Furt slibovali teplíčko, dlouhý výlety, doprodrůžo.
Mám to vidět, to je samá psocializace, samý
vodítko a žádná kloudná zábava. Vlastně asi nejlíp je mi doma na zahrádce, máme tu traviny vyšší než jsem já, žádný velký potoky, žádná socializace. Na souseda i sousedku si štěknu, kdykoli si vzpomenu, lovím motýly (a taky mouchy na okně, a to panička krapet huláká, protože to neumím beze stop), vyvaluju se na venkovním pelínku a bobruju větávky, které mi paník nakrájel. No, on je možná nakrájel z jiných příčin, ale já si je nosím na pelínek a vyrábím třísky, to je velmi odpovědná a důležitá činnost, nikdo jinej ji neumí nebo teda aspoň nevidím, že by tu někdo ta polínka tak dokonale zpracovával.
Jinak vlastně není o čem moc spisovat. V neděli jsme obešli takovou tu pěknou vyhlídkovou trasu nad lomem, kde mě furt panička šňůruje jakobych byl malej a vrhal se ze skal nebo co. Byla zima jak v lednu, a to vydrželo celý týden.
Zkontrolovali jsme stráně pod Pilzberkem a prý nerostou (nevím co, já rostu jak z vody, něco přes 70 cm a kolem 60 kg) a obešli cvičák (to byla panička smutná, protože jsme tam byli úplně sami a psocializace šla k šípku). Nejveselejší byla vycházka k Lesnímu koupališti, tu já rád, tam bývají běžci a trochu se někteří bojí, ovšem tentokrát se k nám hned na začátku připojil jakýsi "labrador" s páníkem, který velmi obdivoval mou superjemnou srst a vůbec všechno na mě obdivoval (není divu) a já jsem s labíkem poběhal a trochu jsem si na něj pak i troufal, i když byl o půl roku starší. Moc se mi to líbilo, jenže paničce ne a v půlce cesty mě odvlekla do rybníčku a labík se nám ztratil z dohledu. Tak už jsme jen tak courali zpátky, nuda.
Báječný výlet jsme podnikli dneska, objevoval jsme vodopády na Jedlové, ty prý měl Najtík moc rád,snad i teta Beta. No, trochu jsem se jich teda bál, přiznejme si to, dost to tam hučí a navíc je to voda. A to lidi říkali, že to moc neteče, no to teda nevím. Ale jinak výprava pěkná, až na to, že v tom lese jsme opět byli sami. Psocializace se odložila. Panička se trochu durdí, protože se mnou plánuje jakousi velikou cestu nevímkam a nejsem dost vycvičenej. Já si to tak neberu, spoléhám se na sílu a ono to nějak dopadne.
Psáno 4.6.2022

Týden plný překvapení! A taky pěkně náročný, dospávat to budu měsíc, počítám. Stalo se totiž, že panička přestala chodit do práce! To znamená, že se nezastavím, no teda občas trochu schrupnu, ale není to ono, když mi tu furt šmajdá po domku. A kdyby jen šmajdala - ona kupříkladu myje okna! To je velmi pěkná činnost, zatímco ona je venku a šudlá hadříkem sklo, já zevnitř její pohyby kopíruju. A pak si to vyměníme,ona vevnitř, já venku. A to je panečku nekonečná hra! A ano, trochu se durdila. Další pracovní činností byla likvidace zahradní džungle, co níž jsem paničce denně schovával překvápko. Tentokrát to ale rozhodl páník a vyndal takový plíšek na klacíku a tak mocně se rozháněl zahradou, až veškeré traviny padly a moje poslední schovky se ukázaly. Od té doby chodí co dvě hodiny zahradou, v rukách mají takový divný hřebeny na klacíku a traviny různě přehazujou, v tom jsem nim převelice nápomocen a ani mi tolik nenadávají, jako u mytí oken.
Jinak se vlastně nedělo vůbec nic. Občas jsem je vytáhnul do lesíka nebo aspoň na cvičák, aby mi nezakrněli, přece jen, měli by myslet na svou kondici. Musím ale uznat, že mě dvakrát překvapili vlastními nápady - to když jsme šli objevovat orchideje do Rádla, což byla veliká krása snad i proto, že jsme tam byli po ránu, rosa všude, sluníčko, no já bych tam klidně ještě teď běhal. Jen páník furt zdržoval, stejně mu vyšla sotva půlka fotek, myslím, že jediný, co stojí za focení, jsem já. A kvůli tomu žádnej statif nemusí tahat a zdržovat. Navíc se vzteká, když mu do toho stativu laškovně drcnu. Fakt nemá vůbec smysl pro humor, suchar. Druhým vybočením byl dnešní výlet na Kozí hřbet. Ono to vypadalo napřed jako že jedeme na Sloní kameny, kde to znám jak svý boty, ale ne, kameny jsme minuli a velmi šíleným kopcem jsme se dostali až na dračí hřbet, říkal páník. No a v podstatě od té doby spím, když nepočítám obracení sena, teda, to samozřejmě konám.
Psáno 10.6.2022

Tento týden začnu od konce a pokud text nedokončím, prosím za omluvení, ale jsem totálně grogy. Byl jsem totiž na velikém výletě! Až na klubové výstavě, kde jsem se měl potkakt s bráchama a ségrou, nakonec jsme se viděli jen s Yukim, který ovšem bravurně zasoutěžil a obdržel známku Velmi Nadějný 2, což si teda o sobě myslím taky. Ale on na to mám papír, ovšem od maďarskýho rozhodčího, to nevím, jestli je směroplatný, podle mě tam měla jasně být jednička. I když uznávám, že s vítězem jsem si taky oblíznul čumák, mohli bychom ho do party klidně vzít. Na výstavce bylo krom spousty psíků též 32 stupňů, ale to těm mám dvěma vůbec nebránilo obcházet Velký Pařezický rybník, což mi nepřišlo jako úplně dobrý nápad, ale protože znám své povinnosti, vedl jsem je. Potkali jsme se dokonce i s funícím buldočkem, trochu jsem se za svůj počáteční odpor k turistice styděl, když může i tenhle... Moc dobře mi dělá obdiv, jímž mě častují lidi, co si vedou nějaké psíky libovolné rasy. Obdivují mé packy, podivují se, že ještě vyrostu (jen podle páníka jsem prcek a čudlík) a já se teda před nimi trochu vytahuji. Jsem obecně nedůvěřivý ke psům i lidem, ale umím se rozjuchat. Psům raději ukazuji bříško aby jasně poznali, že jsem malý štěník, co si chce jen hrát (ano, když jsem to udělal před čtyřměsíční fenečkou, už se mi i smáli), lidi si raději z povzdálí prohlížím, případně trochu se zhoupnu na předních a tak jako vesele vrčnu či štěknu, a pak podle jejich reakce. Umím se o ně důkladně opřít, aby se jim lépe drbalo, ale třeba u babičky to mám zakázaný, protože ona to neustojí. A přitom peče tak dobrý buchty. Den jsme zakončili na oslavě toho, že taťka od mých největších kamarádů Vilíka a Fáni je profesor. Tak u teda vykám, no. Důležitý je, že Vilík s Fáňou se mnou občas smějí ven.
Jinak celý týden probíhal dost nudně, když o tom tak dumám. Lesa málo, dokonce dvě vycházky bez focení jen s paničkou městské socializační = nůda převeliká. A do toho to horko, to jsem si fakt nezasloužil. Ale i díky němu dělám pokroky - už umím trochu chodit vodou. No, nepřeháním to, ale trochu mi to už jde. Vždycky vypráví, jak strejda Najtík radostně skákal kalužema, tak to já teda moc ne. Ale dijít se napít už umím, trochu si tlapky ochladit taky. No, a už umím sklízet sladkovišně. Takže já si teda myslím, že pokroky dělám veliký. A už fakt nemůžu, jak jsem ospalý, trochu už běhám ze spaní a mírně poštěkávám.
Psáno 18.6.2022

Něco se chystá! Měl jsem včera hysterický záchvat dlouhotrvající, protože páník krájel spousty kuřecích prsouch a kravičkovského stehýnka na tenké plátky a vkládal to do sušárny! Spousty! TO sae fakt na to nedalo koukat, proč to krájí a suší, když já to umím zpracovat fikšmik? Něco se chystá. Včera večer přijela hOlinka s pAnelem a cosi se tu radili, že jako prý budou hlídat babičku. Babička se umí ohlídat úplně klidně sama a když mi dá dost piškotů (dá, a nejen piškoty, dostávám mnohem víc, ale panička se to nesmí dozvědět), tak ji pohlídám sám, ale co se to děje? Dneska jsme jim ukazovali Žitavské moře (i já tam byl prvně, ale strejda Najtík se tam prý chodil cachtat, asi byl divnej) a mí lidi jim furt do hlav tlačili nové a nové trasy a cíle cest... divný. A ta hora sušenýho masa....
Jinak týden nebyl vlastně ničím moc zajímavý. Horko bylo, to jo, a já zjišťuju, že vlastně horko ani nemám moc rád, přecházím z místa na místo, nikde pořádně nepoležím a na výpravy do lesa se mi vlastně ani moc nechce. I když, když už tam jsme, tak jo, to já si to zase užiju. Už umím brodit potok po délce i napříč (ale to žitavský moře není nic pro mě teda), umím se napít z tekoucího potoka a snesu i že mi voda cáká na hlavu. Umáím skákat přes kořeny a když mě to chytne, tak k veliké a hlasité nelibosti paničky kroužím veliké osmičky a nijak zvlášť se nezabývám tím, jaký to je zrovna terén. Páník se snaží mě vyfotit v letu ale mnoho mu to nevychází ostřit, jsem totiž děsně rychlej. Strejda Najtík i tetka Beta prý taky měli tyhle záchvaty, Najtík prý běhal rovinky, Betka okruhy. Z bájné historie je vzpomínán ještě strejda Xerín (taky z Moravy), který prý taky občas popoběhl. Výjimkou je jen teta Ara, která snad neudělala krok bez vodítka, rpotože pak prý se už nikdy nedala chytit. To já na vodítku chodím ukázkově a panička mě moc chválí a já se trochu naparuju a vytahuju, však už mám kohoutek vysoko nad stolem! Má to ale i své nevýhody - když si chci vzít z linky to masíčko, paník rewe. A dosáhnu už skoro na konec linky, takže si už musej dávat dost pozor, co tam nechávaj. Já totiž, aby bylo jasno, mám furt hlad. A dost často i velkej. Dostávám 4x denně granulky s masíčkem (mletý kuřecí ořez, taky mívám hysterák, když to páník mele) a zeleninkou, do toho mi sypou mletý mořský šnečky (zvládl bych to bez nich, ale prý vápník nutně potřebuju na něco). Mohl bych dostávat i 6x, ale bráchovi na výstavce pravil jakýsi nepřejícný rozhodčí, že by měl trochu ubrat a panička se vylekala, protože jsem s bráchou prakticky nastejno krásnej kulaťoučkej psík, a málem mi snížila dávky. Naštěstí si to rozmyslela, ale furt mě podezíravě sleduje a poměřuje, musím vždycky zprudka vydechnout, aby byly vidět žebra a to se trochu zklidní. Ale já mám fakt furt hlad. Velkej!
Jo, v týdnu jsme párkrát trochu prošli les, ale ono bylo opravdu hrozně horko.
Psáno 25.6.2022