Jsem tak vysílen, že už to víc ani nejde. Taková vedra jsem si nezasloužil, a to mě ještě nutili cestovat! Včera totiž, když vedra vrcholila, jsme objížděli s babičkou hroby a stavili si v Kuňkwaldu u dětí (totky jsou u nich), vybláznil jsem králíka tak, že pobořil svou sofistikovanou ohrádku a musel být odchycen a odnesen. To se mnou teda takovéhle ciráty nedělají, já se klidně auta můžu bát a stejně mě do něj šoupnou. A klimatizace jde jen těm vepředu, do kufru, což je mé místo, to prostě nedošáhne. Kdybych se uměl potit, tak by viděli. Takto teda jen chrápu nahlas, aby páník bádal, že mu vynechává motór. Ale fakt teda takovýhle cesty si mohou strčit za klobouk, myslím.
V týdnu jsme párkrát vyrazili do lesa, jednou dokonce až večer. Tak dlouho páník hájil večerní cestu, že mi to jako bude příjenější, už nebude takový pařas a tak všelijak táral, až se zjistilo, že chce fotit západ slunce. A pak že jako myslí na moje blaho. Tůdle.
Dneska ale asi mysleli na moje blaho, vypnuli topení a v krásných 15 stupních jsme bloumali lesem ke zřícenině Roimund, kterou i Najtík měl rád. A já ji budu mít rád taky - jednak je tam pěkně, jednak se mi povedlo srazit paničku, ovšem fotky srabka smázla. Ale povedlo se mi to fakt úplně dobře, až jsem kvíknul, tak povedený to bylo. Ale chodímo oba, tak zítřek asi rozhodne, kdo bude pajda.
Psáno 6.8.2022

Nic, naprosto nic se tu neděje. Není o čem deníkovat. Vůbec nechápu, jak ti lidé takto nudně mohou vůbec žít, já se tak mocně nudím, že jsem musel okousat konferenční stolek, když jsem čekal, až se přinese káva a čekuláda, což je můj oblíbený obřad (a že jim to teda trvalo). No a ve čtvrtek jsem měl pocit, že bych se chtěl podívat na zahradu, když oni byli bůhvíkde, a trochu jsem okousal a oškrabal ty nehodné vstupní dveře, které mě ne a ne vypustit, přitom já opravdu ale opravdu moc chtěl. Tak jsem jim to teda dal sežrat! Třísky z nich lezly! Já jsem totiž už úplně plnohodnotnej náčelník tohoto domu, už občas zdvihám nohu při značkování. Na mě si každej musí dát pěknýho majzla. I když tudle jsem v lese potkali takovýho ratlíka a raději jsem mu naznačil, že si klidně lehnu na záda, jen ať si nic nedovoluje, bych ho jinak musel přetrhnout, žeju.
Taky mám novou bezva fintu - večer se mi nechce čůrat na povel a poskakuju co kozlík kolem paničky. A pak ji nechám, ať mi teda zkusí navlíknout kšandy, abychom vyrazili do sídliště na značkování... no to je taková psina!
Jak jsem naznačil, párkrát jsme byli v lese, jednou jsem s paničkou šel na cvičák (páník se kdesi poflakoval) a to jsem si to tak užíval, že jsem se třikrát pozvracel a tak jsme šli zase domů. S páníkem nezvracím, ale paničce to, prosím, neříkejte.
Jinak taky týden byl ve znamení velikého měsíce - napřed byl křivej a pak byl velkej a obojí páníka tak nadchlo, že to fotil (jako bych mu nestačil), směle můžeme říct, že se mu to moc nedařilo. myslím, že kdyby se zaměřil na hodnotnější objekty, kupříkladu na mě, byl by úspěšnější, stačí prohlédnout album.
Psáno 13.8.2022

Krom děsnýho vedra se nedělo nic. Já to nějak špatně snáším, dokonce ne vždy vcucnu všechny granulky z misky (masíčko vcucnu dycky), občas jich několik maličko nechám napotom. Čím dál tím hůř slyším, teda vrznutí lednice slyším vždycky. Ovšem takové paniččino "ke mně!" vyslovné ostrým hlasem se mi v uchu transformuje na nějaké takové "mhmhnfň" a s tím si fakt neporadím. Někdy, když mám záchvat trpělivosti, zastavím a juknu, jestli náhodou panička třeba něco nechce (dát mi piškot kupříkladu), ale tento záchvat zpravidla nemívám. Ano, pak se mnou dlouze a významně nejmíň minutu nemluví.
Týden jsme zahájili báječným výletem do hor, kde jsem ještě nikdy nebyl. Moc se mi tam líbilo, mí lidi čvachtali v ponožkobotách (fakt jim pak vodítko k ničemu není, protože nic neudržej, ale nezneužívám to), jen jsme nemohli všude, protože tam prý hnízděj ňáký ptáci. Nejen já, i páník z toho byl smutnej, protože sliboval Zelený kámen a z toho prostě sešlo. Ale i tak to bylo pěkný, i když teda (panička to nerada slyší) krátký.
Ovšem tím pořádné výpravy skončily. Jednak - a možná, že především - byl fakt furt hic, takže jsme vyráželi do lesa brzy ráno a pak se mí lidi tvářili, jakože jdou za prací a mě chudáčka uzamkli v přetopeném domě, kde pomalu začínalo být tepleji jak venku. Přiznávám, že se mi pak ale ani nechtělo vůbec nic dělat, jen jsem přecházel od ničeho k ničemu, hlasitým teskným kvilem dával najevo, že se dost nudím a někdo by se o mě měl postarat. Rozcupoval jsem zbytky nezničitelných hraček a přestal slyšet i vevnitř. Když mi chtějí navléknout obojek, dělám nádherný scény, ale bohužel to netočej, to by byl success. Když mi dají kostičku žužlačku, nechci jim ji vrátit, hrozivě vrčím a prostě nedám. Panička tvrdí, že se o mne pokouší jakási pubertinka, ale já nikoho neviděl.
Dneska jsme nikde nebyli, neb přijeli hosti a slavili jsme babičku, myslím, že jsem tomu dal tu správnou šťávu. Ani kus textilu nezůstal suchý. A to mě cvičil dokonce strejda Panel! A teď tedy odpočinek.
Psáno 20.8.2022

Zase dost divný týden, musím říct. Teda ne, že bychom nebyli často venku, asi skoro denně. Ovšem převelice krátce, protože panička pravila, že bych se mohl uštvat. Ono je to spíš tak, že ona by se mohla naštvat, protože já mám kyslíkovej syndrom - jak jsem venku, hluchnu. A když je cesta široká, tak celkem kašlu na to, jak daleko za sebou nechávám svý lidi, a to když páník fotí nějakou kytku, tak to fakt zdržuje úplně děsně. To mě pak panička pronásleduje rychlým krokem, ale já ji sleduju a jsem rychlejší. Jasně, někdy podlehnu jejímu kouzlu, protože sušený masíčko je neodolatelný a ona ho mívá, ale to jen někdy. Někdy jsem tvrdohlavej a to pak po mně hází vodítko, šišky, klacky ba i šutry. Ale netrefí, ba zpravidla ani nedohodí. Tvrdí, že na mne doléhá puberta. Nevím, co to je, ale ani mě to neuráží. Trochu jsem se zamiloval do polštářů a Fančinýho Médi, obojí mi vzali a křičeli fuj! Postupně jsem rozpáral všechny pískací plyšáky, vyndavat z nich ty pískací balónky je fakt zábavný, ovšem páník vrčí, že už si budu hrát jen se špalíčky. Pakzase vrčí, že všude je spousta pilin, trochu se bojím, že mi předhodí špalíčky betonový nebo ocelový, tam už bych asi měl problém. Ale zatím je to tak, že panička záplatuje, sešívá, šněruje a já mám furt co trhat. I když - ubejvá to, to je fakt.Špalíků naopak přibylo a ještě přibude, protože blůma upustila ve vichru větev a prý bude zkácena a tedy našpalíkována a to vše určitě rpoto, abych mohl loupat kůru, to já děsně rád.
Včera tu byla vichřice a bouře a mrakoprůtrž. A já si honečně mohl pěkně pohrabat mokrou travičku až na dřeň, ovšem panička huákala cosi o prasatech a myla mi tlapky a oba jsme byli děsně mokří a moc se mi to líbilo a chtěl jsem moc ven. Páník říkal, že mě to za pár let přejde, že bouřky nebudu mít rád, ale já myslím, že se plete. Kde teče voda, tam hrabu. A klidně až na skálu, nejsem žádnej troškař.
Poprvé jsem taky zažil londýnskou mlhu, přišla k nám do Ruprechtic a pobývala tu každé ráno. Mně se líbila, ale uznávám, že zas teda nebylo moc vidět. Ale já v mlze jsem, myslím, moc krásnej. Jukněte.
Psáno 27.8.2022