Že máme novýho Chrudoše vlastně není moc zajímavý - stejně se mi do něj nechce nastupovat a radostné výkřiky nad tím, co umí zabudovaná navigace, nechápu. Teď musím upravit interiér k obrazu svému, je pravda, že se nemohu vymlouvat na to, že Najtík cosi udělal špatně, už je to jen na mně. Horší se, že páník si pořídil nový foťák, že prý teď bude víc potřeba, když pojedeme TAM. Nevím ka, ale tváří se děsně důležitě, takže začínám být nervózní. Panička vytváří už 16.soupis toho, kudy pojedeme a co si naložíme. Začíná tvořit hromádky, úplně jiný než já. Řekl bych, že doma dost přituhuje, protože si všímají jen svých foťáků a seznamů, já jsme tu jen tak do počtu, nikdo se mnou nemluví a nikam se mnou nejdou. Teda v neděli jsme byli v Trojzemí, ovšem to jsme ještě měli starej foťák, takže aspoň občas na mě promluvili. Ale to byl ještě únor. A pak to teda začalo. Když mě vzali na průzkum zmizelé vesnice (oni už tam byli s Najtíkem), myslel jsem, že mě chtějí edukovat. Ale kdepak, zkoušeli novou závěrku a ostření. No a k nám do lesa jsme taky skoro nešli, furt si jen špitají o čemsi tajemném. Jen doufám, že mě tu nenechají babičce, i když zase musím říct, že bych se asi špatně neměl, babička tak moc nehledí na kalorické tabulky. Musím si na to pořádně odpočinout, furt nevím, co přesně se chystá, tak taky musím být furt ve střehu. Fakt těžkej život tu mám.
Psáno 4.3.2023

Opravdu nestíhám :-(

V neděli jsme obcházeli ploty v Milovicích, hledajice stáda, mrzly nám tlapky.

Týden byl ve velikém kalupu, protože jsem dostal na starost ještě hOlinku, pAnela a Čárku a dOminika a fakt jsem nevěděl, kam dřív skočit. Do toho jsme tahal své lidi do lesa trochu, aby si protáhli nohy a furt neseděli nad těmi svými noutbůky. A tím pádem mi uniklo, že vlastně ve čtvrtek odjíždíme. Kdybych věděl, že pojedu 30 hodin v kuse, možná bych raději hlídal doma, ale co už.

Jsem na Sicílii a co tu dělám, povím jindy. Zde jen pár snímků z těch pár dní doma.

Já vím, že je to ostuda, že píšu deník pozdě a ještě to trochu odfláknu, ale já jsem fakt zmoženej a zničenej. Posuďte sami.
Ve čtvrtek 9.3. vyjíždíme v 9 ráno novým Chrudošem směr někam. Porle napjatých tváří lidí soudím, že jedeme daleko. Jeli jsme den, noc a ještě skoro celý den, jen v Cefalú jsme se zastavili trochu na dýl, jinak to byly čurpauzy a občas trochu toho jídla. Granule jsme nechal, neměl jsme na ně náladu, masíčku jsme neodolal. No a le to napjetí, co se jako děje? Skončili jsme na zahradě u takového bílého domečku, kde byl pán a měl fenku labradůru. Ovšem byla tak strašně nekomunikativní, že si raději zalezla k nim do auta, než by se mnou zryla kus toho jejich pečlivě střiženýho trávníku. Tak tady budeme teď bydlet, došlo mi záhy, když vybalili pelínek a moji cestovní deku a to vše nakladli na jediný kanape v objektu. Pak jsme šli kouknout na moře a pláž - moc se mi to tam líbilo, dokonce panička mě pustila z řetězu chvíli.
Druhý den jsme jeli zase strašně daleko a ejhle - objevil se kVilík a FrÁňa (ona nesnáší, když jí říká kVilík Frančesko) s batůžkama a asi teda budou bydlet s náma. No, asi je tam víc míst k ležení, ale moje jim nedám, samo.
Nebudu se tu popisovat den po dni s tím šíleným výzkumně-kulturně-historickým kalupem, který jsme si užili. Je to snad dost popráno u dětí v deníku. Zde jen pro posměváčky, že jako doga není vzdělavatelná, poznamnám, že krom Monrealu jsem prošel Selinunte, Segestu, Palermo, Agrigento, Caccamo, hrabal jsem lávu na Etně a vůbec jsem prováděl celou řadu důležitých experimentů, kupříkladu s testování rychlosti zalití jámy v plážovém písku mořem. A nemyslete si, jednou z toho určitě bude nějakej grant.
No a aby se to nepletlo, tak včera ráno jsme uklidili stavení, naskákali do Chrudoše a celý den (se zastávkou na letiští, děti totiž uměj lítat na rozdíl od mých lidí) a celou noc s ještě půlden jsme jeli domů - do Ruprechtic, za babičkou, na pelíšek! Tady mi chutná ze všeho nejvíc. Jsem utahanej jak pes, chci spát. Pár fotek zde, spousta u děcek v deníku.
Psáno 19.3.2023

Vypadá to, že se svět vrací do aspoň trochu snesitelných kolejí, tydlencty dovolený mě děsně zmáhají, jeden toho fakt musí hodně zvládnout, improvizovat, psát úkoly, referáty, cvičný testy, vařit, vycházkovat, vysvětlovat dějiny, činnost sopky, běhat po pláži... zato tady je božský klid, dávno známé cesty a jejich okruhy, stráně vhodné k útěku (dneska jsem si zase uříznul kšandu, když jsem se trochu zapomněl v Jizerkách na kamenný stráni a pak jsem šel hanebně připnutej až na přehradu, a co jsem si vyslechl, nikomu nepřeju), místy sněhové plotny akorát k naškrabání a naplnění tlamy, prostě doma je doma.
Celý týden jsme trochu chodili, neříkám, že úplně moc, snesl bych podstatně víc, ale aspoň tak. V lese. Sami. V klidu. No já teda ne úplně v klidu, protože průzkumné běhání mě stále baví, ale víceméně v klidu. Když už někoho potrkáme, tak ho známe. Ano, na některé trochu bublám a panička se zlobí. Ale ne úplně často a sám přesně nevím, kdy to nastane. Na lidi jsem celkem laskav, a když jsou tak hloupí, že mne chtějí hladit, no tak se navalím, ať vědí, že rovnováha není samozřejmost. Občas i slyším, že panička volá nějaký pokyn. Když má sušený maso, tak zpravidla slyším líp, ale není to úplně vždycky. Sám přesně nevím, jak to s tím sluchem mám. No a někdy evidentně slyším, ale že by se mi chtělo vracet, to zas teda moc ne. Někdy teda aspoň zastavím, ale ne tak, abych byl lapen k vodítku, to zpravidla trochu drahoty dělám. Největší scény dělám večer, když máme jít na poslední vycházku mezi paneláky, to u branky poskakuju, pobíhám, na vodítko se nechci nechat připnout. Ovšem jednou mě panička doběhla - vyšla před branku a mě nechala na zahradě! To jsem nesnesl a dobrovolně se nechal připnout. Ale bylo to jen jednou, teda.
Parádní výlet si nechali na dnešek - šlí jsme na přehradu, to už je fakt výlet, ne vycházka. A byl tam ještě sníh a led a panička se divila, proč já se tak rád smekám na tom ledě a já to sám nevěděl, ale smekal se a klouzal jsem poměrně usilovně, neomylně jsem vybíral tu nejkluzčí trasu. No a taky, jak už jsme říkal, mi to trochu ujelo mezi šutry do stráně a poctivě 5 minut jsem jim byl neviditelnej, no co já si vyslech... Ale už je to dobrý, přijeli mladí, vyměnil jsem jim kola za letňáky a teď konečně odpočívám, zaslouženě.
Psáno 25.3.2023