Týden byl takový všelijaký. Jednak teda furt prší a mí cukroví lidé jsou líní běhat se mnou mezi kapkami. Takže vlastně jsme skoro furt doma, což je patrné z obrázků z celého týdne. Trochu změna nastala ve středu, kdy, přestože jsem je tahal z postele jako vždycky pěkně v 6, aby stihli včas odpíchnout a tak, tak jsme naložili babičku s košíkem bábovek a odjeli až do Otročína, prý na tradiční pouštění draků. S tím jsem dosud neměl žádnou zkušenost a tak jsem si to důkladně užil. Panička má obě ruce dlouhý, dokonce na mne několikrát vzkřikla! Určitě proto, že se mi opravdu velmi dařilo a všichni z rodiny ze mě byli nadšeni, zvláště jezevčík Hubert. Ale všechny oslavy jsme zvládli, draky jsem vypustil (určitě i díky mé pomoci Vilík udržel draka na třech navijácích a navíc ještě nejdéle ze všech) a panička se z toho nějak sesbírá. Fotky z této akce jsou jinde, tady jen několik nejpodstatnějších momentek.
Tak mocně jsem se těšil na víkend, protože jsem měl jet za bráchou, až z toho nic nebylo a raději malovali kuchyň. To je pěkná blbost malovat v dešti, ale říkejte to lidem, a ještě k tomu v pátek. Navíc se napřed oháněli škrabkama a musím říct, že se mi ta patlanina, kterou sundavali ze zdí, moc pěkně na tlapkách roznášela po celém domě. A tak říkám - jen houšť! Navrhoval jsem, když už páník teda měl ten houmofis, že půjdeme někam ven, ale to ne, jen ráno trochu prochajda nedlouhá mokrá a pak hned ta výmalba. Přitom já bych určitě potřeboval pro svůj harmonický rozvoj mnohem víc podnětů než jen štětku se škrabkou. Ale to tak je vždycky, kovářova kobyla a tak, vždyť jsou to pedagózi!
Trochu to vylepšili dnes, i když raději bych jel za bráchou. Ale prošli jsme kus Jizerek, který ještě neznám, strejda Najtík tam ale přerýval listí stejně jak já. No, stihli jsme to za sucha na poslední chvíli, od té doby se mi ani nechce moc ven, tak jim tady koušu ruce (moje velmi oblíbená kratochvíle) a babičce cintám do klávesnice, to aby všichni věděli, že mě mají. Jo, a v obýváku jsme rozkousal 3 polínka, to vám je spousta třísek! Mají radost, klečí a šudlají na koberci smetáčkama. Už se těším, až si přinesu od ohniště další klacíky, nejlépe ty ohořelé, ty má panička nejraději.
Psáno 1.10.2022

Nějak se mi ten týden překulil moc rychle, nejspíš proto, že mě nenechali vyspat pořádně. Furt tu někdo lomozí, nemám chvilku pro sebe, až dneska odpoledne, když jsem vyhnal páníka provádět zahradní práce, paničku konečně douklízet poslední bedýnku dreků, z kterých už všichni vyrostli a já se konečně trochu natáhnul. Ale stejně mi to moc nejde, protože něco je ve vzduchu a když chodíme sídlištěm, je i jasné, že je to tam. Nemohu se odtrhnout od některých míst, panička mě vláčí na svodítku a já mocně bublám, jak čtu ty strhující vzkazy a pak postávám u plotu (branku mi zamykají, bídáci) a poplakávám. Prý to tu vůbec neznají, tak teda nevím, co tu měli dříve za nekňuby, co nevědí nic o nešťastný lásce. Asi za trest mě ani dneska nikam nevzali, pochodovali jsme po Ruprechticích a asi chtěli socializovat, ale tak brzy ráno jsou venku jen asociálové.
Jinak týden nezačal zle - obešli jsme Břehyňský rybník, pro mne premiéra, Najtík tu prý chodil rád. Po poměrně dlouhém čase jsme tedy pochodovali kousek dál jak za barák, ale bylo to fakt dost po rovině. A v tom písku se moc dobře běhá, musím říct.
V týdnu jsme trochu chodili po lese, ovšem páník brblal, že je furt tma. No zas tak moc nekecal, ono svítá už dost pozdě, jenže mě se nechce se vyvalovat a tak je nejpozději v 6 prostě vyhrabu z těch jejich pelechů a šupšup do práce nebo do lesa, podle toho, co je blíž. Asi nejpěknější bylo svítání na Rašovce, kde jsme budili krávy na pastvě a sluníčko se nechtělo vyhoupnout. Naše městečko vypadalo velmi rozkošně.
Moc pěkně bylo i v pátek, kdy jsme hned po ránu ještě před prací vyběhli na přehradu na Černé Nise. Už jsem tam byl, ale tentokrát se to obzvlášť povedlo, protože svítilo slunko, šlo se mi báječně a kdyby panička něměla svou šňůrkovou obsesi a co chvíli mne nevázala, šel bych i nevázaně. Takhle holt to bylo trochu s výcvikem, ale i tak moc fajn. Jen teda se tím vysvětluje, proč jsem za celý týden pořádně nezamhouřil, vždyť normálně vždycky celý dopoledne chrupu. Asi proto, že jsme se trochu podíval, z čehu je nahoře udělanej ten koberec, mě teď nechtějí nechávat úplně o samotě. Přitom ten hadřík za mnóho ani nestojí.
Něco se chystá - panička navařila řízky, zabalila sváči, myslím, že nepůjde spát a budu to hlídat. Co kdyby mi utekli, žeju.
Psáno 8.10.2022

Nemohu začít jinak než nedělí - nejlepčejším dnem široko daleko. Vyjeli jsme brzičko a jeli jsme někam daleko, cestu jsem brzy nepoznával. Vyklopili mě na takovém divném parkovišťátku a za chviličku přijelo autíčko a z něj se ozýval dunivý štěk. Ano, byl to brácha! Chuck, teda správně Yeager. Samozřejmě jsme si dali coproto, i když on byl ve výhodě, protože já musel být moc víc na šňůrce, Chuck má volnější režim evidentně. Přinejmenším v neděli, teda. Kdyby se do mě nepustil pak odpoledne u nich na zahradě, tak bych řekl, že na tom dni nebyla jediná skvrna, takto jsem se krapet vylekal. On Chuck je maličko větší než já (ale myslím, že neznatelně a vůbec já jsem asi takovej jako udělanější) a tak si možná trochu dovoloval, ale já se nedal a myslím, že jsme byli úplně vyrovnaná dvojka. Moc jsme si to užili asi oba, já dospával ještě v pondělí.
No a pak už se dny jen nudně vlekly, jak se tu furt nic neděje. Rozebral jsem poslední zbytky plyšáků a dalších hraček po všech předchůdcích i ty nové, nerozbitné, co pořídili mí naivní lidi. Už si hraju jen se špalíky, protože těch je na zahradě ještě pár a páník plánuje nějaké ještě přidělat. Už mi prý nic nekoupí, přitom já jen dělám psí kusy. Zkusil jsem to též na Fánino Méďu, ale to ho mi panička nenechala ani vteřinu, přitom já bych se s ním možná jen kamarádil. Juknul bych, co má vevnitř a pak by se vidělo. Rovněž Vilíkovo Prasátečko mám zakázaný, vlastně mám všechno zakázaný, ani babiččinu rohožku nesmím tahat, tu naši už jsme prakticky zrušil. Taky mi koupili nový koberec=pelíček pod schody, ale hned jsme ho otestoval na pevnost a panička mi ho sebrala, že prý až dostanu rozum.Tak mám zas ten starej snad ještě po Aronce. No jak bych na takovým starým zařízení mohl vyrůst v čampijóna?
Psáno 15.10.2022

Vlastně bych si neměl stěžovat, ale když mě to tak baví! pořád si myslím, že by to mohlo být i lepší, než je. Posuďte se mnou.
Neděle místo po ránu začala až odpoledne - to jsme zopakovali vzpomínanou cestu na Naději proti proudu. Vzpomínalo se hlavně na tetu Betu, která spolu s paničkou brodila Hamerský potok. To já jsem z onačejšího těsta a přešel jsem i takové lávky, které to nečekaly. Cesta parádní, jen holt skoro furt na šňůrce, protože teda turistůch jak máku. A jak známo, panička mi nevěří, že bych se choval slušně, mravně a ctně.
Přes týden jsme párkrát prošli les, to musím uznat. A taky musím uznat, že když svítilo slunko, bylo to náramně krásný. To i já jsem zaznamenal ty barvy. Jenže páník zase zdržoval s tím svým focením a já se teda dost nudil a tahal za vodítko a to teda zase nebylo správně. Panička volila z několika vodítek, od krátkého městského až po 6 metrů tzv.stopovačky, kterou mám nejraději, protože se zauzlí sotva vyjdeme a já ji pak nosím v tlamě a panička se zlobí a nechytne mě. No někdy jo, to když si nevšimnu, že tahám dlouhý konec a ona ho přišlápne. A někdy to vylepší kšandama, aby mě netahala za krk. Teda páník si myslí, že mi je jedno, za co mě tahají, jsem podle něj netečný a když se zapomenu, tak si prostě nevšímám nějakého tahání a blbnu. A to právě je ten okamžik, kdy panička zasahuje a praví, že dokud se nenaučím se zklidnit, tak mě nemůže pouštět. Teď jí panička od bráchy naučila povel "dejchej!" a ten mi teda dává pěkně zabrat, protože to musím někdy dokonce i sedět a dýchat jen a neblbnout a to mi fakt ale opravdu moc nejde.
V pátek ráno jsme vyjeli na kratičkou procházku kolem Příšovického rybníka jednoho (jsou tam 2, ale nebyl čas na všechno) a to taky nebylo úplně špatný, i když jak se objeví na druhém břehu rybář, jsem připoután. Já teda trochu jako paničku chápu, ale jen trochu. Vždyť on i ten rybář by se určitě rád třeba proběhnul, furt tam jen sedět...
Dneska ráno jsme v dešti prošli cvičák a obnovil jsem známost s jednou akorát fenečkou, jen teda po nějaké době mi sdělila, že se mnou teda nechce zas tak úplně moc kamarádit. A tak teda budu nešťastnej a už budu jen ležet a lízat si rány. Chudák já, řekl bych.
Psáno 22.10.2022

Teda takovej adrenalín už jsem dlouho nezažil, to vám byl týden teda. Výjimečně začal vlastně už v sobotu večer, kdy nám tu vyklopili Fanču, že prý už všechno umí a do školy nemusí, samozřejmě Vilík se učí špatně a musí tam asi na poškolu, počítám. A tak jsme s Fančou užívali výletůch jak jindy ne, protože mí lidi asi něco v práci provedli a už je tam taky nechtěli. A tak jsme se toulali, až Fany vyprávěla, že oni v Praze tak daleko nechodí, protože tam už mají auta a koloběžky. S námi to má těžší, já totiž ještě s koloběžnou dost zápasím. Fotky z těchto výprav jsou jinde, já tady uvádím pouze souhrn svých nejlepších, to aby nezapadly.
V úterý večer přijel Vilík, asi se už hodně hlásil. A tak jsme si myslel, že středa bude fakt vrchol a půjdeme někam úplně nezvykle strašně pryč. No a oni se chopili těch svých mobilů a já mohl spát od rána do večera, nehnuli se z baráku. Trochu jsme to napravili čtvrtečním odpoledním výletem do Hejnic (tam už to dávno znám), ale že bychom se nějak udřeli, to teda ne. No a a v pátek jsme je vezli do Kunvaldu, ani králíka mi neukázali.
Takže největší laskomina byla až dneska - šli jsme na Oldřichovský Špičák s tetou Heddlu. Teda já na Špičák nemohl, protože tam jsou neschůdné schody, ale páník mi o vrcholku vyprávěl. A od té doby odpočívám zaslouženě, protože mám spánkový deficit. Kdyby té středy nebylo, musel bych spát ještě zítra, tak to to snad dnes doženu.
Psáno 29.10.2022