Ten týden nezačal zle - v neděli jsme vyrazili na Pilzberk od přehrady, tu cestu má páník nejraději, a to jsme nestihli dojít na hráz. Samozřejmě po většinu času na šňůrce, tenhle zlozvyk už asi nezmizí. V pondělí ovšem byl svátek a my vyrazili dobýt hrad Šaunštejn, a to se moc povedlo. Prokázal jsem své horolezecké kvality, mohl bych horského vůdce hnedle dělat, ale panička je neoblomná a vodí. Argumentuje jednak mými úprky (to má trochu pravdu), jednak množstvím lidí (potkali jsme 2, když nepočítám návaly na Mezní louce). Po návratu domů jsem si udělal pelínek v koutě u stolu, čímž jim naznačuju, že mi mají dát pokoj, že potřebuju odpočívat.
Týden byl tedy vlastně kratičký a my to ještě vylepšili tíám, že v pátek ráno, ještě před prací, jsme šli okouknout zadní břehy Černé Nisy - a ejhle, tam rybáci. To nikdo nečekal, takže můj pobyt mimo svodítko se zase zkrátil. Co naplat, už mi to asi zůstane. Opět argumentace stejnáý - cyklisti, joggeři... krom těch 2 rybářů ve vodě jsme potkali ještě jednoho běžce (moc jsem na něj chtěl juknout) a 2 turisty, kteří mě potlapkali. Mám pocit, že už nikdy svobodně do stráně obzory honit nebudu. Co naplat, snad proto jsme dneska obcházeli Žulák a nikde nikdo. No kdo by taky do té sloty, žeju...
Musím hodně odpočívat, zítra někam jedem, nevím kam.

Psáno 6.5.2023

Neděle zpravidla bývá výletově poznávací, tentokrát byla výjimka - v Otročíně (album je ukradeno dětmi) se slavilo spousty narozenin, moje bohužel ne. Navíc tam jako vždy byl bojový jezevčík Hubert a tedy jsem se z motouzu prakticky nedostal. Naštěstí je zde strejda Aleš, který mi je dokonalou hračkou, jen jsem si ho nesměl odvézt domů.
Ovšem hned v pondělí jsme vyrazili kontrolovat na Jizerce narcisy - a byly! Krom narcisů u hnojového domu byly i blatouchy, začínají mokrýše, končí lýkovce. Pěkný to tam bylo, byli jsme tam samozřejmě sotva se rozbřesklo. Panička nemůže dospat nikdy a já ji v tom podporuju. Zbytek výpravy se logicky musí přizpůsobit, ať si klidně brble.
V týdnu, kupříkladu v pátek, jsme prostě nikde nebyli. Oni si totiž myslí, že zahrada mě nasytí (no, kompost trochu jo, teda, zvlášť když tam babička něco obzvlášť chutného otočí) a že není potřeba zkoumat lesy, stráně, vody v našem okolí. Trochu jsme teda ve čtvrtek obešli Viničnou, protože čerstvá zeleň dělá lidem dobře na oči, ale prostě ven se nehnu, jak je týden dlouhý, je to evidentní.
Dnes jsme si trochu přivstali (hádejte, kdo brble) a vyrazili hledat Clam Gallasův kříž. Což o to, kříž jsme našli, pak ale panička krapet přeplánovala stezky a trochu jsme občas bloudili, jak vymýšlela nábližky. Mě to neva, já to vydr, ale co oni, jsou takoví krapet chabrus na končetiny. Dobrá, přiznávám, že doma jsem se teda nemohl moc zdvihnout, ale to bylo určitě proto, že kluzká podlaha, počítám.
Psáno 13.5.2023

Fakt divnej tejdn, co já všechno za stresy musím zažít... Začalo to jako vždycky nedělí, kdy místo kloudného výletu jsme jen vylezli nad lom a zase šli zpět, že prý jsme unavený... Je pravda, že už jsem zase nevybíhal schody, ale hned v neděli večer jsem jim to ukázal, panečku.
Pak se samozřejmě nedělo nic, nějaká ta drobná potulka po lese se nepočítá. Ve středu ovšem hned po rán, sotva panička zatřepapa hlavami nějakým studentům, jsme vyrazili do Kromlau na rododendrony a azalky, páník si naplnil tornu příslušnými skly a svištěli jsme. No, na zahradě nám toho kvete podstatně víc jak v Kromlau, teda, tak letos asi nic. A zase jsme svištěli zpět, protože měli "práci". No a v pátek ráno páník prásknul do koní a kamsi odjel a my s paničkou to tady všechno museli zastat. Je každýmu, kdo zná reálie, jasný, že jsem po tom všem musel vyhledat svůj kouteček a spustit odpočinkový režim, který asi hned tak neopustím. Umí si někdo představit to vyděšení, když jsem dnes ráno vyběhl vzbudit páníka standardním skokem na hruď a on nikde? No fakt to byla bídná sobota... Ani ty vzpomínky ten šok neuhladí
Musím to dospat.
Psáno 20.5.2023

Nebudu lhát, trochu jsem ztratil přehled. Samozřejmě stále platí základní premisa - jsem týraný psík, kterého na procházku nevezmou, podněty prakticky žádné, skoro furt na řetězu uvázaný v prachu dvorku, bez měkkého pelínku. Ale občas se jim to vymkne a trochu se to změní, i když samozřejmě k ráji to má daleko. Nejblíže k ráji jsem byl dnes, kdy jsem byl na setkání Zvířetníků v Hranicích na Moravě a tam bylo spousta nádherných feneček, s nimiž jsem si mocmoc chtěl povídat. Ale protože jsem tak málo socializovanej, furt na tom řetězu, tak ony se mnou si povídat skoro vůbec nechtěly, zuby na mě cenily, běhat s míčkem mě nenechaly a ze hry mě vyštěkávaly. Celou cestu domů jsme se z toho ani spat řádně nemohl a asi už zůstanu nešťastný, patrně navždy.
V týdnu logicky se nedělo nic, těch pár vycházek (zhruba každý den, ale sotva třikrát denně!) nemá cenu počítat a vlastně se nedělo vůbec nic. Zlobí se na mne, že pelíchám a mám hnědou barvu a ačkoli panička s kartáčem dře jak může, evidentně moc nemůže. S páníkem jsem natíral plot a tím jsem té hnědi trochu pomohl, ale moc to vidět není. Možná trochu víc na tom plotě. No a pak stále konám záhraby, nejsou moc vidět, jak páník pěstuje tu trávu na seno pro králíky, tak v tom pralese zanikají mé výkopové práce a jen když si do díry stoupnou, tak vidí, jak jsem pracovitej. Je s podivem, že nejsem za tu dřinu nijak chválen ale já věřím, že to jednou ocení. Tolik vodolapů nemá každej. Ale teď už musím dospat ztráty.
Psáno 27.5.2023