Mám hnačku. Je to nepříjemné, ale omezuje mě to v psaní ba i soustředění, soustředím se jen na to, abych včas a řádně vyběhl ven. Tak omluvte dnešní stručnost, prosím, příště bude jistě líp.
Neděli jsme vyplnili poznávačkou míst, kde žádný z mých předchůdců nebyl, ba ani mí lidi - z Jindřichovic jsme hledali Vilémovu věž. Mokro bylo, ale ne zima. Určitě bych ocenil, kdyby me občas pustili, abych prohnal faldy místní zvěři, ovšem nestalo se, poctivě jsem to celé obešel na svodítku. A přitom je i z fotek evidentní, že by k pobíhání bylo prostoru dost. A nepotkali jsme živou duši, ani nakonec v těch Jindřichovicích, v neděli v poledne ještě všichni spali.
V týdnu jsme maximálně bloumali místními lesíky a panička se nad námi občas slitovala a pustila mne z řetězu, protože páník měl nasazený jen dlouhý sklo a s tím může fotit mé úhledné běhy jen z veliké dálky. A tak tedy občas povolila a on se realizoval. No a já taky, není krásnější zvuk než lámající se větve, které hrudníkem prorážím. Panička má poněkud jiný názor. Jednou, tuším, že ve středu, jsme dokonce šli úplně divnou stezkou, o které panička pravila, že je v mapách.cz a tam možná je, ale v tom lese po chvice zmizela. A bylo to fakt dobrodružný, protože při seskoku ze skály mě pustila abych se neuškrtil a pak jí dalo dost práce mě přesvědčit, že se na to vodítko vrátím. Ale já jsem v podstatě dobrák a podvolil jsem se. Já totiž za piškot udělám klidně i pukrdle. Jo, a zatím moc nerostou, pokud by to někoho zajímalo.
Dnes přivezli mládežníci páníkovi nové sklo. Počítám, že zítra nebude brát ohledy na stav mých střev a půjdeme nejmíň dvacítku, držte mi palce, ať to přežiju. No, v nejhorším se mu na to...
Psáno 2.9.2023

Tentokrát byl týden jak malovaný, nejspíš i proto, že páníkovi se v práci mnoho nevedlo a trávili jsme spolu drahně času. Musím říct, že se mi spí i nahlas, když slyším to jeho pomalé šudlání klávesnice, prastaré písničky mi pomáhají usínat a bezmála znemožňují se vzbudit. Jo, když ovšem vyráží do kuchyně, tak to jsem okamžitě vzhůru. Mám totiž hladové období, babičce jsem sežral i strouhání do polívky, co si neopatrně sušila venku na slunku. Nevím přesně, co se to děje, páníkovi umím i křičet do ksichtu, nebo do to má, aby mi dal aspoň půl snídaně, když už ne celou, a to on pojídá jen chleba s medem, ovšem ten mi teď přijde jako obzvlášť žádoucí. Babičce stačí položit hlavu na ruku a tím pádem nemá čím jíst a někdy se nechá uhranout, že vlastně ani nemá hlad. Někdy na ni i štěknu, ale to pak zpravidla startuje panička a dělá zle.
Venku jsme byli snad každý den, jen jednou teda jsme šli trochu delší kousek (na přehradu Černé Nisy), ovšem velkou většinou jsem na šňůrce. Ne, že by kolem bloumali turisti nebo houbaři (stejně nerostou), ale panička se zatvrdila. Pravda, občas mě pustí, ovšem ve tmě, jak zuří páník. Takže, přestože jsem při vší skromnosti zdaleka nejfotogeničtější kousek, fotí se kdejaká prašivka nebo čůrek vody, ovšem já jsem bezmála bezfotek. No, snad se to napraví teď, kdy evidentně někam balíme a vypadá to na velkou výpravu, i babička má sbaleno. Nevím, jestli dospím, určitě hlášení podám.
Psáno 9.9.2023

Ještě teď jsem vyšílenej a nechce se mi psát. To teda byl týden, panečku. Že se něco chystá mi bylo jasný už v sobotu, ale takovou nakládačku jsem nečekal.
V neděli hnedle po ránu, kdy jindy lezeme do našich kopců, jsme naložili babičku (!) a vyrazili a jeli a jeli furt. Minuli jsme Beroun a já jsem znervóznil. Ovšem zastavení až kousek od Řezna a hned rána mezi oči - Walhalla. Barák velikej, dovnitř mě nepustili, hned by si určitě udělali sádrovej otisk. Sotva babička vyšla ven, už mě hnala do auta a jedeme dál - Linderhof je náš cíl, taková maličká královská chaloupka s vodotryskem. Jen to proběhneme, jedeme dál - máme apartmán ve Farchantu. No, opravdu maličkej, teda. Na terasu nesmím, sdílíme ji s několika sousedy a panička se o mě bojí.
Druhý den jdeme do kopce, furt do kopce a zase do kopce. Musím se přiznat, že cestu zpet už jsem skoro nedával, mocmoc se mi chtělo poležet si v hebký trávě, ale nenechali mě. Mám ovšem našlapanej výškovej rekord, to zase jo, možná i na dálku jsem dnes ušel nejvíc v životě a doufám, že hned tak zase někam nepůjdu. Srub - Königshaus am Schachen - snad aninestál za ten výstup, ale koukání okolo jo.
Ovšem hned další den jedeme lodí! Ano, já na palubě a nebyl jsme tam jedinej pes, všichni jsme se ale tvářili, že se nevidíme. Dalším zastavením totiž byl zámek na Herreninsel v Chiemsee. A to teda byla veliká paráda, zvlášť když vodotrýskali. No a pak ten párek v housce, ten byl vynikající. Cestou zpět se ještě stavujeme u křížku v rybníce - tam někde utonul bavorský král Ludvík II., jak se to stalo, nikdo neví.
Ve středu jsme si přivstali a svištíme na poslední a asi nejslavnější barák této výpravy - Neuschweinstein. Z dálky pěkný, to se musí nechat. Ovšem pak nás zahnal deštík. A jeli jsme zpět. Od té doby já i babička spíme.
Trochu kecám - dneska jsem na chvilku zapomněl na odřeniny a opruzeniny tlapek a šel jsem zkontrolovat les. A musím říct, že naše lesy jsou teda lepší jak ty bavorský. O moc.
Psáno 16.9.2023

Týden teda přeplněný zážitky, asi brzy padnu. Posuďte sami, jak moc jsem se nezastavil. Už v neděli to začalo slušným výletem do Jítravy hnedle po ránu. Mělo to jen jednu vadu na kráse - šňůrku. Ale jinak to byl parádní výlet, krásný sluníčko, nádherná louka a moje oblíbený Sloní kameny.
Pak to chvilku vypadalo na normální týden, jenže ve středu na dvorku přistálo cizí auto, já jsme obdržel zákaz vycházení a pro jistotu obojek na krk a nějaký chlapi nám začali z domku dělat ementál. To máte díry tam a zase jinam a furt vrtali a děsnej rambajz dělali a do soboty nepřestali, až se jednomu udělalo šoufl a na chvíli je klid, jen teda všude ve sklepě máme děsnej nepořádek a u baráku nám stojí taková divná kraxna, ještě jsem ji nestihnul ani podepsat. Vůbec nevím, co to je a k čemu to bude sloužit, ale dost mě to děsí.
A do toho se přihodilo, že v pátek přijeli první hostě - Yuki s rodinou! No vrhnul mi na zahradu, oba jsme obdrželi krutá vodítka, ale dost jsme si to teda řekli. No chlupy naježený, zuby vyceněný, co vám budu. Ale rád jsem ho viděl vlastně a jeho panička umí moc pěkně drbat, opřít se o ni mohu a vůbec jí to neva! Báječná. Pak mě teda zavřeli do baráku, popíjeli kafíčko a ten lumpík Yuki si klidně na špagátku očmuchával MŮJ TRÁVNÍK! Všechno jsem po něm pak musel přepsat, jen že do toho mi vrtali ten barák a nevěděl jsem kam dřív skočit. A večer koukám a co to nevidím - Holáčata s Holinkou! A tak zase lítaly drny, protože jsem je musel přivítat a vůbec se o něj starat, zvláště o Panela. A dneska jsem je vzal do lesa a ukázal jim, jak se sbíraj houby. Teď konečně vypadli, já dopíšu několik vět a jdu spát. Fakt sedřenej teda.
Psáno 23.9.2023

Na to, jak dobře to začalo, to teda za mnoho nestálo. Neděle byla parádní - šli jsme do Jizerek, pro mne první návštěva Čihadel - moc velmi krásný kus země. A těch hřibů, co jsme nasbírali! Pak to ovšem za nic nestálo, celý den na obojku, rpotože montéři se trápili s tepelným čerpadlem. A směle vyzradím, že odjeli a furt to nečerpá. Ale zaplaťpánbu, když tu nejsou, mám volné pole působnosti ma zahradě. No a babičce jsem teda sežral za trest croxu, když jsem tak týranej.
Ve čtvrtek byl svátek a ten jsme oslavili podle mě parádně - Tolštejnem. Páník měl jiný názor, on nerad vstává do tmy. Mě je vstávání volný, jsem od půl šestý vzůru, ať je světlo nebo ne a vyháním paničku na první rundu venku. Pravda, zkázněně vyčkám na snídani, ale pak už jdeme.
No a v pátek jsme šli na kratičkou, ale zase jsem byl konečně aspoň chvilku navolno a to se páník dycky rozmáchne s těmi fotkami, jako třeba zrovna tady.
Dneska jsme nikde nebyli - makáme doma, říká. Teda panička maká někde ve škole, práce je samozřejmě jen na nás, na chlapech. Dycky to tak je, soudí páník.
Psáno 30.9.2023