Něco se chystá, protože takový úklid už jsem dlouho neviděl, musel jsem přeběhnout k babičce na piškoty, abych to vůbec vydržel, jaký věci se tu děly. A panička si furt něco píše, vykřikuje, co se jako stihnout dá a co ne a jaké bude počasí... něco se chystá. Všechny postele přestlány a já je mám zakázaný. Já tady totiž vlastně ani nemusím bejt.
Týden proběhl v činorodém ruchu - vyzradím hned, že už začaly růst. Především tedy růžovky, ale už nejen ty. Snad díky tomu, že občas trochu zapršelo, i když páník stále s konvemi pobíhá a mě už ansi nebaví ho pronásledovat. Navíc mi zakazuje přehrabovat tu mokrou hlínu, a přitom ta je úplně nejlepčejší na přehrabání. Kdyby se tam ta cibule nepletla, bylo by to ještě fajnovější.
Kontrolovali jsme jak naše stráně (dneska jsme dokonce vylezli mokrým kaňonem až na Pilzberk a já se tam ztratil!), tak i stráně Karlovské. Je zajímavý, že kytky v Karlově skoro nejsou, pár černohlávků jsme teda našli, ale museli se hledat. A orchideje nejsou. Na naší straně se nějak pomnožili kruštíci, ale ještě nejvetou. No a já mám průšvih, protože jsem trochu zdrhnul do stráně (nejde odolat, když je stráň s obzorem, musím k němu) a paničce povolily nervy a šla mě hledat a neviděla, že jsme se za chvilku vrátil a nebyl signál a páník zbůhdarma vytáčel mobil a všichni byli nevrlí a já musel na šňůrku a od té doby jsem tam vlastně furt, když mě pustí, je to fakt na chviličku a jen udělám rychlejší krok, už hvízdá a volá.... Dost jsem si to zkazil, řekl ybch. Doufám, že brzy zapomene, ale nevím, no.
Psáno 1.7.2023

Takhle náročný týden jsem už dlouho neměl. A přitom to začalo poměrně nenápadně - prostě jsem šli v neděli ráno na krátkou procházku. Ale pak - nejen, že přijely děti pražské, ale i otročínské a s nimi strejda s tetkou! A to všechno jsem dostal na starost já, přitom je evidentní, že spíš by se mělo pečovat o mne než abych já pečoval o jiné, notabene v takovém rozsahu věků. Uznejte sami, že mládež potřebuje úplně jinou péči než senioři. A já abych se s tím popral.
Shrnu to krátce. Povedlo se mi to, myslím, velmi slušně. Žádný den se nenudili, furt byli v jednom letu a ani data mnoho nevyčerpali, protože jsem je prostě nenechal. Jestliže dopoledne jsem je honil po lesích, vodách, lanech, kopcích, tak odpoledne se rovněž nezastavili - učil jsem je hrát mölky, střílet, pinčes, fotbal (ty míče nic nevydrží, profi sady dvě odepsány), museli si uvařit aspoň jedno jídlo na ohni, hrát pexesa, kreslit kytky. No co vám budu povídat, moc si vážili spánku. Všichni.
Vrcholem byl včerejší noční výlet na Rašovku, aby konečně - poprvé!!! - viděli jednak svatojánky, jednak hvězdy. A nádavkem rozsvícený Liberec, Jablonec a spousty dalších obcí. Moc velmi se jim to líbilo.
Mám jen jeden problém - asi jsem se zamiloval do Vilíka. Nejsem schopen jej opustit, pláču, když odchází nahoru do svých komnat a rozsekal jsem si ocásek do krve, když jej (ale teda všechny, i strýce Panela) ráno vítám, kterak slézají dolů. Nevím, jak já to teď bez něj tady vydržím, tady mě nikdo nemá rád, nikdo si se mnou nechce hrát... Ale teď musím spát. Detailní alba jsou u dětí, tady jen výběr z hroznů.
Psáno 8.7.2023

Další týden, který vůbec nebyl jednoduchý. Jako by nestačilo, že jsem se musel trochu rekreovat z toho pedagogickýho vypětí, co jsem tu měl, a navíc mě opustil Vilík, můj kamarád největší, kvůli fotbalu! No fakt jsem v depresi.
Něco málo jsme pochodili, to jako ne že ne. Ale fakt teplo, veliký teplo, to mi dělá takový bílý kolem tlamičky a když se oklepu, všichni skáčou. Tak to mi to dělá. A když bumbám z potůčku, ryby hynou. A navíc jsem zase trochu zdrhnul (podle páníka ne moc, podle paničky zcela zásadně moc) a tedy se velká většina lesních výprav konala na šňůrce. Dnes navíc vylepšené šňůrce, protože panička mi koupila novou, s amorem, amortimem, amortizérem. To abych jí neškubal packou (cha, cha, cha). Ale je krapet uznalá a aspoň navázala starý vodítko na nový, takže přece jen mám trochu prostor k průzkumu a čtení. Ne moc, ale je to lepší než nic. Je ale srandovní, když mě odepíná z vodítka a říká takový to "s námi půjdeš" a já vyrazím a zmizím a ona píská a volá a já peláším až klacky praskaj (občas si dirku do kožuchu vyrobím) a jak slyším takový to rezignovaný "tak to je zase špatně" tak to otočím a tvářím se, že jsme přiběhnul na piškot či masovou sůšu. Sice mě hned připne, ale někdy si to ještě rozmyslí a pustí. Zatím furt je to dobrý, teď hlavně nevyplašit myslivce, jak jsem tak vyrozuměl.
Jinak ještě se mi přihodilo, že páník si na babičku zavolal velký auto a odvezli mi ji. Chodil jsem plakat za dveře, i jsem do nich trochu tloukl, ale piškoty se neobjevili. Dnes ovšem babičku zase přivezl, tak snad má nakoupíno.
Je vedro, musím pít a spát, dělejte to taky a nebudete pěnit.
Psáno 15.7.2023

Začnu od konce, abych to vůbec dopsal. Jsem ztahanej jak borůvka, sotva lezu, ale dát to najevo nomu, samozřejmě, takže se tvářím, že nespím, jen přemýšlím... Dnes jsme byli na - dle paničky - prvním testu dlouhého pochodu. Netuším, co vlastně testuje a k čemu to směřuje, ale šli jsme dneska fakt daleko, naštěstí dost placatě. Navíc vlastně cestou nebylo nic, kvůli čemu bychom se třeba tak nezávazně zastavili. Ale zase byly řízky, to je neobvyklé. Každopádně jsme šli kolem meandrů Ploučnice, ovšem z nich mnoho vidět není a když už náhodou cesta by i ústila u vody, tak tam někdo táboří. Každopádně se mi koncem už jevilo, že na mechu se lépe leží než stojí.
Jinak teda týden nebyl právě snadný - počátek byl zcela v režii páníka, který ležel nahoře (já tam teď nechodím) a v tichosti si zvracel. V neděli ráno jsme ještě trochu byli na prochuli, ale pak to začalo a zdálo se, že neskončí. Lidi pro tu svou figuru dělají fakt zoufalé věci. V úterý ale už slezl mezi nás dolů a vydržel i chvíli v kuchyni. Ve středu tedy za trest šel na borůvky, já dostal kostičku a nechtěl jsem jim ji vrátit, to bylo mrzení. Celkově mám teď trochu nějaký problém asi, obtížně snáším, když se k sobě ti dva přiblíží, zvlášť páníka soudm, že musím bránit, protože je rozbitnej. Pak jsem z toho trochu zmatenej, samozřejmě všem vysvětluju, že je to jen takový malý úlet, ale koukají na mě skrz prsty. Musím se nad sebou asi zamyslet. Je to skoro jako s tím vodítkem. Já mám vodítek víc jak běžná žena kabelek, ale nějak se mi přestalo dařit na tom správně chodit (teda konec dnešní výpravy se nepočítá, to jsem byl vzornej). Já tak jako jdu, občas možná trochu na napnutým, ale ne nutně. A pak mi něco napadne a zaberu a panička pouští vodítko a současně amplion. Zpravidla se zastavím tak jako, ale podle všeho to dělám špatně, když mě náhodou drží páník, tak nepustí a naopak mi dává setsakra najevo, že takhle ne, teda. Ale já si tak jako nemohu pomoci. No a když jsme dneska viděli prasáky, tak to vůbec, o tom raději ani nemluvím...
Raději jdu dřímat, dobrou.
Psáno 22.7.2023

Asi musím začít zase od konce - druhý dlouhý (no, nic moc, sotva 16 km) výlet, komplet na vodítku! Asi jsem fakt musel udělat něco moc nepěknýho. Přitom skoro celou cestu jsme šli úplně sami (páníka nepočítám), jen teda ke konci jsme potkali jednoho pána s psíkem, ten byl komplet bílej a to mě teda dost rozčílilo a musel jsem mu to hrdelně zabulat, ale víc mi stejně nedovolili ti dva nepřejícní, co jsem teda měl sebou. Pak jsme ještě potkali lidi a nějaké ty fenky a k těm jsem neměl jedinou výhradu a stejně mě až do Chrudoše dovlekli na šňůře. Navíc teď ta šňůra má ten amortyzér, je teda sofistikovaná a moje skoly do boku apod. nemají zdaleka takový efekt, jak bejvávalo. Vůbec nechápu, jak se Amor mohl propůjčit k něčemu tak pitomýmu.
V týdnu jsme sice párkrát trochu cournuli, dokonce jednou jsem si debužíroval na kostičce, když oni lovili ty borůvky zase, ale vlastně nic moc. Jednak všechno tak jako dost krátký, jednak prostě šňůrkové cesty, takže nuda, šeď, kdyby aspoň nějaké pořádné občerstvení bylo cestou. Ale oni navíc dost škrtí, takže jen dneska teda byla sváča a tatranka a banán, ale jinak chodíme nasucho a dokonce pít musím z louží. Občas zaznamenám, jak jsou rozmazlováni mí sourozenci a myslím, že jsem to schytal za všechny. Snad se to jednou spraví, nevím, co bych měl pro to udělat. Kupříkladu když zavrčím na paničku, že mi nesmí brát kostičku, tak ona se zlobí místo aby měla radost, jak mám dobrý reflexy. Fakt nevím, co s tím, teď si ale musím znovu přehrát ten náš výlet a to se mi nejlíp dělá na pelínku.
Psáno 29.7.2023