Ano, skutečně mi chutná a lze i říci, že slušně prospívám - průměrná 3 kila týdně mi může lecktdo závidět, stejně jako těch 5 cm týdně. Mám totiž vynikající trávení a poměrně slušnou přípravu stravy. Krom granulek štěněčího typu dostávám namletá kuřátka i s kostmi, jemně krájené hovězí, jogurtek řeckého typu se strouhaným jablíčkem a nalámaným piškotem, mixovanou zeleninku s oříšky, vitamín C a fluor. Jo a taky mleté korýše, abych měl ukázkové kůstky. Zpravidla mi plní misku tak 6x denně. Ano, snesl bych víc. Ano, někdy jsem netrpělivý a křičím na ně, že se s tím moc patlají, ale už jsem to povzbuzování omezil, oni prostě rychlejší nebudou. Zatím si moc nestěžuji, ale ano, mohlo by toho být víc, častěji a taky piškoty by mohly být větší.
Stále se socializuji. Úplně přesně nevím, co to značí, ale přistrkují mne k různým psům, kupříkladu dnes po dlouhém výletě na mne nasadili vzteklou nebezpečnou čivavu, ale prchnul jsem statečně. Na cvičáku v Rupre občas potkáme přátelské psíky, ale stejně, jsem opatrný, velmi opatrný. Držím si dištanc. Od lidí tolik ne, zvlášť ti s psíky totiž mohou být vybavení a to by bylo škoda prošvihnout. Jinou věcí je, když přijedou hosti, to jsem ostražitý velmi a zakusuju je až po několika minutách. Ono mi není jasné, zda si mne náhodou nechtějí odvézt, když už jsme si tady víceméně zvyknul, tak si říkám, že ostražitosti není nikdy nazbyt. Ale zatím se ukazuje, že všichni přijedší zase odjedou, někteří s drobnými šrámy. Řekl bych, že se mi dost daří.
S paničkou hodně cvičíme. Umím perfektně sedni, trochu i lehni. Umím přijít na pokyn Ke mně, pokud teda volající má aspoň piškor, taději sušené masíčko. A někdy se mi venku stane, že neslyším, je tu asi veliký hluk, počítám. Vevnitř jo, to většinou zmáknu.
Vylezu už na všechny pelíšky, schody do patra dávám se záchranou od paničky, dolů nejdu a nikdy nepůjdu. To jim raději znectím koberečky. Mi neva, že mám svých skoro 30 kilo a obtížně se jim nosím, jejich boj, měli si to postavit bezbariérový.
Asi jsem se dostal do nějaké šlapací rodiny. Týden jsme zahájili výpravou k Chrastenskému vodopádu a celou cestu se dohadovali, kolik bylo strejdovi Najtovi, když to s nimi šel prvně, jako by na tom záleželo. No jasně, že už byl mnohem nejmíň o týden větší. Ale teď jsme sebou aspoň měli banánovou babičku a ta pro mne měla pochopení. Po návratu jsem už jen spal, pokud si pamatuju.
V týdnu jsme různě zkoumali staré i nové cesty, všude jsem musel poslouchat, že Betka tohle a Najtík tamto a Aronka něco úplně jinýho, jakoby mě to zajímalo. Zodpovědně sděluji, že mi je úplně ukradené, co kdo přede mnou dokázal, protože určitě všichni ti mí předchůdci měli větší misky. JInak by toho prostě nemohli tolik ušlapat, to prostě není možný. Ale zase musím uznat, že běhání v loukách, lítání sněhem, brodění starým listím... paráda. Ale jim to neřeknu, samozřejmě, snížili by mi dávky.
Rekordu dosáhli dnes, kdy jsme šli kontrolovat jakési ledové víly. Vzali jsme Otročínské a ještě za tmy vyrazili (to bylo za trest, že jsem kdysi v dávnověku vstával ve 4, dnes bych klidně do 7 vydržel). Jasně, že žádný víly nikde nebyly, ale kudy mě hnali, to bylo šílené - žebříky, rošty, skaliska zleva i zprava... Ano, přiznám to, několikrát jsem se trochu klepal a vůbec mi nedělalo dobře, že mě nosí do schodů (děsně funí a to mě ruší). No a pak ještě ta čivava! Fakt zážitek, nikomu bych to nepřál. Nemohu se z toho sesbírat a teď to dorazili tím, že kuřecí prsíčka nakrájeli na jemný plátky a místo mně to šoupli do sušičky. Jí vím, že už Najtík si stěžoval na psociálce, zvažuji taky právní kroky. Ale teď spinkat, prosím.
Psáno 5.3.2022

Další týden plný poznávání, opakování poznaného a zapomínání všeho je za mnou. Čím začít? Asiže mě chtějí utrápit hlady. Jasně jsem slyšel paničku, že prý ne každé tři hodiny, ale každé 4 bude mistička (a to nezmínila, že určitě ta menší, co jsem měl ještě před 14 dny ale odložili ji pro nedostatečnost), protože prý budu olitý. Přitom mi chrastí žebírka a sotva lezu, což fotodogumentace jasně prokazuje. Ještě že na kompostu nacházím košťály, šlupky od banánů ba i dokonalý lógr s Tchiba! To já se o sebe postarat samozřejmě umím a když mě nepustí včas ven, zmočím jim rohožku, však já vím, jak na ně. Oni si myslí, že když mi namelou kuřecí ořez, namixují zeleninu s oříšky a občas dají řecký jogurt s medem a piškoty, že jako mají hotovo. Ale já si všimnul, že suší hovězí a kuřecí prsíčka, takže zásoby jsou, že? A proč jsou to zásoby a není to již spotřebováno, aha? Aby malý psík strádal, proto to tak je. Zoufale pláču v kuchyni, když krájí zeleninu do polívky, jakoby jim kousek upadnout nemohl. Počítám, že vychrtnu.
Poměrně dost času trávíme na cvičáku. Teda to není takový to výcvikový středisko, to snad prý kdysi tak bylo, ale teď se tam prochází lidé a jejich psíci, někdy jen lidé, jen psíci, prostě taková trochu větší houštinka je to i s loukou. Tak tam chodíme okukovat jiné psíky. A ti si na mě někteří dost dovolují, i když pravda nejhorší byl ten ukrutánský čivavák před týdnem. Ale kupříkladu včera jsme tam potkali teriérku, uznávám, že byla menší jak já, ale povalila mě na záda a šlapala po mě, až jsem úplně zůstal ležet. Samozřejmě abych jí udělal radost, si myslím, že to holkám dělá dobře povalit někoho na záda a šlapat po něm, co já bych pro ně neudělal. Krom cvičáku, kde se tedy šokializuju, jsme podběhli Pilzberk, pokud tomu správně rozumím, jsou to prostory objevené tetou Betou a milované Najtíkem. Já zatím nemám úplně ujasněn názor, protože mi to všecko přijde dost dlouhý, dost studený a trochu se občas bojnu. Ne moc, jen si tak trochu kníknu a zase metelím dál, ale aby mí lidi věděli, že s tím terénem teda nejsem úplně smířenej. V týdnu jsem taky dělal prvně asistenčního psa, to když jsme pražské usedlíky prováděli Hejnickým okolím, ti koukali, panečku, jak to tu máme pěkný. No přiznám se, že já taky koukal, protože sice jsem zaznamenal, že to byla Najtíkova trasa, ale já ji šel prvně.
Největší socializační šok ale proběhl dnes, neb jsme jeli do města, vystoupili v podzemním párkovišti, jeli výtahem, bloumali městem a pak šli zpátky! To bylo teda fakt ukrutně dobrodružný, až z toho nemohu spát a potřebuju přídavek, protože jsem toho určitě moc spálil. Dokonce jsme dnes ani páníka nestihnul pokousat, tak strašně zaměstnanej jsem byl a ještě jsem se nevzpamatoval. Ani výlet do Pavlovic k banánové babičce to nepřehlušil. Tak snad teď, když už je tma, zkusím trochu zdřímnout.
Psáno 12.3.2022

Marně dumám, co dodat k tomuto týdnu. Soudím, že už těžko mě může čekat neco horšího, ačkoli to nezačalo úplně špatně.
Prošli jsme Borecké kaskády. Tam nebyl nikdy nikdo z mých předchůdců, jsem tedy zaznamenal totální prvochod. Líbilo se mi tam, i když už jsem toho pak měl celkem dost, přeskakování padlých stromů je těžké, terén občas nebyl úplně vodorovný.
Pak jsme několikrát socializovali na cvičáku, jednou dokonce se štěnětem dogy, které ale mělo sotva třetinové pacinky, tak nevím, z jaké množírny ta doga byla, ovšem pohráli jsme si slušně, jednou jsem dal lopatky, já, jednou on.
Rovněž jsme zkontrolovali, zda náhodou nerostou pod Pilzberkem, neboť páník je netrpělivý. Ale mohu konstatovat, že sněhem neprorazily ani devětsily, o hřibech nehovoře. Obešli jsme taky lom, ale tam Najtík i Betka chodili prý skoro furt, takže žádnej objev. Já jsem se jen trochu bál těch širokých řek, které bylo třeba překonávat, tak jsem je raději skákal, abych si nesmočil tlapku třeba nedejbože.
A taky jsme byli u paní doktorky, která objevila, že mám 29 kil a 62 cm. A zatajil jsem jí, že jsem si ulomil špičák, asi při rovnání svého ratanového pelíšku a nebo nevíme kde. Každopádně půlka mi ho teď chybí. Páník říká, že než se ožením, tak to doroste, uvidíme. Učím se chodit ze schodů, nahoru mi to jde dobře, dolů to prostě není furt ono.
No, a dneska jsem po ránu jeli do Jítravy očumovat sloní kameny, ale moc mě to nebavilo, prostě šutry, no. Ale obešel jsem to s nima, no, když to jinak nešlo. Všude samý pole, suchá tráva, ani živáčka. Když se jim to líbí...
Celkově soudím, že bych měl mít klidovější režim, doma mě samotnýho skoro nenechávaj, snížili mi počty mističek na tak asi 5 denně nejvýše, no občas dostanu něco bokem, ale žádný zázraky. Vodu piju nejraději z konve a ze chcátka v obýváku, mističku s vodou necávám jen na opláchnutí pysků po jídle. Zle mě za to pronásledují a když si otřu jogurt páníkovi do kvádra, prská. Mám tu skutečně velmi složitou situaci a vůbec nechápu, jak mohl třeba Najtík, mimochodem můj blízký příbuzný, tuším praprababičku jsme měli stejnou nebo tak někoho z blízké rodiny, ty těžký ústrky snášet. A nezahynout hlady. Hlad mne pronásleduje dnem i nocí.
Psáno 19.3.2022

Furt mě jen vychovávají. Pořád samé "ke mně!", "sedni!", "stůj!", "lehni!" a pak se divěj, že nestíhám číst důležitý zprávy, které si my čtvernožci klademe do přírody. A že jako strejda Najtík byl podstatně lepší čuchač. No možná byl, ale zase neuměl ze schodů a sklepem prý nikdy ale vůbec nikdy neprošel až nahoru, to já úplně klidně. Dneska jsme zvládnul i schody u babičky, teda trochu s dopomocí, no, ale ne zas tak úplně velikou. Nevím co by po mě chtěli, teď dokonce už jsou líní mě vysazovat do Chrudoše, že jako prý buďto rampičkou a nebo - skočit! No to se asi zbláznili, počítám, vždyť do je děsně vysoko! A to tvrdí, že teta Beta to v pohgodě skásala. A že si uměla vylézt na židli a kontrolovat, co kdo má na talíři, no to bych teda chtěl vidět. A přitom já když jen tak cvičně zespodu drcnu do talíře (ano, v pohodě už na stůl dosáhnu), tak to zas eje oheň na střeše, že jako to je jejich miska a já že mám svoji a do té mi taky nelezou (klidně můžou, když to stihnou)... Nějak si nemůžeme řádně určit mantinely nebo jak se to říká. Mám dojem, že se jim nelíbí, když jim okusuju ruce a nosy, přitom my jsme si to se sourozenci dělali takhle furt a jak jsem se u toho nasmáli. Nevím, jak by teda chtěli projevovat přízeň. Oni vlastně vůbec nevědí, co chtějí. Kupříkladu když se ale opravdu řádně napiju z konývky na zalévání, tak hned ječí, že je kolem spousta vody, místo aby mě pochválili, jak pěkně umím pít, což pro změnu dělají, když teda klesnu tak hluboko a využiju tu podivnou nádobu s vodou, co mi podstrkují vedle misky s potravinou. Tam ale ta voda vůbec nemá ten šmak, však si v ní taky jet tak opláchnu pysky a jdu do konývky, Nejraději mám ale chcátko v obýváku, to je takový zařízení, v kterým furt teče voda, pry jako zvlhčovadlo či co. To, jak teče, mi je celkem jedlo, ale ona teče do takovýho velikýho jako rybníčku a z něj já to mám nejraději. Ovšem páník tvrdí, že to zavaří čerpadlo, což teda nevím, co znamená, ovšem tváří se u toho, jak to nejlíp říct - ustaraně.
Jinak celý dýden prostě nuda kam pohlédneš. Socializační vycházky, ano, občas potkáme sympaťáka, ale ne úplně často. A když se vydám za nějakým běžcem, tak hned scěna, že jako sám nesmím a že hned vodítko a kdesicosi, přitom já si myslím, že už jsem dost velkej a na cvičáku velmi dobře trefím, tam klidně můžu chodit i sám. V lese možná ještě úplně ne, i když taky trochu. Dneska ráno jsem se vydal lovit nějaká auta a hned bylo oheň na střeše, přitom co mají co auta dělat v lese? Ne, nějak si se svými lidmi nerozumím, budu je muset vyměnit. Chcete mě?
Psáno 26.3.2022