velký padlý buk, to jsem měl trochu jedovatou radost maličko, ale nedal jsem to moc najevo, nechal se zas připnout a docapali jsme to. Snad brzy zapomene...
Psáno 2.11.2024

Vlastně se furt poflakujeme doma, nakonec o tom svědčí i to, že jsem tento týden neměl jediný utíkací průšvih, i když v pátek bylo na mále teda. Celý týden jsme se jen tak kratičce procházeli lesíkem, vlastně ani nebyla pořádná příležitost. Jak jsem již alespoň jednou pravil, nemám ve zvyku zdrhat tam, kde to znám, protože to je dost nuda. Ale měl jsme dost důvodů se jim krapet pomstít protože mne týrali mukama bezmála pekelnýma: ve čtvtek večer pekli kachnu, dělali játrový sušenky a v pátek navíc sušili kuřecí srdíčka. A to vše v mé přítomnosti! Sice občas něco maličko ukáplo, ale fakt maličko. Jak já plakal! Tohle se jim jednou těžce vymstí.
Dvě významný věci se ale staly. V pátek jsme hned po ránu obcházeli Javorák a celkem se to povedlo. Dole u baráku mlha odpornice, v lese krásně. Skoro celou dobu jsem byl na volno (proto tam jednou mi to tak trochu cukalo zadními běháky, ale ustál jsme to), parádní výlet.
Druhý výlet, z něhož jsou fotky jinde, byl dneska - přijela pražská výprava dětí s maminkou, tak jsem je vytáhnul do Českýho ráje, ty čubrněli! To v Praze nemaj, takový barvy, vzduch a houby maj tak nejvejš ve zdi. A budou tu do zítra, tak to si konečně zablbneme.
Psáno 9.11.2024

Byl to nějak divný týden. Víkend byl náročný, jak jsem měl na starosti omladinu (psal jsme s nimi i úkoly, ale ani nevím, jestli to dopadlo dobře). Pak jsme samozřejmě musel mocně odpočívat, protože na takový mentální nápory nejsem dobře stavěnej. V mezidobí jsme trochu chodili po našich lesích, houby již nesbírajíce, neb přemrzly. Vlastně to bych asi měl vypíchnout. Nevím už který to bylo den, ale šli jsme hned ráno do lesa a dokonce na trochu delší procházku a bylo to úplně parádní - omrzlá tráva a stromy, modrý nebe, zatímco kolem boudy se mi válela mlha. Moc jsem si to užil i proto, že jsem byl dost bez šňůrky. Naučil jsem se simulovat zájem o lidi, takže vždycky trochu poodběhnu a čekám a panička se rozplývá. Koupili si na mě nové píšťalky, jakože aby nebolo poznat, jak moc se zlobí, že jsem zdrhnul. Zatím se i celkem dobře daří ten hvizd ignorovat, i když páník tvrdí, že to má dosah 3km. No, dosah možná jo, ale dokud necítím játrovou sůšu, tak nereaguju.
Vyvrcholením týdne byl dnešek, kdy přijeli středočeši a my jsme je vytáhli do lesa a moc jsme si to všichni užili. Ani se mě moc nebáli, řekl bych. Ale když já je mám tak rád a musím je pořád tahat za ruce, nohy, rukávy...
A teď spinkat. Nic jinho už nechci.
Psáno 16.11.2024

Přiznám určité zmatení. Dloubaje vzpomínky, jeví se mi poslední týden poněkud nudný, zápecnický, a to nejen proto, že bylo furt zima ba dokonce padaly ty bílý věci, co si pamatuju z cesty od mamičky z Hané sem do toho zmrzlého pekla. Fakt se nedělo vůbec nic, co bych snad měl zaznamenat, a kdo jinej by zaznamenával.
V neděli jsme se vypravili do Českého ráje, kde panička vyhrožovala velmi půvabnou a zároveň turisticky náročnou trasou. Vybavili jsme se s páníkem mačkama a lany, pocvičili se v motání uzlů a vyrazili jsme. Byli jsme opravdu překvapeni, neb horolezecké terény nenávratně zarostly borovým hájem, veškeré skalstvo se skrylo. Ale i tak to byla pěkná procházka, jen jsme to vybavení mohli nechat doma.
No a pak už jsme jen bloumali po stráních nad Libercem. Jak připadávalo, chtělo se mi ven čím dál tím míň, to prej strejda Najtík byl jiný kabrňák ze sněhu se radující, já to tak neprožívám. Přece jen otisknutý radiátor na zádíčkách mám podstatně raději než studeno pod tlapkama. Ale zase že bych se vzpíral, to ne, jen cinknou vodítka, jdu. Teď to ještě vylepšili o píšťalky. Koupili si speciální píšťaly, páník tvrdí, že dosáhnou na 3km. No, nevím, já když chci, tak teda fakt vůbec nic neslyším, to zvlášť když pronásleduju jelení, dančí nebo jinak sárkatou zvěř škodivou. Kupříkladu tudle jsem pronásledoval velmi zákeřného kosa. No a s těma píšťalkama teď pruděj. Srandovní je to u paničky, která se vždycky rozhorlí, že prchám, křičí, píská na pusu a pak teprve vzpomene, že má tu dalekonostnou píšťalu no a já si vzpomenu, že mám zastavit nebo aspoň zbrzdit, však oni mě dojdou. Zatím teda mě došli vždycky, jen teda někdy měli trochu zvýšené hlasy.
Dneska to byl excelentní den - šli jsme na dvě, ano nekecám, na dvě velký vycházky. Však to taky dalo na samostatný album a já od té doby podřimuju.
Psáno 23.11.2024

Divnej tejden, fakt. Ven chodíme jen potmě vlastně, krom dnešního rána teda, to jsme sice potmě vyrazili, ale je pravdou, že tak zhriba od půlky už jsme šli za světla. A dozírali jsme na Ještěd, to není úplně nejčastější. Musím uznat, že když se klube slunko, je to na pohled pěkný, jenže byla dost kosa a lidi se furt jen kochali, místo abychom se trochu hýbali. Ale nechali mě proběhnout, po cestě, samozřejmě.
V týdnu jsem měl jednu takovou drobnou minelu, kdy se mi ztratili, ale chyba to byla jejich, protože mě špatně následovali v takovým hustníku. A pak jsem se ale zastavil se strejdou od tety Ary (prý to byl malej kluk, když se jim Aronka narodila, teď chodí s takovou houwavárdkou fajnovou) a vedli jsme řeči, než se mi lidi zase našli. Ne, že bych neslyšel ty jejich píšťalky, ale řeč byla mnohem zábavnější, než je hledat v hustníku.
No a od té doby jsme chodili vlastně furt za tmy a navíc ještě zpravidla v dešti, fakt teda podivný, to mi snad nikdy neudělali. A přitom podle hodin se zdálo, že jdeme odpoledne, ale prostě byla tma. A páník se zase vztekal, že budou blbý fotky, přitom já se mu fakt usmívám do toho objektivu, někdy i vzpomenu a zdvihnu hlavu. Ale když mě teď dost baví čenichat a číst, nějak to na mě přišlo asi. A když napadl ten sníh, tak to se čte ještě podstatně výživněji než jindy, to se vysloveně vnucuje čtení až hluboko do nosu a urvat se nemůžu. A nejhorší je to u nás mezi panelákama, tam ještě navíc musím přepisovat ty nesmyslný vzkazy těch granulek, co si myslej, že jsou psi, když uměj zdvihnout nohu a štěkají vysokými hlásky. Všechno jim to musím opravdit, to je taková dřina...
Psáno 30.11.2024