Dneska fakt musí být převelice stručný. Jsme ze svých lidí zklamán a těžko to napraví. Koukám kolem plotu se veselí prvňáčci plouží do a ze školy (ano, někteří ba většina se vezou) a já ještě nezačal s pořádným výcvikem. To je furt sedni - lehni - vstaň - ke mně - nesmíš. Ale něco, co by mi povzneslo ducha, na to asi nemají či co. To raději vystěhovali moje nejoblíbenější pelíškopokoje a představte si - breousili parkety a pak je natírali nějakým smradem a k dovršení všeho malovali po stěnách, takže Najtova celoživotní práce a nakonec i pár mých poznámek je nenávratně pryč. Raději jsem dny trávil na zahradě chvějíc se obavami o duševní zdraví svých lidí, vždyť co já si počnu tady na tom severu krutém. Na vycházky se skoro nechodí, protože se brousí. A nebo smrdí lakem. A já tu krním, občas mi pohodí kost. A že se strachuji o sebe i o ně, to je jim úplně jedno. Nevím, co bude dál, bojím se o svou budoucnost. Páník po vážení u paní doktorky pravil, že asi budu muset trochu brzdit, přitom já jsem tak akorát kulaťoučkej, řekl bych. Nevím, co mne čeká, asi granulková chudoba, počítám. Že já z té Hané odjel.
Dobře, trochu si našplhali dnešním ranním výletem, ale ne mnoho teda.
Psáno 3.9.2022

Tentokrát si nemohu úplně spravedlivě stěžovat na nedostatečný program. Vlastně bych si měl asi stěžovat, že to s tím programem zase trochu přehánějí, protože panička si na mě vzala dovolenou! A tak místo sladkého vychrupávání po snídani (stejnak mi teď nějak moc nechutná) tu doprovázíme páníka za jeho kunčofty (a on nás někde vyklopí a já pomáhám paničce splnit její krokový závazek), ondy zase přenášíme věci z místa na místo, jak je vynosili na to malování (prej se bude pokračovat!) a panička se nemůže rozhodnout, kam co dá a samozřejmě jí musím se vším radit a pomáhat. Sbohem spánečku dopolední, bylo mi s tebou fajn. Jindy se na mě panička zase naštve a jdeme jen na cvičák a po Ruprechticích, aby všichni viděli, jak nerad chodím na vodítku a nesmím ho tahat a celkově komplexně trpím. Navíc v sídlišti kdosi hárá a já pláču u vrátek a zkouším je otevřít. Proradná panička zamkla! Považte, ta ostuda. Kliku bych asi zvládnul, ale ten klíč, to je nepřekonatelný. A tak pláču. Venku i vevnitř. Silně.
No a krom toho se nějak přihodilo a vozej mě do Lužických hor, že jako tam jim rostou houby a já se tam budu učit chodit jiným lesem než máme tady. A tak jsme navštívili přehradu Naděje, kde prý už byla i teta Beta a Najtík několikrát. A pak jsme dneska naložili dokonce i tetku Heddlu a Janinu a já jim ukazoval, kde a jak rostou hříbky v Lužkách. Ovšem šli jsme úplně jinam - na Milštejn. Ale z role jsem nevypadl, nasbíraly pod mým vedením slušnou mošnu.
Takže je evidentní, že si zasloužím krapet odpočinku, jdu na to.
Psáno 10.9.2022

Tento týden mě nikam nevzali. Žádný objevitelský výlet, výprava do hlubin Jizerskohorských či Lužickohorských, prostě jsme jen trajdali po okolí Ruprechtic, případně přímo v nich. Nejsem si jist, že se řádně rozvinu, když se nedbá na širokospetrální pozitivní vzdělávání. I výcvik je tak trochu chaotický. Občas mi panička poschovává pár piškotů a chce, abych je hledal. Myslím, že ona to dlouho nevydrží a stejnak je vydá, takže to nepřeháním. Jo když je dá do krabičky (to prý miloval strejda Najtík), tak to jo, to ji rozcupuju na kousíčky a někdy si vlastně ani nevšimnu, že s těmi papírky, co pak dobře lepí na podlahu, žvýkám i piškoty. Ale když je poschovává různě pod hadříky a tak, raději si počkám, až je zase najde, co já bych jí něco hledal. Nově cvičíme šňůrkový náhubek, prý to budu někdy potřebovat. No to je vám hnusný, každýmu bych to přál, aby si to navlékl na tlamku a pak zkoušel třeba vypláznout jazyk. To je pěkně blbý nápad, zatím dost vzdoruju, i když paničce se vzdoruje fakt obtížně. Kupříkladu teď se panička usnesla, že neposlouchám (to by mě fakt zajímalo, jak třeba strejda Najtík nebo teta Beta poslouchali) a musím mnohem častěni chodit na šňůrce, skoro bych řekl, že furt. Zjistil jsem, že když pořádně zaberu, má s tím panička opravdu hodně práce aby udržela tempo. Doufám, že v sobě neodhalí žádného Usaina Bolta a nepředběhne mě, to by byla ostuda. Šňůrka na vycházce mi fakt vadí, nemohu se běžet kamarádit se všemi těmi drobnými psíky, kteří porůznu bloumají po cvičáku či po cestách kolem Lesního koupaliště (v pořádným lese, kam občas taky zajdeme, žádní psíci nejsou a proto tam smím běhat bez šňůrky). Vše se odvíjí od toho, že se nerad vracím na prostý slovní pokyn, byť by byl vyfutrován piškotem. Sušený masíčko spíš, ale když je to přátelství silnější, tak zapomínám, že jsem gurmán, a nevnímám žádné lidské volání. No a panička žárlí na mé psí kamarády, to je celej problém.
Dneska jsem se zase výborně předvedl - přijeli pražští. A já je mám tolik rád, na záda jim skáču, tváře olizuju, ruce okusuju, prostě jim dávám zřetelně najevo, jak moc je mám rád. No a oni se tváří, jakože jim to u oběda vadí! Fakt divný - jeden jim projevuje náklonnost a oni raději polívku. Ještě budou prstíčkem hrabat! Něco málo fotek z týdne je zde, ale fakt maličko, protože to flákaj a nikam se mnou nechoděj.
Psáno 17.9.2022

Týden za nic nestál - furt jsem byl pod dohledem. Stalo se totiž, že páník obdržel rýmička a tedy byl zcela neschopen práce (no, ono jindy to není o mnoho lepší). Takže dny jak přes kopírák - než jsem stihnul po snídani usnout, už tu byl zpět bez paničky a chrchlal do počítače, u toho se fakt nedá spát. Když jsem mu nabízel pomocnou tlapku, že bychom místo toho rozkašlaného koukání na obrazovku mohli třeba trhat některé z torz, které mám rafinovaně rozložené po boudě, tak to ne, to se tvářil děsně důležitě a vyměňoval kapesníky. Jen se mi povedlo trochu zabrat, vstal a třískal nádobím v kuchyni, no u toho ho samotnýho nechat nemohu, protože jak krájí, furt mu něco padá a já musím uklízet ty odkrojky. Když jsou třeba hovězí, tak ani neodmlouvám. Pak mi poschovával pár piškotů a jel pro paničku, to jsme zpravidla věděl, že nemá smysl ani uléhat, protože se bude prostírat a tak, u toho musím bejt, to je jasný. A pak se vzájemmně dlouze přemlouvali, že teda někam půjdeme, protože "on by se měl proběhnout", "on by se měl trochu vyřádit a jak je v rozvoji, měl by posilovat", že ovšem ty jejich schátralé tělesné schránky by měly důkladně pocvičit, o tom ani slůvko, prostě všechno důležitý je tu na mně. A tak díky rýmě jsem vlastně každý den venku, dokonce v pátek, když přijeli hostě a my jsme jim ukazovali rozsvícenej Liberec a tedy noční výprava! Přiznám to nerad, ale těch stínů od baterky jsem se bál. Oni totiž normálně zobrazovaly obrovskýho psa například a ten skákal! Nebo taky chodící člověky, jak děsně máchají rukkama a podivně se klátí, jakoby útočili na malého nezkušeného štěníka. Ale já zavrčel, trochu i poštěkl, a tím jsem svým lidem významně posílil sebevědomí, protože se začali hlasitě smát a stíny bezmála zahnali. Ale nebyla to jednoduchá situace, to vám povídám.
Dnes jsme týdnu korunu nasadili, když jsme Otročínské zavedli až na Luž! Ti koukali, jak jsou Sudety náramně pěkné a v duchu jistě poplakávali, jak je škoda, že musí žít na tom nudném Berounsku a v Praze, prostě v těch nepěkných částech naší země. Teda já to ještě neviděl, ale už se tam chystám, i když moc netěším. Teď ovšem po tak náročným týdnu musím spát. Moc spát, asi i čůrání vynechám.
Psáno 24.8.2022