Mnoho se přihodilo, nevím, čím začít a děsím se, co zapomenu poznamenat. Zjistil jsem, že panička se učí zpaměti deníky mých předchůdců a pak koná srovnávání, a jak to nejlépe říct - nevycházím úplně nejlíp. Asi špatně čte, počítám.
Především jsem oslavil pětiměsíčniny, špunty sice nelítaly, ale byli jsme na objevitelský procházce na tzv. Viničné cestě, kde byl prý strejda Najtík pečenej vařenej a chodili mu tam mloci. My tam byli sami, líbilo se mi to. Ale nijak jsem moc nelítal, vlastně ani nevím, jestli mě to úplně baví to lítání. Mám nějak dlouhý tělo a trochu potíže s akrobacií.
Ono se to ukázalo už dřív, když mě zase nutili přes potok, fakt to nedávám, už mi ani pořádně nejde se vrhnout, možná vyhledávají širší a širší potoky, nevím. Ani mě moc nebaví ta psocializace, navíc potkáváme teď samý divný psíky, ani si moc nechtěj hrát a vlastně mi to ani moc nejde, asi jsem nějak přepracovanej. Jo, práce, ta mi jde. Páník zasadí brambory, já je vysadím. A tak furt. Mám pocit, že já to teda vydržím dýl, Ale cibuli mu teda nechávám. Jo a nejlepčejší jsou kompostovaný pytlíky s lógrem, to mi dává na kompost babička a to se můžu užrat! I když teď jsem dost přišel na chuť i zelnému listu, ale arabica mírně fermentovaná, nad tu není.
Mám za sebou taky dost hrůzný zážitek, vlastně víc jich je. Tak třeba když mi sebrali misku krásnou mou kameninovou a místo ní dali nerezovou, co dělá prasátka. Uznávám, že se do ní vejde celá porcička kdežto kameninová poněkud přetékala v posledních dnech, ale stejnak - způsobil jsem napřed hysterickou scénu a prchnul jsem z kuchyně, tak to panička teda přesypala. Ale páník tvrďas řekl, že si musím zvyknout a tak jsem si teda zvyknul, i když pošilhávám po té parádní. Ta plechařina prostě není tak kulturní a já jsem převelice kulturní pejsek.
Další hrůzou byl včera ten ježek, co se stulil do koule na zahradě, když jsem byl na večerním čůrání. A místo aby mě pochválili, jak pěkně na něj řvu, tak mě chtěli odtáhnout! No nedal jsem se, sednul jsem si, lehnul jsem si a vzdoroval i při navlečeném obojku a vodítku, na mě si nepřijdou! No, páník mě sebral a odnesl domů, bylo to potupné. Příště vymyslím něco ještě bytelnějšího.
Ztrácím zuby. Teda už ne, už jsem je všechny ztratil. Kurděje by to neměly být, dostávám zeleninku i vitamín C, tak je to asi štěněčí osud. Teď se teda uvidí, jestli mi dorostou, kvůli tomu mi kazej moje oblíbené mleté kuřecí ořezy vmíchanými ulitami jakýchsi korýšů, no fakt nic moc teda. A fluor. A stejně jim škrábu a olizuju omítku, já si poradím, o tom žádná.
No, trochu si našplhali dnes ráno, kdy jsme šli kratičkou ale pěknou procházku nad Panenskou Hůrkou, tu prý měl i Najtík rád. A mně se líbila taky. Jen teda s tím nastupováním a vystupováním budeme muset něco udělat, a nebo ať si konečně koupěj oořádný auto, fakt to mám těžký.
Psáno 7.5.2022

Týden nabitý událostmi, těžko vzpomenout, která je zásadnější a je třeba ji zaznamenat. U v neděli jsem se potkal s děsně nebezpečnou psicí v našem lesoparku. Nebezpečná byla tím, že vypydala mrňavá a měla mírumilovný zbarvení (jako já třeba), ale hnala mě jak nadmutou kozu. Od té doby si pro jistotu před každým psíkem lehám na záda a ukazuju bříško, aby viděli, že jsem fakt velmi mírumilovnej. Samozřejmě úplně něco jinýho jsou mí lidi, sice jim občas taky bříško ukážu, ale především jim ukazuju svoje zuby, které už mám skoro všechny dorostlé krom špičáků, ty jsou tak trochu poloviční. A mí lidi si nic jiného nezaslouží, rpotože mne nutí jezdit v autě a já to asi nemám rád. Nerad nastupuju a je jedno, jesli po rampičce nebo přes packy, byť s dopomocí. Jo, kde jsou ty časy, kdy si mne panička přivinula a pěkně mě do Chrudoška položila. Teď se tváří, jakože jsem těžkej nebo co. Úplně jinak to má páník, když trochu okolkuju (teda sednu si na zadek a nebo si i lehnu, aby jo to měli těžký), tak mu na čele naběhne žíla a šoupne mi přední packy do auta natotata, pak mi tam hodí sedínku a já se ani nestihnu rozkoukat. A hrozně u toho neslušně hovoří. Naposledy to předvedl, když jsme u kapličky potkali irského setříka, který se se mnou chtěl mocmoc kamarádit a já se ho trochu bál ale taky jsem se chtěl kamarádit a mí lidi nechtěli, abycch se kamarádil. Irčan byl odháněn páníkem, paničkou, oběma. Já na dlouhé stopovačce, ta je paníččina oblíbená. A když teda panička řekla "Zkus za ním jít" tak jsme to zkusil a patrně došlo k nějakému nedorozumění. Pak jsme nikdo s nikým nemluvil, až doma trochu. Taky jsme v různých lokacích zkoušeli přechízet vodu, já nevím, co na tom mají. Já to teda skáču, protože kdo by se tý tekutiny dobrovolně dotýkal, žejuu, ale mí lidi se tváří, že nemám úplně správný názor. Uvidíme, kdo dýl vydrží. Taky jsem byli v Karlově na první kytičkové průzkumné, ale nic moc nekvetlo a bylo děsně prašno, vrátil jsem se žlutý stejně jako Chrudoš, ten taky změnil barvu. Asi je třeba zmínit, že panička se mnou cvičí sednilehnizůstaň. V obýváku to celkem zvládám, na zahradě skoro taky, i když to zůstaň teda mi moc nejde. No a venku je to úplně o ničem, tam asi jsou nějaký vlny nebo něco podobnýho a já prostě neslyším. Neslyším dokonce ani když šustí sušeným masem. Možná budu muset jít na vyšetření. Nejpěknější je panička, když na mě zavolá "stůj" a já si klidně jdu dál. Když si nevšimnu, že mám připnutou stopovačku, je nemilosrdná a dupne na ni až mi to cukne krkem. Někdy ovšem zapomene tu stopovačku připnout a to jí jasně naznačím, že ji mám na milost a nemilost já.Ano, někdy si sednu a počkám. Někdy, když následuje pokyn "ke mně", si sednu a počkám, nebo jdu dál nebo se otočím a jdu k ní, někdy i běžím. Ano, to jsem pak pochválen a odměněn, ale upřímně - ona ta odměna prostě jednou přijde a není třeba podlézat, že. Naopak si posiluji vlastní osobnost, před svými lidmi jsem velmi sebevedomý. Ano, cizí psíci mi ho trochu berou, to uznávám, na tom ještě zapracuji. Jak jsme vyrozumněl z poznámek lidí, strejda Najtík to dotáhl do takové kvality, že ho raději odváděli z cesty, když se blížil cizí psík, zvláště černé miloval. Dnes jsem se s jedním černým taky potkal a nebylo to zas tak úplně špatný, jen mě torchu valchoval. POčkáme ještě tak půlrok a uvidíme, kdo z koho, že. JInak musím přiznat jednu nepříjemnost - přišla kmotra Jana na oslavu a já se samou radostí počůral. Rád ji vidím a pak tohleto. Když dnes přijeli pražští hadi, už jsem to udržel a pro změnu jsme si moc výborně zařádili. Takže teď už fakt musím odpočívat, mám málo naspáno.
Psáno 14.5.2022

Na můj vkus to jednak moc letí, jednak toho na mě mí lidi mnoho valí. Posuďte sami.
V neděli na Jizerku, prý to tam měl Najtík rád, nedivím se. Kvete jim to tam pěkně, ale ta štreka! A to nemluvím o tom, že jsem byl nucen vystoupat po strmých schodech na mostek, dolů to šlo skoro samo. Nutii mě zase brodit, ale vzepřel jsem se a ustál to. Ať se na mne nikdo nezlobí, ale kombinace vodíku s kyslíkem ve mně nebudí důvěru.
Z nějakých snad prý pracovních důvodů jsme v týdnu zas tak moc nechodili a když, tak zase s tím nepříjemným edukativním nábojem. Na cvičák se nedá jít jen tak, musí se brodit potok. K paničce do školy se nedá jít jen tak akademicky, musí se zkoušet chůze po roštových schodech. Kolem Lesního koupaliště samozřejmě - brodit. A trochu se přátelit s psíky, jsou-li. A nepronásledovat joggisty a kyklisty. A to všechno v naprosté poslušnosti. Nesmím si sedat na zadek s tím, že dál už nejdu, tohoto psíka já neopustím, tento kočičí nebo kuní bobek je tu pro mne. Ne, nic takového mi není dovoleno, panička nasadila velmi přísný výcvik. Ano, piškoty či sušený masíčko občas obdržím (málo), ale stále váhám, zda to stojí za to. Nejvíc se to projevuje, když na mne volá "stůj" nebo "ke mně", zrovna když se mi na výpravě zalíbilo. Často musí ten pokyn opakovat, mám velmi pomalý reflexní oblouk. Někdy tak pomalý, že vlastně ani žádný není. To pak zvyšuje hlas a háže po mě vodítkem. Pořídila si takovou dlouhatánskou šňůrku (často se uzlí a šmodrchá, ale prý je to tak správně) a já se zapomenu a jdu a ona volá stůj a já neslyšeím a ona mě zastaví tou šňůrou. Velmi potupné, něco na to vymyslím, ale je to fakt těžký.
Ve středu došlo k velmi zásadní události - navštívil jsem svou paní doktorku a bodla mi cvočkování prý proti vzteklině. Páník ho evidentně ještě nedostal, ale to jen tak na okraj. No a taky mě zvážili - 49,5kg. Prý jsem Najtíkovi trochu utekl, jsem totiž velmi svižný.
V pátek jsem měl prvochod na Černou Nisu, kdyby nebyl nucen zase brodit, byl bych s tím i spokojen. Nedejte se mýlit, že když rpoběhnu vodou, chytá mě fantas a běhám radostné rovinky s prudkými otáčkami. Je to rpojev radosti, ale spíš je to syndrom mokrých tlapek, rpostě si nemohu pomoci. Ale brzy mě to přejde a opět páník fotí psíka se skloněnou hlavou. Ale jinak jo, výprava to nebyla až tak špatná, jen jsem úplně přesně nepochopil paniččinu představu o krátké procházce.
Dnes opět edukace - že potřebuju psocializaci, půjdeme Libercem. A budou na mě štěkat psi a lidi a tak všichni a to budu nucen řešit a tím se vycvičím. No, panička trochu zapomněla, že normální lidi vstávají později, ale jo, prošli jsme se pěkně, domů jsme přišli, když všichni už zahajovali snídani... Ale je pravda, že jsme nějaké psíky potkali, ne že ne. A taky vodníky a indiány s lukama, že prý nějaká Malá Tlapka či jakáto akce. Zmohlo mě to, navíc jsem dnes nějak nestihnul pořádně dřímat. Tak jdu na to.
Psáno 21.05.2022

Týden začíná logicky nedělí a v našem případě to znamená, že vstávám brzy, protože je neděle a nemusí se. Ovšem má-li se někam vyrazit, je třeba je vypráskat z podduchen a hnát. Mimochodem prý jsem první psík, který nesnáší přikrytí, kupříkladu Najtík prý zásadně spal s přikrytou hlavou (no fuj teda). Neděli jsme tedy zahájili cestou kolem Javoráku, tu já už velmi dobře znám, jsem tam jak doma, ale pro jistotu se příliš nevzdaluji. Pak už neděle běží v klidném duchu, kdy já trochu podřimuji a lidi se tváří, že tvoří. No, občas něco zahrábnu na zahradě, vyndám kontrolně cibuli či brambor, trošíčku si zatrýskám rovinku, to hlavně když přijde k plotu sousedka, tak aby viděla. Za zmínku stojí ještě úterní Karlov, to jsme šli takovou pro mě novou cestou a hlavně jsme pozorovali nějaké kytky, které prý budou uchvancancující, ale až jednou, teď je to normální křáčí. Překvapil jsem je tím, že jsem trochu brodil, ale ne moc, já furt raději skáču, i když už si na vodu trochu zvykám. Nejraději ji mám jak teče z nádržek pod okapy, to jí pak vyhrabávám vsakovací poldříky a páník mi hrozí. Ale je to báječná hrabací práce, trochu si se představuji, že jsem pořádnej katepilar a rozšiřuju dálnici třeba. Ovšem mnoho pochopení od svého okolí nemám, oni nemají radost, že se tak pěkně rozvíjím asi. A tak mě ve středu vytáhli jen na takovou kratičkou stezku, tzv. cyklostezku, ale mnoho cyklů jsme nedali teda. A bylo fakt horko, až páník lákal déšť tím, že roznášel vodu v konvích. A zabralo to! V pátek jsem zase šli do lesíka, opět se snažili mě nachytat v brodu, ale já už jsem mazák a dal jsem to, i když to teklo. Ale že bych z toho byl odvázanej, to teda rozhodně ne.
No a dneska jsem ukazoval Berouňákům Borecké kaskády, to je můj terén z dětství a oni, představte si, oni to vůbec neznají! To já tam chytal klíšťata už v březnu! Musím říct, že jsme se s tetou hOlinkou úžasně vyřádil, vlastně už v pátek jsem jí dal coproto, a dnes už si ani nestihla všimnout, kde všude jsem jí ocintal a kousnul. Tak pěkně jsem si nezakousal ani nepamatuju! Strýc pAnel není zdaleka tak úžasnej na lovení, furt na mě jen křičí a odhání mě. Ale taky jsem ho označil, samozřejmě, to se musí. A pak jsem dostal od babičky kousek sekaný a od té doby relaxuju, nechávám si zdát o mletém propečeném a je mi fajn.
Psáno 28.05.2022