Už ten začátek týdne mi mohl vyzradit, jak to bude furt. Místo pořádnýho výšlapu na nějakou zřízeninu nebo tak někam, jsme šlapali po Ruprechticích. Ono se teda ukázalo, že to bylo proto, že přijeli Pražáci k oslavení Kvilíka, ale stejnak si mylsím, že mě dost zanedbávají. Nakonec album tohoto týdne svědčí o tomtéž, řekl bych.
Ty občasný kratičký procházky po lese (no dobře, někdy jsou krapet delší, ale pořád nic moc) se přece nemoou počítat jako plnohodnotnej psí život. Ani jelínka či srnečka mi nenechají ulovit, furt špagát. No a zajíce jsem dneska přehlíd, chudák já. Když jen trochu poodběhnu, abych se seznámil s širším okolím, je oheň na střeše (ano, pak je hašen kouskama jatýrkových sušenek či hovězím, to zas teda není úplně špatný) a jeden si ty procházky ani pořádně neužije. Dneska třeba byla procházka skoro dobrá, ale zase celý den na zahradě sekají trávi, no co já s tím? Jako by to nemohli dělat někdy v osobním volnu třeba, ve všední den nebo tak někdy a ne, když se má zkoumat, objevovat, radovat se z pohybu.
Doma stále pokračuji s paničkou ve výcviku hledání pokroutek v obýváku, když se nesmím koukat, kam je schovává. Naštěstí není moc nápaditá a skrýše se opakují, takže mohu simulovat hledání, ale dobře vím, kde to je. No dobře, víc jak 5 piškotů nehledám, protože to už je inflační a já odpadám.
Odpadám i teď, musím si z toho nicnedělání trochu odfrknout.
Psáno 3.6.2023

Asi začnu od konce. Dneska jsem šli průzkumnou výpravu nad Zdislavu, tady nikdy žádnej rodinnej pes nebyl, protože ani mí lidi tu nebyli, tak strašidelný to tu bylo. A nejlegračnější přišlo s koncem, kdy jsem se s místními jeleny domluvil na přezdívce Řachtalka (Rachotina nám přišlo nedobrý) hádejte pro koho? Když si někdo nechá zmrznout vodu na cestu a on ten led pak rachtá... Ale jinak to bylo zbytečný vodítkový cestování, krom jednoho lesáka hluboko v údolí jsme nepotkali dvounohou duši, ale znáte to, pořádek musí bejt. A taky nám trochu pršelo a to teda bylo hodně nepříjemný, skoro jsem se rozpustil. Jen mi vrtá v hlavě, proč vždycky po větším výletu zalézám do kouta pod stůl a neflákám se na jendom z mých 4 běžných pelíšků, fakt nevím.
I začátek týdne byl velmi překvapivý - vstávalo se skoro do tmy (to já teď tak mám, že se mi chce vstávat, aby brzo vypadli do práce, ovšem o víkendu mi to nevychází) a jeli jsme dobýt Zebín. Rovněž prvochod, i pro paničku, páník sem prý kdysi závodil, no to bych ho chtěl vidět. Před výstupem jsme zkoumali park u Lodžie, musím říct, že to tam maj dost zanedbaný, rybník zarostlej... Ale zajíci! Tam bydlej zajíci a pak na Zebíně bydlej kozy! To mi trochu zdvihlo náladu, jinak to vnímala na druhém konci vodítka panička, i když, pravda, jako výtah jsem byl podle mě báječnej.
Jinak v týdnu teda nic moc. Párkrát v lesíkách, výjimečně jedna cesta nad Lesním koupalištěm, ale ta zase 100% vodítková a tedy si páník místo pořádnýho pejska fotí kytičky.... No za zmínku snad stojí jen prvonález hřiba kováře, už prošel bramboračkou. Jinak, jak nakonec asi obrázky jasně dokreslují, to prostě jsou pomalé šouravky, co taky od těch mých lidí čekat.
Psáno 10.6.2023

Týden byl tak nabitý nicneděláním, že stíhám dopisovat týdeník až v neděli! To se mi stane sotva jednou za deset let...
Týden jsme zahájili jak jinak než výletem - prováděli jsme prvovýstup (můj, prvně tu šla už teta Beta) mokrým kaňonem na Pilzberk, a mokrej byl. Houby ne, borůvky patrně též nebudou. To jen aby bylo vidět, že máme i vědecký sledování, ty výpravy nejsou prosrandu.
Pak se samozřejmě nedělo už vůbec nic zajímavého, klidně už se můžu prásknout album týdenního souhrnu, protože dvě perly zmíním samostatně. Z fotek je patrné, že předletní nuda již dostupuje vrcholu.
Ale vzali jsme buřtovou babičku na Rádlo, koukat na kytky. A musím říct, že i když se rozháněla holí jen jsem se přiblížil, výprava to byla úspěšná - posuďte sami. A přiznejme, že těch masožravejch potvor jsem se raději bál.
Zlatou tečkou týdne ale bylo něco nečekanýho - Klubová výstava dog, kde jsem mohl sledovat báječné výstavní úspěchy mých bratrů Yokiho a Y|egerra - jen zaslepeností rozhodčích nebyli úplně na nejvyšších stupních, v mých očích samozřejmě jo. A i když jsme na sebe občas trochu povrčeli - znáte to, co se škádlívá... Ten výstavní zážitek mě úplně zblbnul - sám jsem bez pomoci skočil do Chrudoška, tak mi byla boudička vzácná, a sotva jsme dojeli domů, už jsem se moc nehýbal. Tak proto až teď.
Dopsáno 18.6.2023

Týden jako malovaný - prakticky denně jsme venku. Jen teda hloupé je to, že je takové vedro, že se mi ani nechce moc běhat, jen si tak v klidu funím a i když mě pustí navolno, neprchám, jdu s těmi svými pomalými lidmi, kteřé krom funění se ještě potí (a je to cítit, ale já jim to nevyčítám).
Začít ale musím úplně nejdůležitější zprávou - brácha Yuki bojoval na výstavě ještě v neděli a byl ještě úspěšnější, než v sobotu. A protože jsme si k nerozeznání podobni, tak ... však víte. Já to samozřejmě vím taky. Takže nemá cenu, abych já někam chodil, už by nikdo neměl šanci a zbytečně by jim to kazilo radost z účasti. Yuki to zvládne za nás oba.
Jak již řečeno, prakticky každý den jsme pochodovali lesem, jednou teda v Karlově, jinak pod Pilzberkem. Houby nerostou, potoky skoro netečou, borůvky patrně nebudou, někdo mi roztrhal mého kamaráda růžového zajíce, které jsem dostal od sousedky a nejmíň 3 dny jsme s ním fakt dost kamarádil a nosil ho venku i vevnitř. Pak ovšem mu nějak upadla hlava a už to bylo. Na výpravách žádná krev netekla, i když setkání s jednou fenečkou bylo na hraně, skoro mě přeprala!
Pomalu nám dozrávají sladkovišně, už občas nějakou uždíbnu, ale ještě to nestojí za to. Třešně vůbec jsou ještě dost zelený a jahody sotva kvetou. Lze tedy konstatovat, že pobyt na zahradě by byl úplně zbytečný, kdyby občas babička neodložila sem tam nějaký ten koláček či dortík (univerzita 3.věku tu měla opět rozlučkové odpoledne a tím páden se sešlo obrovské množství poživatin, které já tak rád a babička se nebojí mi je poskytnout, na rozdíl od paničky).
Hvězdou týdne se stala samozřejmě tetka hOlinka, dorazivší v pátek večer a od té chvíle jsem se od ní nehnul. Z nějkaých příčin jí to, zdá se, vůbec nedělá radost, ale to se určitě spraví. Navštívili jsme rozhlednu Císařský kámen, kdyby mě pustili ze šňůrky, bylo by to jistě lepší, ale já si nestěžuju, stejně by mi to bylo k ničemu. Teď otročínští odjeli, zá sotva držím víčka a diktuji poslední písmena týdeníku, nějak jsem asi z toho horka úplně grogy.
Psáno 24.6.2023