Fakt podivuhodný počátek prázdnin. Logicky si to panička se svou chorobou vybrala už v pátek. Páník se tvářil co silák a přivítal svou sestru se švagrem v sobotu čerstvě upečeným chlebem, aby středočeši viděli, jak my seveřani si umíme žít. A vzali jsme je na výlet, pro mne nudnou trasu, ale pro ně prostě velehory! To oni tam na Berounsku nemaj! Toho divení, obdivu, šeptem pronášených vzdechů...
No a pak chcípnul páník. A rozdíl mezi domácím vězením a kašlajícím páníkem je prakticky nulový. Sedíme furt doma, jen občas malounko nahlédneme do okolí velkoměsta, kratičce, aby se nám marod nerozsypal. Občas ho s paničkou nesem, má svůj věk a tyhle těžký nemoce moc nedává.
Teprve dneska jsme konečně vyrazili, dokonce fakt objevitelskou, kde přede mnou žádná doga nebyla. Šluknov, to je moje hvězda. Dokonce mě panička chvilkama na volno pustila, tak málo tam bylo lidí, vlastně žádný. Ideální výprava, jen mohlo být aspoň maloučko pod mrakem, těch 29 mi přišlo fakt dost vyoko. A navíc mi lhali v mapy.cz, protože jak tam nepočítají cesty do kopce a z kopce, ale jen rovinu, tak mi kradli spousty kilometrůch. Ale to neva, já vím, jak sportovní jsem, a figuru jak mám pěkně vypracovanou, ne jako ty dvounožky, co sebou vleču.
Psáno 6.7.2024

Vlastně není o čem psát, tyhle týdeníky jsou děsně vyčerpávající, když bydlíte s pecivály. Možná s těmi svými počítači něco vypočítají, ale že by se zvedli a někam mne vytáhli, to ne. Furt samý výmluvy - prší/neprší/horko/zima... Ondy jsem zjistil, že jsem to od nich snad chytnul, protože jsme vyrazili na takovou tu běžnou odpolední a já se nějak zapomněl a po pár krocích jsem to otočil zpátky k Chrudošovi, jakože to pro dnešek balíme. Vlastně ani nevím, proč se to tak přihodilo, prostě bylo dusno a asi se mi nechtělo nebo co. Nebojte, pak jsem se zapomněl zase obráceně a předvedl jsem pravý svatovítský tanec mezi šutry a potokem až panička vřískala.
Jinak jsme vlastně skutečně nic nezažili, bloumali jsme jen po okolí, ten výlet z minulé soboty byl poslední skutečný výšlap. Já nevím, kam to spěje, todleto. Prošli jsme v týdnu teda taky Karlov, hledajíce orchideje. Něco maličko se tam už rozvíjí, ale úplně zmizely zase ty bílé okrotice, které tam tak pěkně kvetlávaly, teď se tam pomalu rozvíjejí kruštíci, ovšem pro ty já mám ve své hlavě místo na druhé straně údolí pod Pilzberkem, dělají mi ty kytky v tom pěkný bordel. Jinak se pohybujeme po běžných stezkách pod Pilzberkem nebo nad lomem, ale je pravda, že jsme na nich furt skoro sami. Je to nejspíš tím, že moc nerostou. A nebo že je moc vedro. Zima. Mokro. Sucho.
Jinak furt mi stříkají nějaký sajrajt na tlapky, teď to ještě vylepšili natíráním pysků nějakou hnusobou, že prý jako abych neměl ty pupeny, které občas prasknou a já pak barvím. Nevím, jestli mi to teda pomůže, stihnu to zpravidla velmi kvalitně olízat (je to odporný), ovšem s těma nohama na mě dost vysráli - stříkají mi to těsně před vystoupením z Chrudoše, takže pro samé pobíhání nestíhám přečistit tlapky. To budu muset ještě vyladit. A dneska mi po namazání pysků narvali do tlamy sušené ucho, no to taky jeden nestihne chroustat a zároveň olizovat pysky, kdybych to ucho odložil, panička nenechavka by mi ho určo šlohla... mám to prostě těžký.
Psáno 13.7.2024

Konečně trošíčku zajímavější týden, kdy jsme objevovali nová místa i kontrolovali ta stará. Snad jen kryby bylo trochu chladněji, mnohem líp by se mi pobíhalo. Ke smůle paníka, který jediný je schopen vyspávat, prostě musíme brzy vstávat a být v lesích bezmála za tmy, protože to je ještě snesitelno a já mohu pobíhat. Jinou věcí je, že když proběhnu párkrát vysoký lesní trávník, mám pupínky po celém psovi a musím polykat tabletku. Na furt mi patlaj tu ošklivou nedobrou mast na pysky a cachtaj mi tlapky nějakým velmi hnusným sprejem. Pročpak si to asi nezkusej na sobě?
V neděli jsme opět objevovli Zadní zemi - byli jsme na Vlčí Hoře a trochu okoukli tamí okolí. ROzhledna zavřená (stejně nemám rád schody), ale povedlo se mi zdrhnout hned u studánky, pak se mnou panička dlouze nemluvila. Ale i tom tichu byl výlet povedený.
V týdnu jsme taky jeli zkoušet toho páníkova uvrčenýho dróna, jeli jsme na Ještěd (když přijedete v 6 na parkoviště a stihnete do 9.odejít, tak se neplatí :-)) a šli na Vrata a pan Červený Kámen, dokonce jsme šli novou trasou. Páník si dvakrát zavrčel a snad už bude trochu klid. Stejně mu panička většinu fotek smázla. Pak jsme se ještě trochu rozjel na zahradě, protože jsem zrovna měl dobrý rozmar, a musím uznat, že některý snímky mě poměrně dobře charakterizujou.
Jinak jsme samozřejmě kontrolovali lesy na houbonosnost - nic moc. Ale zase jsme se slušně prošli, až na to horko teda.
Nejlepší to bylo dneska, skoro za tmy jsme vyrazili na Pilzberk Mokrým kaňonem, a dokonce jsme houby našli. A já se konečně trochu proběhl. Teda až na ty pupínky pak, no, ale to určitě přejde. Blbé na tom vstávání je to, že pak se musí děsně dřít kolem baráku, protože je světlo a čas. A já na to musím dohlídnout, takže se prostě nevyspím. Nevím, kdy to doženu.
Psáno 20.7.2024

Fakt fyzicky velmi náročný týden, na psychické strádání si raději ani nevzpomínám, jistě ho bylo spousty, kupříkladu misku by mohli předkládat i víc než jen třikrát, ale porč si stále na něco stěžovat.
Nemohu říct, že bychom celý týden nevytáhli paty, ale do těch dobrodržných objevitelských výprav, kde číhá nebezpečí na každém kroku a jeden musí překonávat nástrahy kruté přírody, tak toho teda bylo pomálu. Bloumali jsme v Karlově v neděli po ránu, aby ještě nebylo horko, ale pak mě ve středu vyvlekli v tom poledním úpalu na stezky nad Harcov a to jsem teda stávkoval a uléhal do stínu, to se fakt nedalo. A ještě mě drželi na šňůře, přitom spíš bylo třeba, aby mě nesli. No a párkrát jsme vyrazili nad lom a pod Pilzberk, ale fakt vlastně jen na otočku, prostě na mě nemají čas, co vám budu. Hlavně, že mi na cestu vždycky nacachtaj nějaký lektvar na mé alergické tlapky. Ne, že by to významně pomohlo, puchýře cestují proti směru hodinových ručiček tak, že jedna tlapka je zdravá a jedna je úplně nejhorší. Tak to teda říká panička a kdo jsem já, abych odporoval.
Až teprve dneska jsme si to trochu užili - šli jsme objevit nejsevernější bod republiky - NordKap. Zvlášť louky nad Lobendavou mi přirostly k srdci, protože jsem byl vypuštěn. A pak jsem se dost bál, když okolo nás hovězí tak mocně řvalo, že jsem si myslel, že jdou po mně! Ale ne, šli na novou pastvinu a zpívali si do kroku... Hezký to tam je.
Psáno 27.7.2024